Fulbrightisté si z Ameriky přivážejí motivaci věci měnit

Česká Fulbrightova komise, kterou dlouhá léta vede Hana Ripková, absolventka Matfyzu, už třicet let zprostředkovává česko-americké výměny vědců a studentů. Za tu dobu podpořila přes dva tisíce stipendistů. Mezi nimi i 171 studentů a akademiků z Univerzity Karlovy. „Dělá mi velikou radost dlouhodobě sledovat příběhy našich absolventů – dnes jsou rektory, řediteli, poslanci, diplomaty, úspěšnými vědci nebo pedagogy,“ říká v rozhovoru pro magazín Forum ředitelka Hana Ripková.

Hana Ripková v české Fulbrightově komisi působí od jejího počátku, dlouhá léta ji také přímo vede.

Co považujete za hlavní výhody Fulbrightova programu?

Fulbrightova stipendia umožňují česko-americké výměny studentů, mladých vědců, profesorů a odborníků, ale i umělců či pracovníků neziskových organizací. Stipendia podporují všechny obory ze všech škol a institucí; rozhodující podmínkou je kvalita projektu. Výhodou je, že Fulbrightovy komise v jednotlivých zemích mohou pružně reagovat na poptávku na straně domácích univerzit i na aktuální lokální témata a podle toho i zařazovat nové typy programů.

Máte nějaký konkrétnější příklad?

My takto v příštím roce představujeme nové stipendium pro komunikaci ve vědě, neboť vnímáme, že tohle téma na českých univerzitách chybí. V USA, kde má komunikace vědy větší tradici, se máme čemu učit. Před lety jsme vytvořili Fulbright-Masarykovo stipendium, jež se kromě důrazu na vědecké výsledky zaměřuje i na to, aby stipendisté byli činní ve veřejném prostoru.

Dělá nám radost, že mnoho českých i amerických stipendistů po návratu udržuje kontakty s kolegy, které  během pobytu poznali. O to nám jde, nastartovat dlouhodobou spolupráci.

Osobně znáte všechny stipendisty. Pozorujete, že se za tři dekády nějak mění?

Nevím, zda se nějak mění stipendisté, tedy ti, kteří uspěli, ale určitě se mění žadatelé.

Na začátku se hlásili i uchazeči, jejichž jedinou motivací bylo „poznat Ameriku“, ti ale často neskončili mezi úspěšnými. Dnes posíláme více lidí z technických a přírodních věd; na začátku jsme kladli důraz na to, abychom pomohli oborům, které byly pod větším politickým tlakem, dostat se do dialogu se zahraničními protějšky či vůbec nastavit nové fungování.

Jak vypadá úspěšný projekt, co v něm nesmí chybět?

Mělo by v něm být dobré odůvodnění, proč má proběhnout ve Spojených státech, proč zrovna na zvoleném místě a proč právě teď. Je mnoho oborů, kde by uchazeč mohl načerpat lepší zkušenosti v Evropě, na jiné americké instituci anebo až v pozdější fázi své kariéry.

Co osobně vám dalo „třicet let s Fulbrightem“?

Vnímám jako dar, že jsem mohla poznat tolik zajímavých osobností a tolik se od nich naučit. Dělá mi velikou radost dlouhodobě sledovat příběhy našich absolventů – dnes jsou rektory, řediteli, poslanci, diplomaty, úspěšnými vědci a pedagogy či jsou viditelní i v mnoha dalších oblastech… Řada z nich si z Ameriky „přivezla“ sílu a motivaci věci měnit.

Vy sama jste jako dítě strávila s rodiči rok v USA, jak na to vzpomínáte?

Pro mě to byl zásadní rok, který zformoval můj další život. I když jsem byla ve čtvrté třídě, podařilo se mi vyrůst po osobní, ale třeba i jazykové stránce. Zároveň ten kontrast, který jsem zažila při návratu zpátky, nemohl být větší, protože ze země neomezených možností jsem se v roce 1969 vrátila do země, kde se naopak všechny možnosti zavíraly…

Naučilo mě to vážit si svobody, vážit si lidí, kteří stojí o to, aby země byla svobodná a koneckonců i vážit si toho, že když se člověk vrátí zpátky do země, kde to v tu chvíli není v pořádku, tak nerezignuje a snaží se v rámci svých sil a možností dělat vše pro to, aby ta země normální zase byla.

Vystudovala jste Matematicko-fyzikální fakultu UK. Sama říkáte, že to byl nejvíce apolitický obor, který jste mohla studovat. Co byste studovala dnes, kdybyste měla možnost svobodné volby?

Tím si nejsem jistá. Ale asi by mě to táhlo na Filozofickou fakultu UK. Studia na Matfyzu ale vůbec nelituji; bylo to neobyčejně inspirativní prostředí a to, co jsem se tam naučila o historii, filozofii a podobných oborech, dalece překračuje většinové vnímání „studia na Matfyzu“ – a obávám se, že to bylo i více, než co bych se v té době dozvěděla při studiu společenských věd. I když přímé znalosti nepoužívám, MFF UK mě naučila způsoby myšlení, jak postupovat při řešení problémů. A to využívám denně a jsem vděčná, že jsem tento základ do života dostala.

Co čeká Fulbrightův program v dalších letech?

Doufám, že v rámci stipendií zůstane důraz na akademické výměny a nikoho nenapadne, že pobyty lze nahradit třeba online spoluprací.

Programy se jistě budou i nadále vyvíjet, budou reagovat na priority, které se objeví. Doufám, že pro případná nová stipendia se podaří získat finanční prostředky i ze soukromých zdrojů, nejenom od české a americké vlády, že se více rozvine mecenášství, ale to jsou již asi úkoly pro mé nástupce.

 
Část týmu Fulbrightovy komise (zleva): Hana Ripková, Kateřina Kloubová a Andrea Semancová.