Historička Andresová: V knihovně, archivu, i na bojišti

Šermířská vystoupení ji v dětství fascinovala natolik, že nejdříve chtěla být jejich součástí, a postupně ji nasměrovala až k vědecké kariéře. Období třicetileté války dokonce Klára Andresová věnovala i svou disertační práci na Filozofické fakultě a obdržela za ni Bolzanovu cenu.

Klára Andresová při udělení Bolzanovy ceny. FOTO: Hynek Glos.

Šíření vojenské teorie v raném novověku: Vojenské příručky vytištěné ve střední Evropě v letech 1550-1650 – tak zní celý název nejlepší absolventské práce na Univerzitě Karlově v kategorii společenskovědní za akademický rok 2022/23. Období třicetileté války se Klára Andresová věnuje dlouhodobě a připomíná ho široké veřejnosti i vystupováním v rámci reenactmentu.

„Vždy mě bavila historie a ráda jsem se dívala na historický šerm. A když jednou bratr spolužáka z gymnázia přišel do školy s mečem a štítem, povedlo se mi dostat mezi lidi šermíře. Odtud už byl jen kousek do spolku, který rekonstruuje pěší vojenskou jednotku ze 17. století - z doby třicetileté války - a začala jsem se věnovat takzvanému reenactmentu, tedy rekonstrukci historických reálií,“ vypráví.

Pro studium si tedy celkem logicky vybrala historii na Filozofické fakultě a její diplomové práce v dalších letech jsou více než výmluvné: Život žoldnéře za třicetileté války v kontextu českých zemí (bakalář), Vojenské tábory v prostoru střední Evropy v letech 1550-1650 (magistr), a už zmiňovaná disertace o vojenských příručkách ze stejného období.

„Tehdy jsem si řekla, že nemusím zkoumat pouze obsah vojenských příruček, ale mohu se na tyto knihy podívat z hlediska jejich formy, tedy zaměřit se na otázky: kdo je psal, kdo vydával, kdo ilustroval, jak se šířily mezi lidmi, nebo jakou mají uměleckou hodnotu.“

Z Čech pouze jedna vojenská příručka

Ačkoliv se jedná o knihy staré téměř pět století, zachovalo se jich poměrně dost, protože se jednalo o drahé exempláře s krásnou typografickou úrovní, bohatě ilustrované. Nemohl si je tudíž dovolit každý, kupovali je především šlechtici nebo bohatí měšťané, jejichž knihovny se často dochovaly až do dnešních dnů. „Vojenské příručky patří mezi žánry, které mají nejvyšší míru dochování alespoň jednoho exempláře. Protože to zkrátka nebylo něco, co by si koupil prostý člověk a později to ledabyle vyhodil,“ říká Andresová, jež prozkoumala 227 různých edic vojenských knížek z velkého území Evropy.

„Snažila jsem se vycházet z dnešních pohledů na střední Evropu, v podstatě to bylo dnešní Německo, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Švýcarsko. A tuto základní oblast jsem ještě rozšířila podle dobových hranic, čili přibyla ještě Litva nebo část Ukrajiny (Polsko tehdy bylo součástí polsko-litevské unie), a část Francie (tehdejší Svatá říše římská). Většina knih, které jsem zkoumala, vyšla na území dnešního Německa, které bylo kolébkou knihtisku a už v druhé polovině 15. století se zde tiskařské dílny velmi rozšířily. Několik příruček jsem měla i z Polska, naproti tomu z Čech byla jen jedna jediná.“ Někdy bylo třeba navštívit konkrétní knihovny, ale řada děl už je dnes zdigitalizována.

Navzdory různým zemím původu s leckdy odlišnou vojenskou kulturou se však vojenské knížky z různých regionů od sebe nijak zásadně nelišily. „Obsah knih z východní výspy Francie nebo Švýcarska byl velmi podobný i německému přístupu. A v Polsku to bylo podobné, jen tam vycházelo víc knih zaměřených na čtenáře-panovníka. Většina vojenských příruček byla zaměřená na důstojníky nebo vojevůdce, ale některé byly směřovány na učence nebo panovníky, kteří nepotřebovali do detailů vědět, jak armáda funguje, ale spíše potřebovali sobě nebo i svým poddaným zdůvodnit, proč je nutné vést války.

