Projev rektora Univerzity Karlovy v Praze prof. RNDr. Václava Hampla, DrSc., u příležitosti setkání Jeho Svatosti papeže Benedikta XVI. s akademickou obcí

úterý, 12. listopad 2013

English version

Vladislavský sál Pražského hradu, 27. září 2009

Vaše Svatosti, vážený pane prezidente, vážená paní Klausová, Eminence, Excelence, Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, cives academici, vzácní hosté, dámy a pánové!

Je pro mě velikou ctí pozdravit Vás jménem Univerzity Karlovy – a jménem akademických obcí ostatních vysokých škol České republiky – zde, ve Vladislavském sále Pražského hradu. Je přitom symbolické, že pouhým otevřením dveří na jeho východní straně se vizuálně propojuje tento sál – místo slavnostních inaugurací hlavy českého státu – s královskou kaplí Všech svatých, kdysi soukromou kaplí zakladatele pražské univerzity, císaře a krále Karla IV. Ostatně až do dnešní doby při ní působí kapitula, jejíž kanonikáty byly tradičně obsazovány z řad těch duchovních, kteří byli též univerzitními profesory.

K tomuto jedinečnému setkání dochází v předvečer svátku svatého Václava, hlavního patrona českého národa – svátku, který Česká republika oficiálně oslavuje jako „den české státnosti“. Duchovní tradice této země se pomyslně protínají právě zde, v prostorách Pražského hradu, a v tomto starobylém městě. Pouhých několik metrů nás dělí od náhrobků svatých Václava, Ludmily, Vojtěcha a Prokopa – a také od místa posledního odpočinku světského zakladatele naší univerzity. Ve zrychleném tepu všedních dní si často neuvědomujeme, že tato středoevropská akropolis zahrnuje i místa pevně a nerozlučně spjatá s počátky naší akademické vzdělanosti. Renomovaná dómská škola zde působila již dlouhá léta před založením univerzity, které tradičně datujeme 7. dubnem 1348, kdy král a pozdější císař Karel IV. vydává pro pražskou univerzitu svůj zakládací akt. Není náhodou, že krátce poté poskytl Pražský hrad útočiště prvním studentům, kteří zde hledali – v souladu s dikcí Karlovy zakládací listiny – „bohatě prostřený stůl poznání“. Ještě před jejím vydáním byla zahájena výuková činnost ve významných pražských klášterech a v katedrálním chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

I když Pražský hrad již dávno není vnímán jako půda akademická, dnes se jí opět stává – v jakémsi opětovném, byť symbolickém setkávání světské a duchovní moci, bez jejichž příznivé konstelace by před staletími stěží bylo možné založit nejstarší univerzitu na sever od Alp – a na východ od Rýna. Váš předchůdce papež Kliment VI. chtěl, aby „ve zmíněném již městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoliv povoleném oboru“. Papežská bula z 26. ledna 1347 tak zaručila, že na nové univerzitě budou moci být zastoupeny všechny tehdy tradované disciplíny – a že promovaní absolventi této univerzity budou moci vyučovat i na ostatních evropských univerzitách. Od samého počátku se zde počítalo i s fakultou tehdy první a nejvyšší, fakultou teologickou. Nejstarší pečetidlo naší univerzity z doby okolo r. 1350 – dnes běžně používané i jako její  „logo“ – zobrazuje sv. Václava, do jehož rukou předává světský fundátor – král a pozdější císař Karel IV. – zakládací listinu pražské univerzity. Tím také Karel IV. vyjádřil, že svatý Václav je nejenom patronem země a státu, nýbrž i patronem pražského vysokého učení. Motiv tohoto pečetidla  reprezentuje akademickou obec jako celek, připomíná nerozdělnost společenství magistrů i scholárů, které sice bylo v následujících staletích různě pojímáno a akcentováno, avšak nikdy nezaniklo zcela. Podobně, jako se nikdy nezpřetrhala pouta a komunikace mezi jednotlivými disciplínami a obory. Formy tohoto sdílení jsou dnes samozřejmě zcela nové a moderní, patří však k jasným pozitivům vývoje po historickém roce 1989, že univerzita vědomě posiluje svoji identitu, směřování ad unum versum (= ad universum), ba v určitém ohledu i svoji spiritualitu. Ostatně i znovuzačlenění teologických fakult do svazku pražské univerzity v r. 1990 nechápeme jen jako spravedlivý akt rehabilitace, nýbrž i jako zdůraznění integračního potenciálu tradičních univerzitních disciplín a oborů.

