První katedra polonistiky v českých zemích vznikla před devadesáti lety na Univerzitě Karlově v Praze. Inaugurační přednášku pronesl její první profesor Marian Szyjkowski 13. října 1923.
Polština se na naší nejstarší univerzitě vyučovala již dříve a jsou s ní spojena jména známých slavistů Jana Pravoslava Koubka, Františka Ladislava Čelakovského nebo Václava Hanky. Kulaté výročí připomene 6. a 7. listopadu mezinárodní konference pořádaná katedrou středoevropských studií Filozofické fakulty UK ve spolupráci s Jagellonskou univerzitou v Krakově a Polským institutem v Praze. Historii oboru představí výstava a publikace, kde se objeví také řada dosud nepublikovaných archivních materiálů. Oslavy vzniku by se neuskutečnily bez podpory Česko-polského fóra.
Samotné založení katedry provázela řada problémů. Od svého počátku byla spojena s myšlenkou slovanského bratrství, které mělo v různých dobách odlišné podoby. Mladý československý stát důrazem na slavistická studia deklaroval i odlišnost vůči silnému německému prvku ve středoevropském regionu. „Nová pak doba, když samostatný československý stát vstupuje do života a zajisté, jak pevně doufáme, uzavře nejužší přátelské styky, ba i svazky se sousedními státy slovanskými, ukládá nám povinnost věnovati ostatním zvláště sousedním národům slovanským zvýšenou pozornost,“ zaznívá v návrhu na založení samostatných slavistických kateder z roku 1918. Rozvoj oboru během meziválečného období, kdy zde začala působit také jedna z nejdůležitějších osobností, Karel Krejčí, přerušila okupace a uzavření univerzit v letech 1939–1945.
Polonistika patřila až do roku 1989 ke sledovaným oborům: „potížisté“ Poláci v komunistickém táboře dělali problémy a studenti tak prakticky neměli možnost do spřátelené země, jejíž jazyk a kulturu studovali, zavítat. Výjimku představovali jen ti, kteří se profilovali jako politicky důvěryhodní. Několik let během studií tak strávil v Polsku budoucí normalizační vedoucí katedry Jan Petr, nadaný jazykovědec a slavista, jehož touha prosadit se na univerzitě vedla k řadě morálně pochybných kroků. Filozofická fakulta se celých čtyřicet totalitních let potýkala s kádrováním a vyhazovy. Například přední literární vědec Otakar Bartoš nikdy nezískal profesuru, světově známý profesor Krejčí, komparatista a autor prvních zahraničních Dějin polské literatury vydaných v roce 1954, byl „uklizen“ do Slovanského ústavu Československé akademie věd, aby neměl špatný vliv na studenty.
Ani po roce 1989 se polonistika nevyhnula problémům – ačkoli v posledních dvaceti letech nemají politický charakter. Slavistické obory musely nově definovat svůj profil a obhájit právo na existenci, často v podmínkách nedostatečného personálního a finančního zajištění. Filologie se mění na moderní areálová studia s důrazem na kulturní a historické dějiny středoevropského, respektive visegrádského regionu. Dnes je polonistika vedle slovakistiky a hungaristiky jednou ze specializací katedry středoevropských studií a každý rok přijímá nové studenty. Za deset let se tak obor i přes obtíže, s nimiž se potýká, dožije sta let existence, přerušené jen okupací.
