Johana Rotterová zkoumá nálevníky, zachraňuje outloně

Tajemný mikrosvět učaroval Johaně Rotterové už když byla malá a rodiče jí koupili první mikroskop. A když „vyčerpala“ důkladné prozkoumávání vlasů a slin všech členů rodiny – a začala požadovat vzorky krve – poslali ji raději nabrat si vodu z potoka...

Sběr mořských vzorků anoxického sedimentu

Dnes stojí čerstvá doktorka Johana Rotterová (se svým školitelem, s profesorem Ivanem Čepičkou z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK) v čele týmu, jenž zkoumá evoluci anaerobiózy, tedy života bez kyslíku. Před časem o jejich výzkumu informoval renomovaný časopis Current Biology. Autoři hledali odpovědi na otázky, jak a proč mnohé mikroskopické organismy přešly k anaerobnímu způsobu života, přičemž popsali i dvě nové třídy nálevníků. (Foto vpravo: Nově popsaný nálevník Muranothrix gubernata pod skenovacím elektronovým mikroskopem.)

Čím si vás získali zrovna nálevníci?

Ve vodě z potoka jsem kdysi objevila úplně nový, úchvatný svět, a mezi různými živočichy a řasami právě i jednobuněčné nálevníky. Dětským mikroskopem byli skvěle vidět, jelikož řada z nich dosahuje oproti ostatním protistům – jednobuněčným eukaryotům – neobvyklé velikosti buněk. Někteří jsou dokonce viditelní i pouhým okem! Na to, že jsou tvoření pouze jednou buňkou, mají složité, snad i krásné, „tělní“ struktury a zajímavé modifikace: různá lepivá chapadélka, brnění, věnce bičíků, nebo takzvané cirri, které má například nálevník lezounek. Jsou to takové buněčné prsty, složené z více bičíků, jimiž jednak povrch ohmatává, a pak taky se po něm pomocí cirrů může pohybovat téměř jako nějaký brouk, lezením.

To jste chtěla zkoumat i na vysoké škole?

Když jsem nastoupila na Přírodovědeckou fakultu, byla jsem rozpolcená mezi buněčnou biologií a zoologií. A protistologie se ukázala jako ideální kombinace obojího. Profesor Ivan Čepička mi nabídl studovat u něj právě nálevníky, kterých se ve svých kulturách ostatních anaerobních protist nemohl zbavit, protože rostli jako plevel. Odjakživa mne fascinovaly symbiózy a zjistila jsem, že v podstatě každý nálevník v nějakém symbiotickém vztahu funguje, ať už jako hostitel nebo samotný symbiont. Byla nasnadě otázka, proč.

Kam za nálevníky vyrážíte?

Kamkoliv do přírody. Anaerobní sedimenty neboli bahno, kde žijí anaerobní nálevníci, je možné najít téměř všude – v jakékoliv tůňce, rybníku a jezírcích, v meandrech řek, v pobřežních „vanách“ snadno přístupných za odlivu, na dně zátok moří, ale i v hlubokém oceánu, kam se dokáží potopit jen robotické ponorky, nebo v otevřeném oceánu v anoxických zónách. Na takové oceánské expedici jsem sice ještě nebyla, ráda bych se na ni ale vypravila. Snad se mi to podaří v Graduate School of Oceanography na University of Rhode Island, kde jsou na podobné metody sběru hlubokomořských vzorků specialisté, a kam se chystám.

Jak velký je váš tým?

Vědecký tým Ivana Čepičky se rychle rozrůstá. Když jsem k němu před téměř deseti lety nastoupila, bylo nás pouze pár studentů a většina pracovala na bičíkatých či améboidních protistech. V posledních letech mu ale přibyla řada šikovných studentů, včetně zahraničních, co pilně pracují i na nálevnících nebo na objevených liniích jednobuněčných eukaryot.

Jak se vám dělá „mezinárodní věda“?

Na to, jak obrovský vliv na planetu a úlohu v evoluci života prvoci mají, je protistologická komunita obecně velmi malá. Když se na mezinárodní konference sjedou skoro všichni protistologové světa, je nás stále pár set. Možná i díky tomu funguje mezi protistology velmi přátelská nálada a věda se dělá o to lépe. Díky zapojování se do mezinárodních projektů bylo snadné navázat spolupráci na společném tématu a – i díky grantům a fondům Univerzity Karlovy – bylo snadné vyjet za oceán a naučit se, jak to funguje jinde.

Jaké výzvy máte před sebou?

Nyní jsem dokončila doktorát (Ph. D.) a čeká mne opět cesta za velkou louži, kde na zmíněné univerzitě nastupuji na místo postdoka pod vedením Roxanny Beinart. Chystám se studovat symbiózy mořských a brakických anaerobních nálevníků a jejich prokaryotických přátel, kteří produkují metan, jeden z nejvýznamnějších skleníkových plynů. Výzev mne tedy čeká celá řada a cesta do Ameriky bude – vzhledem k současné situaci – asi hned tou první.

Jak a čím si od nálevníků odpočinete?

Od anaerobních nálevníků se dá velmi dobře odpočinout jinými anaerobními nálevníky (směje se). Kromě fotografování zvířat a pozorování života v přírodě, což se ale snadno stočí zpět ke sběru vzorků bahna a ... (záměrně nedokončí). No, kromě toho mě zajímají primáti, hlavně poloopice, a ochrana přírody. Mým největším koníčkem se proto stala ochrana zajímavé poloopice, outloně váhavého (Nycticebus coucang). Je to asijský noční primát, žel ohrožený lidskou činností, odlesňováním a zejména černým trhem se zvířaty za účelem získání módních exotických mazlíčků. Ovšem pozor, outloň je jedovatý! Je to jediný jedovatý primát na světě, a přesto, že může být poměrně nebezpečný a člověka kvůli anafylaktickému šoku i zabít, se mu nedaří dobře. Lidé na něj vyzráli: vylomí mu zuby a on se pak nemá jak účinně bránit. Proto se s kolegy z naší neziskové organizace The Kukang Rescue Program snažíme zajistit ochranu a rehabilitaci tohoto druhu poloopice v Indonésii, nežli tam úplně vymizí.