Když je třeba válčit, bere se každý

Právě panovník povolával vojsko, když bylo třeba, a základní úloha naplnit stav připadla verbířům. „Plukovník dostal verbovací patent od panovníka nebo jiného zřizovatele armády a vyslal verbíře do lidnatého kraje, ideálně rovnou do města, kde byly trhy a scházelo se tam hodně lidí. Takže dorazil verbíř či verbíři, kteří vyvěsili vyhlášku o verbování, ale především se to oznámení vybubnovalo, protože ne každý v té době uměl číst.“

A muži pak sami za verbíři docházeli na nějaké ohlášené místo, zpravidla na náměstí nebo do hospod. Jakmile se nechali zapsat k armádě, tak obvykle dostali závdavek žoldu, tzv. lauf-geld - peníze na cestu na určené shromaždiště, kde se pak formovala jednotka a probíhal základní výcvik. „Teoreticky se verbovali muži mezi 17 a 45 lety, ale z historických pramenů je patrné, že když byla nouze a bylo třeba naplnit stavy, tak se žádná omezení nekladla,“ přiznává Andresová.

Pro muže té doby představoval vstup do vojska zajímavou příležitost, jak přijít relativně snadno k penězům, jenže realita často nedopadla podle jejich představ. „Žoldy se často zpožďovaly anebo nepřicházely vůbec. V českých zemích se stávalo, že byl žold zpožděný i několik měsíců, takže mezitím vojáci museli shánět obživu jiným způsobem, například kradli a plundrovali. Znám případy ze Španělska, kde se žold zpožďoval i několik let!“ vykládá Andresová. Pro vojáky ale bylo zřejmě stále výhodnější v armádě zůstat než živořit někde jinde. Život v armádě poskytoval i určitý pocit krytí a mohli se cítit více v bezpečí.

Sepsáno v zajetí

Autory vojenských příruček byli ve většině případů vyšší důstojníci nebo velitelé armád a nebylo výjimkou, že je sepisovali nejen na konci své kariéry ale například i během zajetí. „Další příručky psali i vojenští architekti nebo matematici, kteří měli rovněž co do činění s fortifikacemi a pevnostním stavitelstvím. Tyto knihy psali i lidé, kteří s vojenstvím neměli profesně vůbec nic společného a v podstatě jen kompilovali starší díla aniž by to přiznali - většinou nějací lékaři nebo faráři, ale narazila jsem i na jednoho poštovního doručovatele,“ překvapilo bádání historičku, která si vojenské knížky rozdělila do šesti kategorií: vojenské traktáty, knihy o vojenské matematice, dělostřelectví, pevnostním stavitelství, vojenské správě, a o vojenském umění.

„Některé jsou především o administrativě, některé jen o výcviku, další o pevnostním stavitelství, existují i knihy vyloženě jen o dělostřelectvu... Většina knížek byla zaměřena na praxi - jak se staví vojenský tábor, nebo z jakých osob a organizačních jednotek se skládá armáda. Administrativní příručky zpravidla řešily práva a povinnosti všech osob u vojska od prostých vojáků po nejvyšší vojevůdce, ale třeba i nebojující části vojska. Ta byla v tomto období ještě docela početná – tzv. trén tehdy tvořil jednu až dvě třetiny armády, a to byl velký počet lidí: úředníci, řemeslníci, trhovci, ženy a děti. Jejich zastoupení ve vojsku se začalo významněji regulovat až po třicetileté válce.“

