Členové akademické obce se válečných konfliktů za některých okolností se zbraní v ruce (ale také jako lékaři nebo příslušníci vojenské správy v týlu) činně účastnili. Pokud bychom hledali přímo nejstarší tradici, která byla v tomto ohledu cílevědomě připomínána, pak se bezesporu jedná o úspěšné zapojení do obrany proti Švédům během obležení Prahy na přelomu léta a podzimu roku 1648. Dodnes tyto události evokuje socha studenta s puškou, kordem a praporem na nádvoří Klementina. Tradice akademické legie pak pokračovala v polovině 18. století během válek o dědictví rakouské, na počátku 19. století za napoleonských válek a během revolučního roku 1848.
Doopravdy masové zapojení studentů a mladších absolventů univerzity do ozbrojeného konfliktu ale přinesla teprve I. světová válka, často ovšem ne zcela dobrovolné. Tehdy už byla původně jednotná Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena podle národnostního klíče na dvě samostatné vysoké školy – německou a českou, která je přímou předchůdkyní Univerzity Karlovy. Z členů profesorského sboru měla armáda největší zájem o lékaře – pro některé z nich znamenaly zkušenosti z polních nemocnic zásadní krok v dalším vědeckém směřování. To byl třeba případ zakladatele československé plastické chirurgie Františka Buriana. Z mladých lékařů a mediků, pro které válka znamenala zásadní životní zkušenost, můžeme uvést třeba pozdějšího profesory Josefa Charváta nebo Bohuslava Boučka – první sloužil až do konce války na různých frontách v rakouském vojsku, druhý se již v době jejich formování dostal do československých legií.
Rukovali ale samozřejmě i představitelé jiných oborů. Historik umění Zdeněk Wirth trávil skoro celou válku jako proviantní důstojník na haličské frontě: zkáza, kterou na vlastní oči viděl, nebyla bez vlivu na jeho představy o památkové péči, které mohl v meziválečné ČSR prosazovat jako vysoký úředník ministerstva školství a národní osvěty. Zkušenost z prvních měsíců války s ním sdílel jako důstojník landšturmu například právní filosof a pozdější profesor právnické fakulty Emil Svoboda. I absolvent filosofické fakulty české univerzity a posléze první profesor botaniky na meziválečné brněnské univerzitě Josef Podpěra putoval původně na haličskou frontu. Jako jeden z obránců pevnosti Přemyšl se ale nejprve dostal do zajetí, a poté trávil větší část války ve vedení Epidemiologického, bakteriologického a výzkumného ústavu československých legií. Jiní studenti a absolventi ovšem padli hned v prvních týdnech války: uveďme namátkou mladé historiky Miloše Vystyda a Ferdinanda Pakostu. Na bojištích I. světové války samozřejmě zároveň bojovali a umírali také studenti a absolventi Německé Karlo-Ferdinandovy univerzity.
Profesor Josef Charvát (foto vpravo).
Čeští a slovenští studenti působící v armádě byli v prvních měsících samostatnosti z velké části odveleni na Slovensko do bojů s bolševickou Maďarskou republikou rad. Stát i škola měly pro mladé muže vracející se poté z vojenské služby pochopení – mimo jiné pro ně byly v letních měsících 1919 a 1920 organizovány mimořádné dvouměsíční semestry, aby mohli snáze dohnat přerušené studium. Ostatně – nejen první prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš, ale také první ministr války Milan Rastislav Štefánik byli před válkou členy akademické obce české univerzity.
Druhá světová válka rozdělila studenty a vyučující obou pražských univerzit ještě markantněji. Zatímco studenti a mladší příslušníci profesorského sboru německé univerzity rukovali postupně do wehrmachtu, většina studentů Univerzity Karlovy prožila válku v civilních zaměstnáních, protože české vysoké školy byly od 17. listopadu 1939 zavřeny. Část z nich na několik let zakusila prostředí koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kam bylo po uvedeném datu transportováno na 1.200 mladých mužů ze všech českých a moravských vysokoškolských center.
Nezanedbatelné množství studentů a absolventů odešlo v prvních měsících po vypuknutí války do zahraničí, aby se přidali k nově formovaným exilovým vojenským jednotkám. Sloužili ve vzduchu i na zemi. Například nástupce Bedřicha Hrozného, profesor klínopisu Lubor Matouš byl těžce raněn v bojích o Dunkerque. Jiní bojovali u Tobruku nebo osvobozovali Normandii. I v podmínkách dalšího světového konfliktu byl mezi vysokoškoláky z pochopitelných důvodů mimořádný zájem o lékaře. Celkem čtyřiceti čtyřem československým medikům sloužícím v zahraničním vojsku tak bylo umožněno během války dostudovat na univerzitách v Oxfordu a Cambridge. Po roce 1948 se příslušnost k „západnímu“ odboji stala záminkou k politické perzekuci. Bezprostředně po konci války ale měli vojáci západní československé armády možnost studovat, stejně jako příslušníci československého zahraničního sboru zformovaného v ČSSR (včetně rodáků z Podkarpatské Rusi, která v té době už byla součástí Sovětského svazu).
Profesor Lubor Matouš.
Dodejme ještě, že v obou světových válečných konfliktech se měnilo postavení žen na vysokých školách a v armádě. Během I. světové války studentky zaplnily vyprázdněné posluchárny filozofických a lékařských fakult pražských univerzit (na právnických mohly studovat až po vzniku ČSR). Ačkoli se řada z nich zapojila zejména do válečného zdravotnictví, oficiálně ještě v armádě nepůsobily. Za II. světové války už se však situace změnila a otázka veteránů se tak týká obou pohlaví. Nikoli ale povinná vysokoškolská vojenská služba za reálného socialismu, která byla spíše strašákem a vysmívaným předmětem, než opravdovou službou vlasti.
To se snad v obecných rysech změnilo, nakolik tento jev lze na základě současné akademické obce posoudit. Absolventi univerzity působí v zahraničních misích jako lékaři, duchovní, specialisté v různých oborech. Mezi současnými studenty a absolventy nejsou výjimkou příslušníci aktivních záloh. To vše je třeba vzít v potaz při hledání vztahu univerzity k veteránům, který by mohl být postaven na solidní základ a mít trvalejší podobu.
Pro Den veteránů byl 11. listopad vybrán symbolicky, neboť toho dne roku 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem, jímž byly na západní frontě ukončeny boje 1. světové války. Od té doby si každý, kdo chce připomenout tento den, připíná symbol vlčího máku. Do sbírky ke Dni veteránů se Univerzita Karlova aktivně zapojila a vlčí máky byly k dostání v UK Pointu v Celetné ulici. Den veteránů také připomněl rektor Tomáš Zima ve videu.