Jak již bylo řečeno, Pražský hrad bývá vyhrazen akademickým shromážděním pouze při mimořádných a historických příležitostech.  V roce 1990  se tak stalo při jmenování   prvních svobodně zvolených rektorů českých a slovenských vysokých škol. A stalo se tak v témže roce, kdy se zde papež Jan Pavel II. setkal se zástupci české a slovenské akademické veřejnosti. Jeho státní a pastorační návštěva byla nejlepším vyjádřením hloubky všech zásadních změn, které tehdy byly u nás započaty – právem ji tehdy náš tehdejší prezident označil za zázrak. Většina z nás toto označení nevnímala jako přehnané.

Ve svém  projevu dal papež Jan Pavel II.  najevo, že v procesu tehdy začínající společenské transformace vnímá mimořádnou zodpovědnost a význam vědy, školství a akademických elit. Jeho slova jsou stálým mementem i naléhavým otazníkem, zda   tato očekávání  byla či mohla být naplněna – a jak k tomu přispěl každý z nás. Jeden symbolický bod jeho tehdejší řeči, důležitý i pro ekumenický dialog českých církví – tj. nové zhodnocení osobnosti rektora Univerzity Karlovy mistra Jana Husa – byl v následujících letech důkladně a otevřeně posouzen. Zkušenost z tohoto dialogu nesmířila sice všechny odlišné pohledy, přispěla však k sblížení všech jeho účastníků. Na půdě naší alma mater je to vyjádřeno v živé a konkrétní spolupráci našich tří teologických fakult, které zároveň reprezentují tři základní  české náboženské tradice – katolickou, evangelickou a husitskou. Významné státní svátky, inspirované naší bohatou křesťanskou minulostí, slaví i dnes výrazně sekularizovaná česká společnost jako vzájemně se doplňující galerii – den slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje (5. července), den upálení mistra Jana Husa (6. července)  a den české státnosti – svátek sv. Václava (28. září).

Témata jako vztah  ratia a náboženství, vztah vědy a víry, respektive vztah myšlení a věření   obecně představovala v českých duchovních dějinách důležité motivy filosofického a teologického myšlení  – a to dávno předtím, než začaly být tyto pojmy uměle vnímány výhradně v kontradikci.  Ještě po 1. světové válce, po vzniku nové Československé republiky, ovládala nejenom univerzitní posluchárny či schůze akademických senátů, ale i debaty v parlamentu. Ty byly mnohdy vyostřené, ba i konfrontační, ale bezpochyby mobilizovaly vnímavost veřejnosti vůči širším společenským horizontům. Dnes takové inspirativní debaty postrádáme! Současná společnost se navrátila „zpátky do Evropy“, aniž však hlouběji reflektovala hodnoty a cíle, které s ní chce sdílet. Politické elity rezignují na formulaci dlouhodobějších cílů a vizí – a naléhavost křesťanské zvěsti, byť možná nedokonale tlumočená českými církvemi,  je jim spíše lhostejná. Sám pojem vědy, ze své podstaty dynamický a otevřený,  je v takové společenské atmosféře často technokraticky redukován na pouhý  „výzkum, vývoj a inovace“.

O to více oceňujeme, že na „katedře svatého Petra“ – tedy v učitelském úřadě, který představuje spojení se samotnými základy křesťanské kultury a civilizace – působíte, Vaše Svatosti, právě Vy. Bylo to jistě i produktivní prostředí významných univerzit, které Vás inspirovalo k Vašim závažným textům k těmto tématům – textům, nad nimiž se dnes zamýšlí celý svět.

Dnes tedy přicházíte i na akademickou půdu pražskou – a přitom možná ani mnozí v tomto sále netuší, že jste ji navštívil již v roce 1992 a pronesl na zdejší Katolické teologické fakultě svoji historicky první přednášku na našem území. Již tehdy jsme Vás přivítali nejen jako kardinála římské církve a významného duchovního hodnostáře, nýbrž i jako proslulého, často i zneklidňujícího učence a intelektuála. Moc Vašich slov a Vašeho úsudku ostatně vždy oceňovali i Vaši oponenti. Dnes se tedy opět těšíme na Vaše slova – s velkým očekáváním a nadějí.

_dejiny_UK7_zm_500_484

Dvousvazkové dějiny Univerzity Karlovy v červené vazbě v anglickém vydání, dar, který věnoval rektor UK prof. Hampl papeži Benediktu XVI. při jeho setkání s akademickou obcí ve Vladislavském sále Pražského hradu 27. září 2009

Autor:

Sdílejte článek: