Doc. Mgr. ThLic. Pavel Milko, Ph. D., pochází z Trutnova, kde ho v mládí silně ovlivnil underground. První kontakt s punkovou muzikou mu zprostředkovala v roce 1983 kapela Dezerter, bylo mu dvanáct. V šestnácti letech se stal vegetariánem, rok nato veganem. Založil několik punkových kapel. Říká o sobě, že s příklonem k anarchismu u něho zesílila motivace ke vzdoru proti systému, což mu způsobilo vyhození ze školy. Na začátku devadesátých let se začal zabývat spiritualitou. V roce 1990 měl za sebou jen osm tříd povinné školní docházky, o sedm let později vydal první překlad z řečtiny, dnes jich je celá řada. Své nezávislé přístupy se snaží zavádět i do teologie. Zájem o teoretické základy anarchismu ho přivedl k filozofii středověku. Pracuje v Ústavu východního křesťanství, vyučuje na Husitské teologické fakultě UK. Je pravoslavným knězem.
Jaká je dnešní generace? Je horší, nebo lepší?
Každá předcházející generace má pocit, že nově nastupující je tak strašná jako žádná před ní. Kdyby to tak bylo, jsou mladí lidé horší a horší a muselo by být proraženo symbolické dno, ale tak to nepochybně není. Současná generace je zkrátka jiná. Velký problém cítím ve školství, které není schopno reflektovat aktuální situaci. Navíc se stále provádějí reformy na reformy, aniž by panovala shoda nad tím, co má být smyslem vzdělávání. Svět současných mladých lidí je velice složitý, musejí se orientovat v daleko těžších podmínkách, v záplavě informací a množství pokušení, dostupnosti různých rozptýlení i drog.
Takže být mladý dřív bylo jednodušší?
To bych rozhodně netvrdil. Vzpomeňte si třeba, jak nám dřív všechno dlouho trvalo… Dnes si díky internetu hned dokážeme leccos zjistit. Když jsem sháněl nějakou knihu, doslova jsem prováděl turné po Praze a objížděl knihovny, zda je kniha k mání, a objednání bylo často do druhého dne. Horší je, že současná mladá generace není na toto dostatečně připravena. Číst neumí, psát neumí, co umí?! Ovládat mobily a mít obrovskou jistotu. Ale rozhodně není třeba nad nimi lámat hůl.
V rozhovoru pro ČRo Wave jste prozradil, že po vegetariánství a veganství pro vás bylo pragmatickou volbou přestat kouřit a pít alkohol. A to vám zdaleka nebylo dvacet. Šlo o revoltu?
V osmdesátých letech se část punkové/hardcoreové subkultury rozhodla odpoutat od negativního postoje No Future, alkoholu a drog a vydělil se směr straight edge – čistý štít nebo také jinak, pozitivní cesta. Znamenal odmítání alkoholu, kouření i dalších návykových látek, odmítání promiskuity a často veganství. Já jsem se pro to rozhodl z pragmatických důvodů. Nebyl to cíl, ale prostředek. V devadesátých letech se z toho hnutí stala na krátkou dobu „v určitých úzkých kruzích široce rozšířená“ móda. Tehdy se lidé pro tuto cestu nakrátko rozhodovali proto, že byla v kurzu. Byla to krátká, ale krásná móda. Dnes už nikomu nic neříká, vesele se pije, berou drogy a tak dále. Člověk neustále vede boj, při němž se ho snaží manipulovat a zotročit různé ideologie, mocenské struktury, ale spoutat ho chtějí i jeho vlastní vášně, a on musí být kritický, střízlivý a stále ve střehu.
Máte ještě někdy chuť revoltovat?
Já to dělám pořád. Jako každý člověk podobného ražení mám problémy s poslušností, a to i s duchovními nadřízenými. Nemám problém se pohádat a říct svůj názor. A tím, že jsem dogmatik, na svých názorech trvám. Pokud jsem přesvědčen, že je to pravda, neustoupím, ani kdyby se můj odpůrce zbláznil. Ano, jsem neposlušný.
