Když před 611 lety kostnická hranice umlčela mistra Pražské univerzity Jana Husa, nechtěně dodala sílu tomu, co neochvějně hlásal. Jaký byl Jan Hus student, jak se k němu dostávaly reformní myšlenky a jakou roli hrála v české reformaci Pražská univerzita, s níž Hus spojil svůj život? O tom všem hovoří v rozhovoru pro UK Forum historik Martin Nodl, který působí v Centru medievistických studií AV ČR a přednáší na Fakultě humanitních studií UK. Letos na jaře vydalo Nakladatelství Karolinum jeho monografii Prague, Jan Hus and Prague University.
Co vedlo mladé muže druhé poloviny 14. století, kdy studoval také Jan Hus, k tomu, aby se přihlásili na Pražskou univerzitu?
V případě Jana Husa to výjimečně víme. Hus v některých svých spisech vzpomíná na své dětství i rodinu a přiznává, že do Prahy ho vedla snaha stát se klerikem, a tím se vyšvihnout z nízkého sociálního postavení a zabezpečit se na celý život. Určitě nešel do Prahy s představou, že by se věnoval akademické dráze. Tak muži jeho doby vůbec neuvažovali.
Pozvedlo člověka té doby absolvování Pražské univerzity v ekonomickém či společenském žebříčku nebo mu to otevíralo dveře k nějakému zajímavému uplatnění?
Do konce 14. století máme jen velmi málo dokladů o tom, že by lidé, kteří působili v kancelářích jednotlivých královských měst nebo jako písaři některých movitých obchodujících měšťanů či šlechticů, měli univerzitní vzdělání. Vzdělání se tehdy k výkonu žádného povolání fakticky nevyžadovalo, dokonce ani u kleriků ne. Na faráře mohl být vysvěcen i člověk, který neuměl ani dobře číst a psát. V předhusitském období bylo univerzitní vzdělání povětšinou spojeno s předpokládanou církevní kariérou. Proměňovat se to začne až ve druhé polovině 15. století a pak především v 16. století, kdy začne být univerzitní vzdělání přímo vyžadováno a univerzita dohlíží nad nižším školstvím.
Musel uchazeč o studium skládat nějaké přijímací zkoušky?
Vstoupit na jakoukoli středověkou univerzitu bylo docela snadné, žádné zkoušky se neskládaly. Dotyčný se pouze zapsal do univerzitní matriky, a tím se stal součástí univerzitního těla a začaly se na něj vztahovat příslušné právní ochrany. Musel sice zaplatit imatrikulační poplatek, avšak chudým studentům býval mnohdy odpouštěn. Žádné vstupní znalosti se nevyžadovaly, i když víme, že Jan Hus přišel na univerzitu už s velmi kvalitními znalostmi školské latiny.
Existovala už v té době nějaká forma mecenášství? Jak studenti financovali svá studia?
Sám Hus patřil celý svůj univerzitní studijní život k chudým studentům a živil se převážně tím, že dával kondice. Když Hus již jako vážený muž vzpomínal na studia, přiznával, že tehdy třel „bídu s nouzí“. Jiní studenti si přivydělávali opisováním rukopisů a přednášek, jiní působili jako služebníci mistrů v kolejích, čímž si zajistili elementární příjmy.
Dnes víme, že v některých městech bohatí měšťané zřizovali zbožné nadace, které umožnily studium většinou uchazečům o studium z řad bližšího příbuzenstva. Předpokládalo se, že se student po absolutoriu stane v daném kostele oltářníkem. Máme doložených i několik případů, kdy studenty financovali samotní faráři, kteří měli dostatečné příjmy a zájem o mladé nadané chlapce.
Pro pokročilejší studenty dokonce existoval jakýsi středověký „Erasmus“. Pražský kanovník Vojtěch Raňkův z Ježova zřídil nadaci pro studium českých studentů v Paříži a v Oxfordu. A protože Pařížské univerzitě nebyla v době papežského schismatu pro studenty z českého království přístupná, většina stipendistů směřovala do Oxfordu. Jednalo se ale opravdu jen o pár jednotlivců.
