Ekonom Borovička: Ústav CERGE-EI je český poklad

„Již na střední škole mě zaujala ekonomie jako možnost, jak aplikovat teoretické poznatky na společenské jevy – propojení matematiky s praxí,“‎ říká ekonom Jaroslav Borovička. Absolvent několika českých vysokých škol, mimo jiné CERGE-EI, který nyní působí na americké New York University.

Jak „správně“‎ učit ekonomii?

Záleží kdy. Na bakalářském stupni je nejdůležitější studentům a studentkám předat, jak přemýšlet nad společenskými problémy a jak na ně správně aplikovat vhodné teorie a modely. Ekonomie je jeden z nejoblíbenějších předmětů – na New York University je to dokonce největší obor –, kde se potkává široká vrstva studentů různých zaměření a zájmů. Je proto důležité nezahltit pouze teoriemi a poučkami, ale zaměřit se na to, k čemu je to dobré a jak si pokládat ty správné otázky proč – proč se něco děje.

Naučit, jak se ptát, a pomocí vhodných modelů získávat odpovědi, které je třeba následně ověřit v praxi, že skutečně fungují tak, jak si myslíme. Protože to je důležité při rozhodování o hospodářské politice, když schvalujeme zákony či nastavujeme pravidla, jak by například měla fungovat Česká národní banka.

V doktorském studiu už je to více o aplikované matematice a teoriích – kolem těch zajímavých společenských otázek stavíte matematický aparát. Dnešní ekonomie jako věda je hodně teoretická a široce používá kvantitativní metody.

V článku „Jak vyučovat ekonomii?“‎, který jste napsal před pěti lety, zmiňujete: „většina českých ekonomických fakult totiž nevyučuje obor, který se na Západě chápe jako economics‎“‎. Vy sám máte bohaté zkušenosti z Česka i zahraničí, jaké je to srovnání?

Na Západě se rozlišuje mezi studijním oborem business administration, což je obor více prakticky zaměřený na firemní řízení, a economics, který se zaměřuje na širší porozumění ekonomických jevů z hlediska ekonomické teorie. V Česku se pro obojí používá pojem ekonomie, což je často zavádějící, i Vysoká škola ekonomická vyučuje převážně právě obor business administration.

Z hlediska obsahu výuky jsem v Česku vnímal, že se výuka ekonomie zaměřovala především právě na popis teorie a metodologie, která je sice podstatná, ale není postačující. Chyběly otázky proč; proč to děláme, proč je to důležité, jak danou metodologii můžeme aplikovat na konkrétní problémy. To je ten rozdíl mezi dobrou a špatnou výukou ekonomie.

Ale už i za dob mého studia existovaly v Česku kvalitní programy – především na CERGE-EI, což pro mě byla naprosto zásadní zkušenost, ale i na některých dalších školách, které se stále snaží výuku i výzkum v oboru nadále zkvalitňovat.

Čím je podle vás CERGE unikátní?

Pro mě to byl první zásadní náhled, jak se dá ekonomie studovat na akademické úrovni. CERGE vzniklo v 90. letech na „zelené louce“‎ a zakladatelé se rozhodli, že nebudou hledat „českou cestu“, ale skutečně zreplikují to, co dělají nejlepší katedry ekonomie na amerických univerzitách. Hlavní prioritou byla a je kvalita.

CERGE si vybírá nejlepší studenty z řady zemí střední a východní Evropy a následně je vzdělává v programech, které kopírují nejlepší západní univerzity. A špičkoví jsou i vyučující, kdy většina má minimálně část vzdělání z prestižních světových univerzit.

To vše má obrovské pozitivní a dlouhodobé externality – CERGE produkuje špičkové absolventy a absolventky, kteří se poté podílí na hospodářské politice České republiky, stávají se z nich zaměstnanci České národní banky, pracují na univerzitách, v mezinárodních hospodářských institucích a tak dále.

Vaši pestrou a nezvyklou studijní historii jsme již trochu zmínili, jak k tomu došlo?

To je výsledek toho, že jsem neměl dobrou představu, co jednotlivé školy přesně nabízí. Začal jsem studiem ekonomie na Vysoké škole ekonomické, ale až tam jsem zjistil, že výuka je více zaměřena na praxi než na akademickou sféru, která mě zajímala více.

Tak jsem se poté přihlásil na obor matematika a softwarové inženýrství na Českém vysokém učením technickém v Praze, což byl neobvyklý krok, většina lidí to dělala spíše obráceně. Ale zájem o ekonomii mě neopustil, i tam jsem se v rámci diplomové práce pod vedením Alexise Dervize z České národní banky věnoval tématu v oblasti ekonomie a financí.

A jako další krok jsem se přihlásil na doktorát na CERGE, což mi otevřelo úplně nové obzory. Tam jsem poprvé poznal, jak se ekonomie studuje na západních univerzitách, což mě nadchlo. A v té době za mnou přišel Radim Boháček, zda bych ve studiu nechtěl pokračovat přímo na americké univerzitě. Byl to krok do neznáma, ale rozhodl jsem se to zkusit. Přihlásil jsem se na několik programů, a nakonec jsem si pro další studium vybral University of Chicago.

Jaké byly první měsíce ve Spojených státech? Co vás nejvíce překvapilo?

