Vystudovala elitní školu, teď pomáhá s předsednictvím EU

Na začátku července se Česká republika ujala na půl roku předsednictví v Radě Evropské unie, štafetu převzala po Francii a dále ji posune ke Švédům. S tím, aby komunikace a koordinace důležitých aktivit probíhala hladce, přijela z Paříže pomáhat Pavlína Koubská, absolventka Fakulty sociálních věd UK i prestižní vysoké školy pro státní úředníky École Nationale d'Administration, které se zkráceně říká ENA. „Když jsem ji v roce 2005 ukončila, dostala jsem nabídku ve francouzské státní správě zůstat,“ říká pro Forum.

Všechny členské státy Evropské unie se pravidelně střídají v šestiměsíčních předsednictvích v Radě EU. Úkolem předsednických států je určovat agendu a priority Rady EU, řídit její zasedání, hledat kompromisy mezi jednotlivými státy, ale také zastupovat Unii na jednáních s ostatními institucemi EU a vnějšími partnery.

Kdo vás do České republiky vyslal a kde budete během půlroku českého předsednictví působit?

Vyslal mě můj zaměstnavatel, tedy francouzské ministerstvo financí, a kancelář mám nyní na Úřadu vlády ČR, kde spadám pod náměstka pověřeného vedením sekce pro evropské záležitosti Štěpána Černého. Po celou dobu hradí můj plat francouzská strana.

Proč se Francie rozhodla do Prahy poslat právě vás jako „svého člověka“?

Francie má zájem, aby předávání předsednictví proběhlo co nejhladčeji a zároveň byla zajištěna kontinuita jejích návrhů, a já pro ni mám jako Češka přidanou hodnotu. Umím oba jazyky, znám obě prostředí. Nabídku stát se koordinátorkou jsem dostala již v roce 2009, kdy se Česká republika stala předsednickou zemí poprvé. Nyní jsem tuto příležitost obdržela znovu a ráda jsem ji využila, protože mám stále k České republice velmi blízký vztah, neboť tu mám rodinu a přátele.

Co konkrétně je vaším úkolem?

Mým úkolem je napomáhat tomu, aby dialog mezi oběma zeměmi probíhal bez komplikací. Protože ve Francii působím na ministerstvu financí, budu se v Radě pro hospodářské a finanční záležitosti soustředit zejména na přípravu materiálů pro pracovní skupiny, které se věnují například finančním službám. Operativně však řeším, co je potřeba.

V první polovině července probíhala v Praze setkání řady neformálních rad a to byla potřeba každá ruka, takže jsem pomáhala s organizací zasedání ministrů pro evropské záležitosti. V říjnu nás čeká neformální summit EU, který bude jednat o rozšíření Unie. Přítomno by mělo být sedmadvacet hlav států Evropské unie a také zástupci zemí, které o vstup do Evropské unie usilují. Celkem by tedy měl Pražský hrad hostit pětačtyřicet hlav států.

Zažila jste první i druhé předsednictví České republiky. Liší se nějak?

Z mého pohledu došlo k obrovskému posunu a je vidět, že Česká republika už nabyla určité zkušenosti. S řadou lidí jsem se na Úřadu vlády potkala už při minulém předsednictví, takže jednání probíhají velice věcně a profesionálně. Jen mě zamrzelo, že počet lidí, kteří se této agendě věnují, byl z úsporných důvodů výrazně snížen.

„Celkem École Nationale d'Administration (ENA) prošlo zhruba pětadvacet Čechů,“ říká Pavlína Koubská, rovněž alumna FSV UK.

Zaznamenala jste už ze zahraničí nějaké ohlasy na české předsednictví?

Zatím je to pro mě velice čerstvá zkušenost; hodnotit lze asi jen první slyšení českých ministrů v Evropském parlamentu, kde každý resort postupně představí své priority. Dosavadní vystoupení českých ministrů bylo v zahraničí hodnoceno velice pozitivně. Líbilo se také zahájení v Litomyšli.

Za velký úspěch České republiky můžeme považovat nedávno schválený energetický balíček nazvaný Save Gas for a Safe Winter, který nebylo vůbec jednoduché domluvit. Ne všechny země totiž energetická krize tak trápí, protože nejsou jako Česká republika z 97 procent závislé na ruském plynu. Vybalancovat solidaritu a různé výjimky lze tedy považovat za české diplomatické umění.

Jste absolventkou Univerzity Karlovy. Jak jste se na post francouzské ministerské úřednice dostala?