Jan Hus studoval na artistické fakultě, co se tam učil?
Studium bylo velmi sešněrované, protože bylo předepsáno, jaké přednášky a cvičení musí student absolvovat, aby se mohl přihlásit k bakalářské a potom k magisterské zkoušce. Přesně bylo stanoveno, kdy a jaká pasáž z Aristotela se zrovna přednáší a kolik týdnů se o ní bude disputovat. V tomto ohledu bylo univerzitní vzdělání relativně nesvobodné a všichni studenti se učili přibližně totéž.
Student artistické fakulty musel absolvovat nejprve trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a pak kvadrivium (aritmetika, geometrie, hudba a astronomie). Univerzita mu dávala všeobecné vzdělání, jehož použitelnost v praxi byla ale velmi omezená a fakticky se vztahovala jen na schopnost velmi dobře číst a psát latinsky, popřípadě skládat rétoricky vytříbené texty.
Na fakultu přicházeli studenti, kteří již získali základní znalosti latiny, avšak jejich představy o filozofii a morální teologii byly minimální, takže z výuky nemohli být tak úplně zklamaní. Z toho zároveň plyne, že veškeré novinky, které do univerzitního světa pronikaly, museli mladí muži úplně hltat. A to byl případ i Jana Husa, který byl záhy očarován nejdříve filozofickými a poté teologickými představami a názory Johna Wyclifa. I když při samotné výuce se nimi setkával spíše výjimečně.
Dostávali studenti prostor k diskuzi a k rozvíjení kritického myšlení, nebo si máme tehdejší univerzitní vzdělávání představit spíše jako takovou „nalejvárnu“ předepsaných textů?
Na to je těžké odpovědět, protože o otevřených debatách máme doklady pouze z prostředí mistrů. Víme, že tím největším diskuzním kolbištěm Pražské univerzity byl v lednu pravidelně konaný kvodlibet, kterého se jako diváci měli účastnit i studenti. Aktivně při něm ale vystupovali pouze mistři, to znamená ti, kdo se již graduovali a z jichž většina na univerzitě vyučovala.
Bohužel se nám nedochovaly téměř žádné studentské práce. Studenti museli určitě během svého studia vypracovávat nejrůznější kvestie, tedy cvičné úlohy, založené na tom, že mistr položil otázku, která mohla vycházet z předpokladů jakékoli disciplíny, tedy klidně i z Wyclifovy filozofie, a studenti museli vznášet argumenty pro a proti. Tím se učili logicky uvažovat. Během disputací i při psaní kvestií mohli předkládat nejrůznější názory, a to i heretické, o kterých pak s mistrem debatovali.
Jinak to ale byla spíš „nalejvárna“, jak jste říkala. Všichni četli Aristotela, a to tak, že text de facto interpretovali. Vysvětlovali a jistě i v duchu překládali po jednotlivých slovech a větách, čímž se zároveň učili gramatiku a sémantiku. Takto četli i Bibli, kterou studovali po jednotlivých oddílech. Nikdy ji ale neprobírali jako celek, s tím přišel až Martin Luther v Erfurtu a poté ve Wittenbergu na počátku 16. století a všechny tím udivil.
Jak se přenášely myšlenky a inspirace mezi jednotlivými středověkými univerzitami? Jak se učení Johna Wyclifa dostalo k pražským studentům a univerzitním mistrům?
Předpokládáme, že učení Johna Wyclifa se do Prahy dostalo prostřednictvím studentů, kteří studovali v Oxfordu v době po Wyclifově smrti a kteří tam jeho traktáty studovali, opsali a přivezli do Prahy. Na počátku 80. let 14. století se už v Praze některé jeho teologické spisy četly a diskutovalo se o nich. Jiná cesta tehdy nebyla. Musíme si ale uvědomit, že studenti, kteří postupně studovali na vícero univerzitách, byli naprostou výjimkou. Jedním z nich byl Jeroným Pražský, mistr čtyř univerzit, větroplach, který cestoval po celé křesťanské Evropě. Dodnes nevíme, kdo a jak jeho cesty financoval. Muselo to být nesmírně nákladné.
