Grygar: Popularizaci jsem zúročil i ve vlastním výzkumu

Okna vesmíru dokořán, Meteor, Žeň objevů, ale i Učená společnost či Klub skeptiků Sisyfos – některé z počinů, jimiž astronom, astrofyzik, alumnus MFF UK a popularizátor vědy Jiří Grygar ovlivnil několik generací. Jak se popularizace změnila, překvapí ho po tolika letech ještě něco a co radí následovníkům? Ptali jsme se na to u příležitosti jeho nedávných pětaosmdesátin, jež oslavil 17. března.

Jak se změnila popularizace vědy od vašich začátků v oboru až po současnost?

Určitě se změnila o mnoho koňských délek k lepšímu. Poprvé jsem začal popularizovat astronomii ve svých patnácti letech ve výkrmné ozdravovně pro válkou podvyživené děti ve Velkých Losinách (usmívá se). Vymohl jsem si na vedení ozdravovny, že můžeme po večerce, pokud bylo jasno, pozorovat velmi tmavou oblohu, na níž se hvězdy a planety opravdu třpytily.

Poté jsem během studia na gymnáziu v Brně působil na základě konkurzu na čtvrtletní výstavě Vývoj vesmíru, Země a člověka‎, a to byla pro mne báječná škola popularizace díky kontaktu s laickou dospělou veřejností, od níž jsem na základě jejich otázek zjistil, že o vědě nevědí téměř nic. Mé výklady u jednotlivých panelů začaly postupně zabírat, protože jsem si otázky návštěvníků pamatoval a doma přemýšlel, jak ty neznalosti lidem vysvětlovat pomocí srozumitelných podobenství z denního života.

Když jsem po maturitě začal studovat fyziku na Masarykově univerzitě, přihlásil jsem se jako demonstrátor na právě tehdy otevřenou brněnskou lidovou hvězdárnu určenou pro popularizaci astronomie a příbuzných věd. Najednou jsem měl k dispozici velmi slušný dalekohled, což možnosti popularizace výrazně zlepšilo. Lidé v kopuli a tmě ztráceli ostych a kladli opět často velmi naivní otázky.

Změnil se podle vás za tu dobu zájem veřejnosti o vědu?

Nejsem sice sociolog, ale protože jsem v Česku a na Slovensku pronesl odhadem kolem pěti tisíc přednášek, mohu konstatovat, že aktivní zájem o přírodní vědy a techniku má v dospělé populaci něco přes deset procent obyvatel. To je základ, na němž se dá popularizace vědy stavět. Vlažný zájem mají ale i další lidé, zejména pokud jde o medicínu a biologii. Někdy zájem veřejnosti zasáhne i širší populaci, obyčejně v případě nějakých přírodních katastrof, anebo velkých úspěchů vědy a techniky, čímž se může honosit v současné době zejména kosmonautika.

Smutné je, že stále velká část populace spíše věří různým šarlatánům nejen v medicíně, ale právě i ve fyzice, chemii a astronomii. Populární jsou povídačky o létajících talířích zelených pidimužíků nebo o tom, že Země je plochá deska. Soustavně se popírá, že v programu Apollo přistálo a pracovalo na Měsíci dvanáct amerických astronautů a šest dalších to jistilo ve velitelském modulu na oběžné dráze kolem Měsíce! Ani velmi těžká havárie Apolla 13, která byla otevřeně přiznána a nakonec díky improvizaci posádky na základě rad pozemní základny skončila úspěšným návratem tříčlenné posádky, které velel astronaut Jim Lovell - s českými předky -, tuto dosti velkou část světové populace nepřesvědčila.

Jak jste vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas, s popularizací jste začal vlastně od dětství, kdy jste všem v okolí vyprávěl o vesmíru. Kdy a jak jste začal popularizovat „oficiálně“? Jak popularizaci vnímali vaši kolegové – měli pochopení pro to, proč „s popularizací ztrácíte čas?“

První oficiální popularizací byla již zmíněná výstava v Brně, když mi bylo sedmnáct, poněvadž jsem musel absolvovat konkurz a za vystupování na výstavě jsem dostával honorář. Ten jsem dostal naráz tři dny před měnovou reformou, takže v nové měně to byl opravdu pakatel...