Hurenweibel a markytánky

Pro ženy a děti u armády vojenské příručky doporučovaly speciálního úředníka nebo poddůstojníka s označením Hurenweibel (počeštěně hurenvébl), který měl tuhle špatně organizovanou část vojska nějak uspořádat a donutit je, aby vykonávaly práce, do nichž se jim mnohdy nechtělo. Zároveň měl zajistit jejich bezpečnost nebo v případě nepřátelského útoku zařídit, aby nepřekážely manévrům bojových složek. „Jednalo se o velmi početnou skupinu lidí. Ženy a děti prodávaly v táboře zboží, různě pomáhaly, praly prádlo, nebo se staraly o zvířata, která s armádou putovala jako živá zásobárna masa. A uřídit tolik lidí, kteří nebyli zvyklí poslouchat rozkazy, asi nebyla legrace.“

Patřily mezi ně i markytánky, které ale neměly nic společného s označením žen volnějších mravů. Pojmenování pochází původně z němčiny a označovalo trhovkyni (z německého „der Market“ – trh), která provozovala svou živnost sama, nebo častěji se svým partnerem – markytánem. Ostatně většina civilních (nebojových) příslušníků tažení zpravidla s něčím obchodovala, ať už se zbožím či se službami.

Májové sňatky

A co se týče postavení žen v armádě, tak bylo na tehdejší dobu v mnoha ohledech lepší než v běžné civilní společnosti. „Neprovdaná partnerka poddůstojníka nebo důstojníka měla vyšší společenskou roli než právoplatná manželka prostšího vojáka. Ve vojsku bylo podstatnější, s kým žena byla, než zda byla vdaná, vojenská společnost vyznávala trošku jiné hodnoty,“ vypráví Klára Andresová, kterou zaujala i občas praktikovaná „partnerství z rozumu“.

„Říkalo se tomu „májové sňatky“. Voják se na jaře na začátku vojenského tažení domluvil na partnerství s nějakou ženou a na podzim, kdy se armáda rozpouštěla, si zase každý mohl jít svou cestou. Pro vojáky bylo v mnoha ohledech výhodné mít nějakou partnerku s sebou – starala se o ně v případě zranění, mohla jim i vařit nebo prát, a v neposlední řadě pomáhala nosit náklad, tehdy s sebou totiž táhli hromadu věcí. Také pro ženy to bylo celkem výhodné – armáda jim poskytovala určité zajištění, i bez partnera tam mohly vykonávat nějakou práci za finanční odměnu.“

Nenechte se však mýlit tím, že ženy v armádě pouze vypomáhaly. „Historie zná případy, kdy ženy aktivně bojovaly, ovšem v mužských převlecích, protože oficiálně se to nesmělo. A veřejnost se to později dozvěděla například jen díky tomu, že svůj příběh zveřejnily. Jako například Catalina de Erauso, která bojovala ve Španělsku i v Americe. Ta dokonce velela praporci, nicméně na hejtmana ji nikdy nepovýšili pro údajnou krutost,“ připomíná Andresová, jež sama někdy vystupuje jako velitel mušketýrů ve spolku Regiment zemské hotovosti.

Tuto úlohu si musela časem vysloužit a bojovou „mužskou“ roli využívá především při rekonstrukcích bitev, do nichž se aktivně zapojuje. Jinak jí nedělá problém vystupovat i v tradičních ženských šatech například jako trhovkyně z vojenského tábora. Dobové oděvy si vyrábí sama, proto i při sledování dobových filmů na rozdíl od některých historiků dokáže přimhouřit oči nad historickými nesrovnalostmi, pokud snímek zdobí hezké kostýmy nebo vypráví zajímavý příběh.

„My se pochopitelně snažíme při výrobě kostýmů lpět na dobovosti co nejvíc ale nikdy to nebude dokonalé jako před těmi stovkami let,“ přiznává historička, jež ve volném čase už patnáct let vystupuje i jako průvodkyně zámku Hrádek u Nechanic. „Začala jsem s tím coby brigádnice o letních prázdninách při vysoké škole a po těch letech tam už člověk jezdí skoro jako na chatu. Výklad se snažím pravidelně trochu obměňovat a postupně jsem osekala většinu dat, která návštěvníky obvykle stejně tolik nezajímají,“ usmívá se na závěr.