Díky dvěma rokům na CERGE jsem byl velmi dobře připraven – studijní programy na CERGE jsou vysoce kvalitní a skutečně kopírují výuku na amerických univerzitách. Stejně jsem byl ale překvapen. V Chicagu jsem musel začít studovat od začátku, myslel jsem si, že už to bude jen opakování, že už vše budu znát – ukázalo se, že je rozdíl v hloubce a celkovém konceptu, jak se věci studují na amerických a českých univerzitách. V Chicagu jsem získal mnohem větší vhled do celé problematiky.

Co byste poradil studentům a studentkám, jak se připravit na budoucnost?

Je důležité mít ambiciózní cíle. V osmnácti je složité plánovat dalekou budoucnost a je nutné počítat, že mnoho plánů nevyjde. Mířit vysoko má ale obrovské výhody, i když se nakonec vydáte jinou cestou, vybudované základy nezmizí. S tím úzce souvisí aktivní přístup ke studiu – zajímat se, jaké mám možnosti, dostat se ke kvalitním profesorům a získat od nich maximum.

Jací jsou čeští studenti a studentky v porovnání s jejich zahraničními vrstevníky?

Trochu mě mrzí, že se málo hlásí na zahraniční studijní programy. Je smutné, že z tisíce přihlášek do doktorandského programu, které k nám na New York University každoročně dorazí, je to z Česka většinou nula. Šanci by měli!

Z řady rozhovorů s českými studenty a studentkami jsem zjistil, že často neví, jak funguje doktorandské studium v oboru ekonomie v zahraničí. Neví či nedoceňují, že špičkové univerzity dnes nabízí extrémně výhodné podmínky pro studium – nejen že studium plně hradí, ale poskytují i velkorysá stipendia na celou dobou studia. K získání titulu ze zahraniční univerzity tak nepotřebují finanční kapitál, ale „pouze“‎ důkladnou a kvalitní průpravu již od začátku studia.

Získat vzdělání na zahraniční univerzitě tak může být mnohem snazší, než si mysleli. Nevím, proč toho více nevyužívají, kvalitou by na to měli. Možná české prostředí nechce, aby ti nejlepší odcházeli do zahraničí, což je velmi sobecký pohled, protože řada z nich se pak vrací nebo spolupracuje – skvělým příkladem může být opět CERGE-EI.

Jaroslav Borovička s manželkou, bývalou spolužačkou a kolegyní z New York University.

Ve vaší vědecké práci se věnujete makroekonomii a finančním trhům – zkoumáte, jak se rozhodují jednotlivci v podmínkách nejistoty a jaké to má dopady na fungování ekonomiky jako celku. Co již víme?

Ve většině ekonomických teorií, kdy tvoříme modely ekonomického rozhodování, předpokládáme, že jednotlivci, kteří tvoří ekonomiku – domácnosti, firmy, vláda – chápou, jak celá ekonomika funguje. Předpokládáme, že mají jasný model fungování ekonomiky a že ví, že je před nimi nejistota a jaké dopady tato nejistota bude mít.

Tak to v realitě ale často není a já se proto zabývám situacemi, kdy jednotlivci nemají jasnou představu, jak ekonomika funguje. Studuji, jak se v podmínkách nejistoty rozhodují a jaké to má dopady na fungování ekonomiky jako celku – například na trh práce či míru inflace. Můj výzkum je hodně teoretický, ale i tak modely následně ověřujeme na dostupných datech.

Druhou oblastí, které se věnuji, je proces formování očekávání – jak se jedinci rozhodují na základě toho, co očekávají, že se stane v budoucnu. To je důležité, protože velká část makroekonomie a finanční teorie je založena na takzvaných racionálních očekáváních, kdy modely předpokládají, že očekávání jednotlivců jsou správná. Z praxe ale víme, že tomu tak často není.

Takový výzkum byl v minulosti velmi komplikovaný, dnes již máme k dispozici více dat a technologické možnosti, jak takové modely predikující očekávání jednotlivců tvořit. Často vycházíme z průzkumů, kde se ptáme, jaké jsou predikce jednotlivců a ty následně zabudováváme do modelů, aby lépe odpovídaly reálnému chování.

Například pokud mají domácnosti či firmy pesimistická očekávání o vývoji inflace či trhu práce, má to i přímé dopady na jejich chování – začnou spořit, přestanou spotřebovávat, tím klesne ekonomická aktivita, což následně negativně ovlivní například i trh práce, kdy například dochází k propouštění. Kvantifikace takových jevů je náročná a vyžaduje budování ověřitelných teorií formování očekávání.

 Zmínil jste, že studenti mají mít ambiciózní cíle – jaké jsou ty vaše?

Aspirací každého vědce je, když jsou výsledky jeho výzkumu dále používány a rozvíjeny. A ačkoliv je můj výzkum hodně teoretický – jazykem přírodovědců „základní“‎, byl bych rád, aby nacházel i uplatnění v praxi, v konkrétní hospodářské politice.

Umíte si představit, že byste se někdy vrátil do Česka?

Určitě, dokonce je to pro nás jedna z atraktivních možností. Manželka má podobnou profesní dráhu, studovali jsme spolu doktorandský program a nyní jsme kolegové na New York University. Výhodou akademické sféry je, že nabízí flexibilitu, kde můžeme působit, záleží na konkrétních možnostech a nabídkách. Starší dcera nyní začala chodit do školy, takže musíme kombinovat profesní a rodinou sféru, ale návrat do Česka či na Slovensko, odkud pochází manželka, je ve hře; uvidíme.