Když jsem pak vystudoval astronomii a nastoupil do zaměstnání a celkem soustavně jsem se věnoval také popularizaci, tak některým starším kolegům se to moc nezamlouvalo, ale na druhé straně jsem měl silnou podporu u svého školitele doktora Miroslava Plavce (žil v letech 1925 až 2008 a vyučoval rovněž astronomii na MFF UK - pozn. red.), který byl v té době opravdovou českou hvězdou popularizace astronomie. Odcituji (natahuje se pro dotyčnou knihu, kterou otevírá) ze záložky jeho knihy Člověk a hvězdy‎, která vyšla v Orbisu v roce 1960: „Doktora Plavce, velmi úspěšného popularizátora astronomie, znají nejenom milióny posluchačů rozhlasu po celé naší republice a tisíce návštěvníků přednášek a besed...“‎

Mimochodem, Miroslav Plavec odešel s rodinou v roce 1969 do exilu v USA a působil pak až do konce svého života jako profesor na University of California, Los Angeles (UCLA), kde pravidelně vyhrával ankety studentů o nejoblíbenějšího profesora fakulty přírodních věd. Určitě to bylo také tím, že měl ten popularizační trénink z domova. Velmi doporučuji si přečíst jeho bilanční rozhovor z ledna 1996 s tehdejším šéfredaktorem časopisu Vesmír s Ivanem M. Havlem pod názvem Astronomové nemají čas‎.

Oslavy osmdesátých narozenin Jiřího Grygara byly veliké. K letošním 85. narozeninám mu kolegové a přátelé přáli prostřednictvím videa. 

Řada lidí si vás spojuje především s pořady Okna vesmíru dokořán či Meteor. Čeho si z vašich popularizačních aktivit nejvíce ceníte vy – je to stále Žeň objevů?

Určitě je to Žeň objevů. U nás měl velmi dlouho tradici časopis Říše hvězd, který začala vydávat Československá astronomická společnost už v roce 1920. Sám jsem tam první článek publikoval v roce 1955 a od té doby jsem tam psal poměrně často. Nedlouho po absolvování fakulty jsem se dokonce stal členem redakční rady a každoročním přispěvatelem nějakého článku. To se změnilo na konci roku 1966, kdy jsem během roku četl tolik zajímavých novinek, že bylo vyloučeno, abych o nich napsal samostatné články. A tak vznikl článek Žeň objevů 1966. Považoval jsem to za anomálii, že v dalších letech tolik objevů nebude, ale bylo, a výkonný redaktor časopisu docent Jiří Bouška se mne zeptal, kdy tedy napíšu další souhrnný článek.

Zpočátku to byly články dopsané hned počátkem následujícího roku a měly kolem osmi normalizovaných stran. Brzy však začalo tempo astronomických objevů narůstat a v současné době je to každoročních cirka 250 normalizovaných stran čili docela tlustá kniha, která vychází ve slovenském astronomickém časopise Kozmos po celý rok na pokračování.

Od roku 1991 jsem měl v USA velmi kvalitní soupeřku profesorku Virginii Trimbleovou, narozenou v roce 1943, která ale s podobnou aktivitou skončila v roce 2006. Jsem si téměř jist, že v celosvětové astronomické komunitě nemám v délce seriálu protějšek.

 
Výběr několika knih, které Jiří Grygar napsal - a vyšly v obrovských nákladech, nutno dodat: prostřední Okna (1989) vyšla v nákladu 106 800 kusů!

Jak je na tom současná popularizace vědy v Česku?

Osobně jsem s úrovní popularizace vědy u nás nyní velmi spokojen. Prakticky v každém oboru věd máme špičkové odborníky, kteří se kromě své vědecké práce věnují popularizaci příslušného oboru a daří se jim hlavně oslovit školáky, aby se po dokončení středoškolského vzdělání dali takříkajíc na vědu. Je to v každém případě nádherné povolání, protože se celý život budete plynule dozvídat o nových objevech a na těch novinkách se i aktivně podílet.