Někteří univerzitní mistři samozřejmě odešli z jedné univerzity vyučovat na jinou, ať už z politických důvodů nebo například za lepší finanční nabídkou, avšak mezi stovkami mistrů tvořili menšinu. Takže mezi univerzitami cestovaly především rukopisy, které se za drahé peníze opisovaly.
Co nakonec přimělo Husa spojit život s univerzitou? I když, jak jsme si říkali, se s tím nepojilo zrovna stabilní ekonomické zabezpečení…
To tak docela nevíme. On nepatřil k těm nejlepším studentům. S největší pravděpodobností se dostal do okruhu českého mistra Štěpána z Kolína a dvou významných teologů na Pražské univerzitě – Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče, kteří ho možná přiměli změnit jeho původní plány. Bezpečně však víme, že Hus byl velmi schopný rétor, který sice nebyl filozoficky a teologicky tak úplně originální, ale zato byl schopný zaujmout posluchače, a to nepochybně hrálo roli i v úspěšnosti jeho univerzitní kariéry. Ihned po skončení magisterského studia začal vyučovat na artistické fakultě a k tomu se rozhodl studovat na teologické fakultě, čímž se nakonec stal členem Karlovy koleje a zajistil si živobytí, tedy to, po čemž v mládí toužil.
Jak moc se jeho reformní názory propisovaly do univerzity, v jejíchž strukturách stále stoupal, nebo naopak, jak atmosféra na univerzitě formovala Husa v jeho postojích?
Na to je potřeba se podívat strukturovaně. Z Husovy univerzitní činnosti se dochovalo velké množství textů a přepisů přednášek, které se v utrakvistickém prostředí po jeho upálení shromažďovaly a uctívaly téměř jako relikvie. Od žádného jiného univerzitního mistra té doby se nám tolik autentických textů nedochovalo. Když se na některé tyto spisy podíváme, mnohé se nijak nevymykají obvyklým teologickým výkladům té doby. Neřekli bychom, že je napsal člověk, jehož uvažování bylo reformní z hlediska morálky a existence církve. Na druhou stranu, dochované texty jeho kázání z Betlémské kaple do roku 1409 jsou reformní povahy a je z nich cítit duch rané české reformace, která má svoje kořeny ale ještě v době před Husovým příchodem do Prahy a která klade důraz na elementární náboženské vzdělání jak laiků, tak duchovních.
V Husově době se na pražské univerzitě původně vedly spekulativní filozofické spory mezi realisty a nominalisty. Wyclif byl stoupencem radikálního realismu, který ovlivněn Platonem kladl důraz na ideje, na předobrazy. Toto jeho učení přejali někteří čeští mistři, včetně Husa, a transformovali ho do teologických otázek, především do problému reálné přítomnosti Krista v posvěcené hostii a vínu. Tento krok měl dalekosáhlé důsledky. Sám Hus pak od Wyclifa přejal ideu, že nad reformou církve by měla dohlížet světská moc. A pokud se církev bude nutným reformám protivit, mají je uskutečnit sami panovníci. To byly ve své době zcela revoluční myšlenky, jež poté Hus jako kazatel v kapli betlémské přenesl do laického prostředí. Ostatně právě to mu bylo v Kostnici velmi vyčítáno.
Zároveň je třeba zdůraznit, že původně ryze filozofický spor získal na začátku 15. století na pražské univerzitě silný nacionální podtext. Mistři, kteří se hlásili k bavorskému, saskému a polskému univerzitnímu národu, totiž většinově preferovali nominalisty, kdežto mistři, příslušející k českému univerzitnímu národu, většinově vyznávali filozofický realismus.