Na Fakultě sociálních věd UK jsem vystudovala Institut politologických studií. Během studia jsem v rámci programu Erasmus vyjela do Francie na univerzitu v Aix-en-Provence. Po ukončení studií na Univerzitě Karlově jsem se rozhodla pokračovat ve Francii. Zvolila jsem si vysokou školu pro státní úředníky École Nationale d'Administration, které se zkráceně říká ENA. Když jsem ji v roce 2005 ukončila, dostala jsem nabídku ve francouzské státní správě zůstat. Moje první místo bylo na ministerstvu pro místní rozvoj, kde jsem se starala o regionální politiku a rozdělování peněz z evropských fondů. Pak jsem se přesunula na ministerstvo financí, kde působím doteď.

École Nationale d'Administration je velmi prestižní škola, která nemá v České republice odpovídající ekvivalent. Můžete přiblížit její fungování?

ENA se řadí mezi tři čtyři nejprestižnější francouzské školy. Pro její studium již musíte mít absolvovanou vysokou školu, slouží tedy spíše pro rozvoj profesních dovedností. Studenti díky ní absolvují řadu praktických stáží v jednotlivých prefekturách nebo v evropských strukturách, francouzští studenti pak mají navíc i povinnou stáž na ambasádách. Tuto školu mají téměř všichni francouzští prezidenti; absolventům umožňuje vstup do vyšší státní správy. Na konci cyklu se absolventi seřadí podle výsledků závěrečného hodnocení a podle tohoto žebříčku si mohou vybírat prestižní místa na jednotlivých úřadech. Pokud někdo tuto školu neabsolvoval, získává vyšší post ve státní instituci mnohem obtížněji.

Tato škola ale byla nedávno ve Francii hodně medializovaná, protože s ní je spojena určitá zášť běžných Francouzů k tomuto elitářství. Prezident Macron si následně dal do programu svého prvního pětiletého období mimo jiné i to, že tuto školu zruší a změní celý systém přijímání zaměstnanců do státní správy. Nakonec ke zrušení nedošlo. Škola se jen přejmenovala na Institut national du service public, tedy Institut pro veřejné služby, a proběhla jistá úprava velmi přísných vstupních konkurzů.

Co nejvíce Francouzům na této škole vadí?

Studium trvá osmnáct měsíců a jeho absolvování vám už vlastně předurčí kariéru pro další život. Právě to Francouzi velmi kritizovali – že pouhý rok a půl studia a závěrečné zkoušky ovlivní celý váš další profesní život. Zaměstnanec už se pak nemusí příliš snažit, neboť má své jisté. Na vysokou pozici se tak dostane pětadvacetiletý absolvent z dobré rodiny, který prošel přípravným kurzem a měl možnost se na zkoušky důkladně připravit. Starší člověk, který už nabyl nějaké praktické zkušenosti a třeba kdysi vystudoval medicínu nebo novinařinu, pak nemá šanci na tak dobré umístění. To se ale povedlo reformou změnit a velmi mladí absolventi již nemohou získat ihned po ukončení školy posty, ve kterých se činí důležitá rozhodnutí.

Jak obtížné je dostat se na školu pro Francouze a jak pro cizince?

Pro Francouze je to velmi obtížné, běžně navštěvují přípravné kurzy a zkoušejí to klidně pětkrát šestkrát. Vyšší šanci pak mají ti, kteří chodí už na ta „správná“ pařížská gymnázia, což je další věc, která byla kritizována. I proto byla škola přesunuta z Paříže do Štrasburku, aby se zamezilo čistě pařížskému elitářství. Já jsem byla poslední ročník, který v roce 2005 školu absolvoval částečně ještě v Paříži.

Pro cizince jsou připraveny speciální vstupní zkoušky, které se odehrávají na příslušných ambasádách země původu uchazeče. Studenti z Evropské unie se mohou přihlásit i do klasického přijímacího řízení pro Francouze, protože jinak by to bylo považováno za diskriminaci, ale to téměř nikdo nedělá, protože šance na přijetí tímto způsobem je téměř nulová. Pokud nemáte místní školy, a to ještě ty správné, není šance projít. Pouhé znalosti k přijetí nestačí. Musíte velmi dobře znát i francouzský systém neboli jak oni říkají „kódy“.

Co vám pomohlo k přijetí na tuto prestižní školu?

Nemůžu asi jmenovat jen jednu věc. Výhodou určitě bylo, že jsem ve Francii absolvovala Erasmus, kde jsem se zaměřovala na regionální politiku, která mě už v té době velmi zajímala, nepodcenila jsem ale ani odbornou přípravu a hodně jsem se soustředila na samotný pohovor. Z České republiky jsme tenkrát byli přijati hned dva.

To bylo obvyklé?