Navíc máme v rozhlase už od roku 1963 Meteor a již deset let v České televizi skvělý pořad Hyde Park Civilizace, jenž zásluhou tandemu Gabriela Cihlářová – Daniel Stach patří k rodinnému stříbru České televize, a díky zahraničním vědcům, které Daniel zpovídá, jsou tyto pořady přístupné v angličtině i v cizině. Právě uznání zahraničních vědců svědčí o vysoké úrovni pořadu.

Stává se, že vás něco překvapí i po tolika letech aktivní popularizace?

Ano, v roce 2017 mne pozval Český rozhlas do pořadu Pro a proti, kde jsem se přes rozhlasové linky do olomouckého studia seznámil s mužem, který tvrdil, že dělal pokusy na pobřeží oceánů a zjistil, že Země je plochá, nikoliv kulatá, a že to NASA před námi tají. To bych byl nevěřil, že poznatek o kulaté Zemi pocházející od Pythagora, bude po 25 stoletích zpochybňován. Ten pán navíc žádná měření sám nedělal, protože svá údajná měření citoval v anglosaských mírách, tedy yardech a mílích. V USA už asi padesát let působí Sdružení pro placatou Zemi a on evidentně opsal jejich argumenty.

Český klub skeptiků Sisyfos reagoval na tu debatu a také na webové stránky pana Bači tím, že jsme mu a jeho souputníkovi Davidu Starostovi udělili bronzový Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2017. Pozvali jsme je na slavnostní předání balvanů, kde by měli nárok na projev, jenže toho nevyužili.

Jiří Grygar popularizaci propojuje i s uměním. V roce 1989 například účinkoval v semináři s Janem Vodňanským v Divadle hudby. S kolegou docentem Zdeňkem Pokorným připravili dvě CD ASTRO 2001: Báječný vesmír (1997) a Jak vesmír funguje? (1998). V Divadle Viola vystupoval s popularizační přednáškou po představení Malý princ či v pořadu Písně kosmické. Na fotce vlevo je zachycen při předávání Bludných balvanů (2009) a na druhé fotce je spolu s Miloňem Čepelkou (zleva) a Zdeňkem Svěrákem u příležitosti 20. sjezdu České astronomické společnosti při 100. výročí ve Hvězdárně a planetáriu Brno, kdy byl Jára Cimrman přijat za čestného člena společnosti (2017).

V jednom rozhovoru jste řekl, že popularizaci považujete za svoji povinnost. Měl by podle vás popularizovat každý vědec?

Rozhodně to nepovažuji za povinnost pro všechny badatele. Je jistě výborné, když ti největší talenti dělají pouze svou práci a nic jiného. Nicméně vzpomeňme na Stephena Hawkinga, který – ač byl po většinu své aktivní vědecké dráhy těžce tělesně postižen – dokázal napsat Stručnou historii času (1988) a se svou dcerou pak sérii úspěšných knih pro mládež. Podobně úspěšný je další britský astronom Sir Martin Rees, donedávna prezident prestižní Královské společnosti. Téměř všechny jeho populárně-vědecké spisy máme přeloženy do češtiny. Americký fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku Steven Weinberg napsal nádhernou knihu První tři minuty (1977), v níž výtečně zpopularizoval kosmologickou teorii Velkého třesku.

Kde se ve vás vzal ten talent, um?

V mé širší rodině z otcovy i matčiny strany je hodně učitelů a učitelek, takže patrně jsem to měl v genech. Protože jsem za minulého režimu neměl šanci učit, našel jsem si svou parketu právě v přednáškách, psaní článků a knih a také v rozhlase a televizi, i když to někdy bylo o fous. Až do osmdesátých let minulého století byla teorie Velkého třesku u nás na indexu, jako do šedesátých let také Mendelovy genetické zákony nebo kybernetika. A to si komunisté fandili, že jejich učení je založeno na vědeckém světovém názoru.