Do tohoto napjatého stavu vstoupí Václav IV., když v roce 1409 vydá Dekret kutnohorský, kterým změní poměr sil na Pražské univerzitě ve prospěch českého národa na úkor bavorského, polského a saského. Co to udělá s univerzitou?
Záhy po vydání dekretu přestala existovat lékařská i především teologická fakulta, jejíž mistři z Prahy buď sami odešli, nebo byli pro své odlišné názory vypuzeni. Právnická fakulta pouze živořila. Jediná z fakult, kde se nadále vyučovalo a kde se skládaly zkoušky, byla fakulta artistická. Na ní však napříště studovali z téměř naprosté většiny studenti z českého království, takže fakticky nebylo možné naplňovat literu Dekretu kutnohorského.
Hus se spolu s jádrem tehdejších učenců snažil dokázat, že univerzita intelektuálně neztratila svůj étos. Záhy se ale ukázalo, že čeští mistři nejsou myšlenkově zcela jednotní, někteří se nechtějí vydat radikální cestou, jiní jsou zase radikální až moc. Tyto dva myšlenkové tábory se mezi sebou střetávají a určují komplikovaný vývoj univerzity až do Husova upálení. Polarizuje se také jejich vztah s Václavem IV., který o univerzitu do Dekretu kutnohorského fakticky nejevil zájem. V letech 1408 a 1409 se univerzitu pokusil v souvislosti se svoláním pisánského koncilu, jenž měl vyřešit papežské schisma, politicky využít ve svůj prospěch, následně však opět upadl do své letargie.
Nutno říct, že Hus cítil velkou odpovědnost za univerzitu. A je třeba také říct, že nebyl přítomný u vydání kutnohorského mandátu, protože byl v té době nemocný. Hus si uvědomoval, že přijetí dekretu může univerzitu velmi oslabit. Nakonec ale vzal odpovědnost na sebe a nechal se zvolit rektorem. Z této pozice se zasadil o reformu univerzitních statut a v součinnosti s dalšími mistry a panovnickým dvorem nechal změnit univerzitní přísahu, kdy studenti stejně jako rektor a všichni hodnostáři nově začali přísahat věrnost králi a českému království. Do té doby totiž přísahali na svornost mezi univerzitními národy. Pražská univerzita se tedy rozhodla úzce spolupracovat se světskou mocí, a spoléhat na její pomoc, čím vědomě rezignovala na universalismus.
Až do roku 1409 byla Pražská univerzita výjimečná v tom, že na ni chodili studenti z celé střední a severní Evropy. Důsledky Dekretu kutnohorského ji ale proměnily v regionální univerzitu. Jí by se ale tak jako tak v příštích desetiletích jistě stala, neboť jak vznikaly další a další univerzity a jak se zvyšovala poptávka po univerzitním vzdělání, tím více studenti preferovali univerzity, které měli v nejbližším dosahu.
Sice jste říkal, že Václav IV. o univerzitu příliš zájem nejevil, ale jakou měl nad ní moc, kdyby ji chtěl uplatňovat? Jak moc mohl panovník vstupovat do chodu univerzity?
Tak jako dnes i ve středověku se jedná o právnicky řešenou otázku. Václav IV. vydal Dekret kutnohorský nejenom jako český král, ale právníci mu poradili, ať se zaštítí také zakladatelskými právy, která zdědil po svém otci Karlu IV. Jako zakladatel instituce se tedy rozhodl z nejrůznějších politických důvodů změnit strukturu správy univerzity, a to nikdo nemohl rozporovat. Během sporu o uvedení dekretu v život se poté znovu vložil do řešení problémů spojených se jmenováním rektora. Před rokem 1409 a de facto ani po něm, s jedinou výjimkou, do chodu univerzity ale nijak nezasahoval. Pozoruhodné je, že nemáme doloženo, že by se Karel IV. nebo Václav IV. účastnili nějakých slavnostních univerzitních aktů, jako tomu bylo v Polsku. Mezi jejich dvořany nebo rádci a diplomaty se navíc téměř nevyskytovaly osobnosti, které by Pražskou univerzitu vystudovaly, čímž se Pražská univerzita rovněž lišila od dvorů v Krakově či Heidelbergu.