V době, kdy jsem se na školu hlásila, to nebylo tak úplně výjimečné. Francie v té době poměrně dost podporovala studium cizinců a my oba jsme získali stipendium od francouzské vlády. Tato situace trvala asi do roku 2010, pak finanční podpora přestala a od té doby žádný Čech tuto školu neabsolvoval.

Celkem ENA prošlo zhruba pětadvacet Čechů, kteří jsou pravidelně v kontaktu díky vlastnímu sdružení. Toto sdružení se snaží ve spolupráci s francouzským velvyslanectvím v Praze, aby Češi finanční podporu opět získávali, ať už z české, nebo francouzské strany, a tato instituce pro ně byla přístupnější. Studium by mohlo být zajímavé například pro české státní úředníky, kteří by tu získali cenné zkušenosti pro svou další práci v České republice.

Bylo samotné vystudování školy náročné?

Určitý šok jsem zažila, když nás už po měsíci poslali na jednotlivé prefektury, kde jsme měli pracovat v kabinetu prefekta. Zpočátku jsme byli téměř všichni ztraceni, neboť jsme se v místní administrativě ještě tolik nevyznali a neznali jsme všechny zkratky, které používali (směje se). Snažili jsme se tedy být v častém kontaktu a sdílet si své zkušenosti. Náročná pak byla i závěrečná zkouška.

Kolik Čechů zůstalo pracovat ve Francii?

Zpočátku nás bylo víc, nakonec jsem tam ale zůstala sama. Většina absolventů se vrátila do České republiky, kde pracují jak v soukromé sféře, tak ve státní správě, stali se z nich diplomati nebo se zapojili do evropských struktur. Důvodem odjezdu může být, že Francouzi po absolvování školy získají konkrétní nabídky na místa, cizinci si však musejí zaměstnání hledat sami.

Zprvu dostanou jen místo na smlouvu, tak jsem začínala i já na ministerstvu pro místní rozvoj. Stálý pracovní poměr jsem získala až později. Musela jsem projít náročným interním konkurzem resortu financí a po jeho úspěšném absolvování jsem získala statut státního úředníka.

„Ve Francii se mnohem více zaměřují na komunikační dovednosti,“ tvrdí Pavlína Koubská, jež má francouzské i české školy a také občanství.

Máte zkušenosti z českého i francouzského vysokého školství, liší se nějak výrazněji oba systémy?

Na Institut politologických studií FSV UK jsou náročnější už samotné přijímací zkoušky. Ve Francii na některé obory, včetně medicíny nebo práv, berou všechny uchazeče a ti podle obtížnosti studia odpadávají v jeho průběhu. Šanci ale dostane mnohem více zájemců. Dalším rozdílem je, že ve Francii se mnohem více zaměřují na komunikační dovednosti a studenty nutí častěji mluvit a obhajovat své myšlenky. Při závěrečné státní zkoušce pak musí student hodinu a půl prezentovat a obhajovat svůj projekt, na kterém pracoval už třeba po dobu dvou let. Připomíná to tedy více obhajobu naší disertační práce. Absolventi francouzské vysoké školy pak ale umí v praxi lépe předkládat důležité myšlenky a strukturovat svá vystoupení. Získávání těchto dovedností mi na Univerzitě Karlově scházelo.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Francouzi kladou na formu sdělení příliš velký důraz, ale ono to pak v praxi opravdu pomáhá. Pokud řešíte v práci určitý problém, máte už v sobě zafixovaný určitý styl myšlení, který vám jej pomáhá zdolat.

Co vás čeká, až skončí vaše půlroční mise na českém Úřadu vlády?

Vrátím se zpět na francouzské ministerstvo, do oddělení pro vztahy s Evropským parlamentem. K mé práci patří jednou měsíčně jezdit do Bruselu na zasedání výborů Evropského parlamentu a také na plenární zasedání EP do Štrasburku. Tady mezi mé úkoly spadá zaznamenávat jednotlivá jednání a také se setkávat s evropskými poslanci a jejich asistenty a představovat jim francouzskou pozici. Poslanci jsou pak samozřejmě ve svých rozhodnutích svobodní a hlasují podle svého přesvědčení. Je to vlastně určitá oficiální forma lobbingu, jak jednotlivým poslancům ukázat francouzské priority. Obdobně to dělají zástupci všech zemí.

Jak dlouho ještě na této pozici vydržím, netuším. Ve francouzské státní správě je totiž běžné, a dokonce žádoucí, že úředníci mezi jednotlivými odděleními či ministerstvy migrují. Je tedy pravděpodobné, že po nějaké době se přemístím v rámci státní správy zase někam jinam.