Na popularizaci vás prý nejvíce baví dotazy posluchačů – inspirovaly vás někdy k dalšímu výzkumu?

Ono je to vlastně trochu obráceně. Primárně studuji vědeckou literaturu kvůli tématům, na nichž jsem vědecky pracoval nebo pracuji. Ale nedá mi to, abych se nezajímal i o ostatní obory, v nichž jsem třeba nic nepublikoval, ale pomohly mi při popularizaci astronomie a astrofyziky. Tato vědomost se posléze zúročila v mém vlastním výzkumu. Nejzajímavější výsledky se objevují v mezioborovém výzkumu, a to mne láká.

Jaké jsou vaše rady začínajícím vědcům jak popularizovat?

Myslím, že nejdůležitější je motivace, že chcete, aby se vědecké poznatky dostaly k široké veřejnosti, která nás koneckonců ze svých dani platí. Jakmile takovou motivaci máte, určitě vás něco napadne.

A jak komunikovat široké veřejnosti složitá či abstraktní témata?

To je přirozeně těžké; nesmíte ty poznatky zkreslit, a stále si přitom udržovat kontakt s publikem. Zejména kvantová mechanika je v tomto směru obtížně popularizovatelná, protože se vzpírá takzvaně zdravému selskému rozumu. Existuje slogan, že zatímco teorie relativity je srozumitelně nesrozumitelná, kvantová mechanika je nesrozumitelně nesrozumitelná...

Čeho se naopak vyvarovat?

Možné je popularizovat pouze poznatky, které prošly ohněm, to jest publikací v prestižním mezinárodním vědeckém časopise. Dnes bohužel cizopasí na vědě i predátorské časopisy, kde je mizerná nebo žádná recenze, ale když zaplatíte vysoký poplatek, tak vám to otisknou, i když je to bezcenné. Naštěstí skutečné odborníky těmito časopisy neošálíte, je to skutečně odpad.

Jak oslovit ty, kteří se o vědu nezajímají či věří všelijakým bludům?

To je zcela jistě marná snaha. Někdy je to docela legrační. Dostanu dotaz na létající talíře, zda to jsou kosmické koráby zelených pidimužíků. Vysvětlím tazateli, že to žádné koráby nejsou a zelení pidimužíci neexistují. On se nechá přesvědčit, ale nakonec napíše, že američtí astronauti nikdy nemohli přistát na Měsíci, protože na to tehdy nemohli mít techniku, a všechno bylo natočeno v Hollywoodu, pročež tam nejsou na obloze vidět hvězdy... Přes to už nejede vlak (kroutí hlavou).

Měl jste v popularizaci vědy nějaký vzor? Jak vnímáte své následovníky a máte pro ně nějaké rady?

Mým vzorem byl doktor Hubert Slouka, který byl v letech 1933 až 1953 šéfredaktorem Říše hvězd, napsal několik knih, z nichž největší popularitu měla rozsáhlá kniha s názvem Pohledy do nebe‎ (1942), která vyšla ve čtyřech vydáních, z toho prvních tří během Protektorátu a první vydání v době, kdy byl Slouka vězněn gestapem na Pankráci a propašoval předmluvu díky českému bachaři do tiskárny. Před válkou se zúčastnil dvou výprav za úplným zatměním Slunce: v roce 1932 do Kanady a roku 1936 do Japonska.

Zažil jsem po válce jeho přednášku v Opavě na téma Atomové katastrofy ve vesmíru‎, která propojovala hrozbu atomových bomb svržených na Japonsko s daleko mohutnějšími atomovými výbuchy ve vesmíru. Zasloužil se též o vybudování hvězdárny v Ďáblicích a spolupracoval při výstavbě architektonicky velmi zdařilé Hvězdárny ve Valašském Meziříčí. Je po něm též pojmenována planetka (3423) Slouka. Hodně mne však také ovlivnil styl přednášek doktora Plavce.

A co řeknete k těm nástupcům?