Když mistra Jana Husa v červenci 1415 v Kostnici upálí, jak to promění Pražskou univerzitu?
To, že Zikmund Lucemburský Husa neuchránil a že byl v Kostnici zatčen, uvězněn a souzen jako kacíř, muselo být pro Pražskou univerzitu šok. I když mistři předem věděli, že s Husem na koncilu nebude jednáno jako se sobě rovným a že s ním může být zacházeno jako s potenciálním heretikem, stejně se podobně jako on spoléhali na ochranu římského krále.
Na univerzitě takto vyhrocená situace de facto vedla ještě k větší radikalizaci, přestože víme, že Hus z Kostnice nabádal ke klidu a opatrnosti. Husovým zatčením a následným upálením se univerzita, alespoň na čas, naprosto semkla, protože obé považovala za útok nejen na sebe sama, ale na celé české království. Na druhé straně je ale otázkou, co by se stalo, kdyby Hus své učení odvolal a kdyby se poté mohl vrátit do Prahy. Přijala by ho univerzita, jež podporovala přijímání pod obojí, anebo by se k němu postavila zády? Nevíme a možná ani nemá cenu takto uvažovat, protože dějiny je možné různě interpretovat, ale nikoli změnit.
Co si z doby předhusitské univerzita nese dodnes?
V univerzitním prostředí ze středověku určitě zůstala jistá představa akademické svobody. Ve středověku ale akademická svoboda představovala především právní pojem, který se vztahoval na skutečnost, že univerzitu nemohla a nesměla disciplinovat ani světská, ani duchovní moc (i když to druhé je poněkud problematické, vezmeme-li v úvahu, že na univerzitě přednášeli výlučně klerici).
Ve středověku se vedly spory o to, zda se na disputacích může debatovat o všem, tedy i o myšlenkách heretické povahy. Pražští univerzitní mistři si i přes jistá úskalí a omezení toto právo de facto dočasně uhájili. Většina z dnešních univerzitánů si myslí, že taková svoboda na univerzitě existuje i v naší době, já se ale domnívám, že tomu tak není. Univerzitu dnes platí výlučně stát, a tudíž má právo na určitý dohled. Ve středověku stát univerzitu nefinancoval, a tudíž se ke středověké univerzitě hlásit nemůžeme a nemůžeme se ani zaštiťovat tehdejšími akademickými svobodami.
Na druhé straně, univerzita si ve společnosti dodnes zachovala jistou sociální prestiž a zástupci univerzit nadále mají kredit expertů a vzdělanců. Zároveň však od středověku přetrvala ještě jedna skutečnost, v tomto případě bohužel: ve středověku stejně jako dnes byli a jsou univerzitní docenti a profesoři mizerně placení. Mne osobně v roce 1989 ani na okamžik nenapadlo, že to bude platit i v roce 2026.
| doc. Mgr. Martin Nodl, Ph.D. |
 Absolvent historie na Filozofické fakultě UK, dizertaci na téma Dekret kutnohorský obhajoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zabývá se dějinami pozdního středověku, sociálními a kulturními dějinami a dějinami historiografie. Působí v Centru medievistických studií Akademie věd ČR a přednáší na Fakultě humanitních studií UK. Ve Filosofickém ústavu AV ČR je vedoucím výzkumného záměru OP JAK Urbanita: Nerovnost, adaptace a veřejný prostor měst v historické perspektivě a úspěšným řešitelem několika projektů financovaných Grantovou agenturou ČR. Jako autor či spoluautor stojí za mnoha studiemi a monografiemi, např. Tři studie o době Karla IV., Dekret kutnohorský, Středověk v nás (nominace na cenu Magnesia Litera), Praha 15. století. Letos na jaře vydalo nakladatelství Karolinum jeho monografii Prague, Jan Hus and Prague University. Jako redaktor historické literatury působí také v nakladatelství Argo. |