Jste kněz. Jakou má dnes víra pozici ve společnosti?
O tom se dá mluvit velice dlouho. Z Čech oproti Moravě mám zkušenost, že do kostela nechodí dospělí proto, že by museli. Je to zajímavá zkušenost, zde chodí proto, že chtějí. Návštěvníci z Polska, Ruska, Slovenska mnohdy říkají, že jsme před nimi, a i já vidím, že s konzumem se postupně dostávají do podobné situace jako my. A opakují stejné chyby jako my.
Z vaší otázky cítím takovou pochybnost o víře. Ano, znám názor, že je to berlička pro slabé, opium lidstva. Nepředpokládejte ale, že víra dává jistotu. Víra je naopak mnohem těžší než situace, kdy nevěříte ničemu. Každý člověk, který věří, prochází pochybnostmi. Když Bůh mlčí. Povím vám příběh mnicha jdoucího přes poušť. S vypětím všech sil poušť přejde, ale skoro zemře. Na konci své pouti se obrací k Bohu a říká: „Celou cestu jsem viděl tvé stopy, že jdeš se mnou. Ale když mi bylo nejhůř, tvé stopy se ztrácely.“ A Bůh mu odpoví: „Když jsi je neviděl, nesl jsem tě na zádech…“ To jsou okamžiky, kdy to má věřící člověk těžší než nevěřící. Nevěřící si prostě řekne, že to, co se stalo, je náhoda. Víra rozhodně není opium lidstva. Víra vám dává jedinou jistotu, a sice že Bůh je, že se s ním můžete setkat.
Jak nahlížíte na současný trend oddalování rodičovství? Není lidstvo odsouzeno k zániku?
Odpovím vám kacířským komentářem. Současná generace odkládá rodičovství, protože si chce užívat. Bohužel, svůj vliv na to má i generace jejich babiček a prababiček. Protože dnešní šedesátníci měli veškerý servis, jejich maminky chodily zhruba v pětapadesáti do důchodu a neměly moc dalších možností, tak pomáhaly. A když přišel rok devadesát, zjistili tito nyní již nastupující prarodiče, že jsou stále při síle, a chtěli si ještě užívat, nechtěli být babičkami a dědečky. Lidský věk se prodlužuje, prarodiče si létají po celém světě, aktivně žijí, nepomáhají. Zkrátka děti se nerodí ne proto, že by mladí nechtěli být rodiči, ale nezřídka proto, že nemají prarodiče, kteří by jim pomohli.
Pamatování na smrt je součástí „vaší“ pravoslavné spirituality…
Problém současného světa je, že si každý myslí, že je nesmrtelný: nestará se o druhé, je mu jedno, že někde kdosi bojuje a umírá, hlavně když on sám se má dobře. Je třeba mít na paměti, že naše existence je konečná. Půst má přivést člověka právě k tomuto sebeuvědomění.
Kde se vidíte za deset, dvacet, třicet let?
To opravdu nevím (smích). Plánuji vydání dalších publikací, chceme na naší fakultě zavést doktorandské studium pravoslavné teologie – jediné v republice. Pro mě je důležité, abych mohl být oporou svým dětem, abych mohl dál vést studenty a pomáhat jim, postavit kostel, prostě pokračovat v započatém a určitě se zlepšovat.
Jste šťastný?
Sice se v těchto kategoriích nepohybuji, ale mohu říci, že asi ano. Nic mi nechybí. Mám se lépe, než si zasloužím. To ostatně my všichni. Samozřejmě je vždy něco, po čem toužím – teď třeba postavit v Mělníku kostel zasvěcený svaté Ludmile a udělat z něj památník počátku našich duchovních dějin. Nemám sice ještě ani pozemek, ale už uvažuji o freskové výzdobě zachycující bohatou duchovní historii našeho národa.
Je otázka, co je štěstí (smích).