V našem oboru teď působí řada skvělých popularizátorů. Každoročně Česká astronomická společnost uděluje za popularizaci jednu cenu za knižní tvorbu a ob rok druhou cenu za jakoukoliv popularizaci. Mou největší hvězdou popularizace je astronom profesor Zdeněk Mikulášek (*1947) na Masarykově univerzitě v Brně a velkou nadějí je docent Michal Švanda (*1980), který působí na MFF UK v Praze i na Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově. Těmto talentům není nutné nic doporučovat, ale i mnoha dalším schopným popularizátorům doporučuji, aby si svou cestu vybrali sami.

Jak vzpomínáte na svého učitele profesora Martina Černohorského? Co vše jste se od něho naučil?

Je zcela jisté, že setkání s tehdejším asistentem Černohorským (narozeným roku 1923, na snímku vlevo), na katedře fyziky Přírodovědecké fakulty MU v Brně mne zásadně ovlivnilo ve způsobu, jak dělat dobrou vědu, tak také v tom, že člověk má ctít základní zásady pozitivního lidského konání. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že náš ročník odborné fyziky byl jeho první přednáškou základního pětisemestrového kurzu fyziky, takže jsme byli pokusní králíci, ale nemělo to chybu! Imponoval nám okamžitě svou přesností v zahajování přednášek, znalostí těsnopisu, pečlivou přípravou každé hodiny a skvělou interakcí s námi, protože nám při přednáškách kladl otázky, které se na základě jeho přednášek daly vyřešit. Měl veliké pochopení pro posluchače, kteří zřejmě nevěděli, do čeho jdou, a velmi přátelsky jim poradil, aby si změnili obor buď na naší fakultě, anebo přešli na úplně jiné brněnské vysoké školy. Pokaždé se přesně trefil do oboru, který dotyčný student nebo studentka pak dobře až výtečně vystudovali. Navíc nám nabídl nepovinné semináře, v nichž jsme ve dvojicích měli zpracovávat různá témata z fyziky. Se svým kamarádem jsme si vybrali studium Newtonových Principií v latinském originále, který byl v knihovně ústavu, a to nás oba úplně vzalo, jak opatrně a po malých krůčcích Newton dospěl k formulaci univerzálního gravitačního zákona.

I když jsem po základním kurzu odešel z Brna na MFF UK, protože z Brna odešel vedoucí katedry astronomie docent Luboš Perek (na společné fotce je s Jiřím Grygarem níže vpravo) do Akademie věd, a tím brněnská katedra ztratila akreditaci pro výuku, kontakty s dnes již profesorem Černohorským jsem neztratil, a to jeho zásluhou. Zval mne každoročně na prázdninové semináře ve Skalském Dvoře na Vysočině, ale dával mi konkrétní náměty, o čem bych tam měl přednášet. Scházela se tam každoročně elita československých fyziků. Semináře měly úžasnou atmosféru a profesor Černohorský nám připravoval předem studijní materiály a pak naše přednášky vydával pro všechny účastníky semináře na cyklostylu.

Až po převratu jsem se dozvěděl, že celou dobu totality byl profesor Černohorský brněnským šéfem Libri prohibiti, které nemohly kvůli cenzuře vyjít normálně, ale pan profesor je považoval za důležité. Pokud se nemýlím, tak během totality inicioval vydání přes 200 knih v samizdatu.

Hned po konci totality splnil sen mého otce, který se narodil v Opavě a studoval tam české gymnázium a celý život toužil po tom, aby Slezsko mělo v Opavě státní univerzitu. Profesor Černohorský vyjednal přes své četné kontakty, že Slezská univerzita vznikla v roce 1992, byl jmenován jejím prvním rektorem a může se dnes radovat, že zejména Matematický i Fyzikální ústav Slezské univerzity má skvělou pověst nejen doma, ale i v Evropě. I když po své osmdesátce formálně odešel do penze, ještě před pěti lety míval v Praze každý měsíc kromě letních prázdnin další semináře o organizaci vědecké práce u nás, kde výsledky diskusí zpracovával a předával vládě, parlamentu a všem rektorům českých vysokých škol. V Brně přednášel a vedl semináře. Nikdy nezapomene poslat mi přání k narozeninám, což platí ovšem i opačně.