Loni v červnu tomu bylo už 30 let, co vkročila na půdu staroslavného Karolina a ve službách Univerzity Karlovy zůstává dodnes. Za tu dlouhou dobu osobně poznala šest rektorů a všech deset zvolených předsedů Akademického senátu, kteří se na ni mohli vždy ve všem spolehnout. Dobrá duše Akademického senátu UK Antonie Křížová.
Antonie Křížová se narodila v Kunovicích do rodiny učitelky a pojišťovacího úředníka a stejně jako její dvě starší sestry se od dětství zapojovala do všech prací, které byly potřeba udělat, včetně těch na vesnici u babičky.
„Babička bydlela v malém domku a vždy nám kladla na srdce: musíte být vlastenky, nehrajte karty, a nepijte slivovici! A nosila kroj. Ten jsme měly i my děvčata – jedna mařatský, druhá kunovský a já novoveský. Nosila jsem ho třeba na moravské plesy a při významných událostech na Velehradě,“ vzpomíná paní Antonie.
Ačkoliv maminka byla ze školství vyhozena, protože nechtěla vystoupit z církve, malá Antonie toužila být jednou také učitelkou, nejlépe hudební výchovy. Na vysokou školu se hlásila několikrát v Praze, Brně, i Plzni, ale vždy byla z ideologických důvodů odmítnuta. „Komunistům vadilo, že jsem vedla rytmickou skupinu a zpívala a hrála s ní po okolních kostelích, kam si nás věřící zvali.“
Lásky k hudbě se však nikdy nevzdala. „Hrála jsem jedenáct let na piano v Lidové škole umění a na kytaru jako samouk. A celý život si zpívám. Nejraději s těmi, kteří umí držet první hlas, abych si k němu tvořila druhý či třetí hlas. S tatínkem, který měl zvučný tenor, jsme na magnetofonový pásek natočili dvojhlasně několik směsí slováckých písniček.“
Zpívala v několika pražských sborech, kromě kostelů zažila například i zpívání v bankovních trezorech, a k hudbě vedla i své děti a vnoučata.
Na přivítanou víno z PETky
Studia tedy absolvovala na Ekonomické nástavbě pro pracující a poté, co porodila dvě děti, nastoupila do práce ve stavební firmě Armabeton. Po čase ovšem přes společné známé poznala Jana Kofroně (nynějšího katolického kněze), který se po sametové revoluci stal kancléřem Univerzity Karlovy, a ten ji doporučil na místo sekretářky Akademického senátu Univerzity Karlovy.
„Sekretariátu AS UK byla přidělena místnost poděděná po ROH a SČSP. Ujal se mne studentský zástupce, ukázal mi mé místo, a nabídl levné stáčené víno v PET láhvi, pro které si chodili studenti do vinárny Blatnička. Pro mne, rodilou Moravanku, to rozhodně nebylo přivítání na úrovni,“ směje se Antonie při vzpomínkách na začátky na UK.
První, co udělala, bylo, že si pozorně pročetla všechny zápisy ze zasedání od roku 1989. „Tím jsem se dostala k základním poznatkům, jak funguje Akademický senát, co projednává nejdříve na zasedání předsednictva a pak na zasedání pléna, jaké je zastoupení fakult v tomto orgánu a jakým způsobem spolupracuje s vedením Univerzity. Také jsem mohla napovídat předsednictvu, kdy se schválily důležité dokumenty či začlenily např. teologické fakulty do svazku fakult UK.“
Kancelář nad vězením
Kromě práce sekretářky se také podle potřeby starala o tři prorektory a v nutných případech zastupovala i v sekretariátu rektora a kvestora. Senátu byla přidělena místnost vedle Vlasteneckého sálu po levotočivých schůdkách ve věži, někdejší byt správce Karolina, pod nímž byl umístěn karcer (vězení pro studenty). Nevýhoda byla v tom, že tam nebylo žádné topení, a dokonce sem nebyla zavedena ani voda. V zimě musela Antonie psát na klávesnici v rukavicích s ustřiženými prsty.
Během setkání předsedů Akademického senátu.
„Od začátku mého fungování v sekretariátu AS UK jsem cítila, že pracovnice a pracovníci Rektorátu vnímají Akademický senát, jako znovuobnovený orgán univerzity, dosti negativně, jako něco navíc, co tu dlouho nebylo a najednou se hlásí k životu, a dokonce má i nějaké, byť malé, požadavky. A podle toho jsme byli opomíjeni, neměli jsme ani minimální finanční prostředky na občerstvení při zasedání šestičlenného předsednictva,“ přibližuje krušnější začátky.
Obrat k lepšímu nastal po rekonstrukci Karolina v roce 1998. „Dočkali jsme se radiátorů, dostali nový počítač, a časem přibyla i malá kopírka. To byla obrovská pomoc, protože v té době se všechny materiály posílaly v písemné podobě, dohromady 130krát! A vše prostřednictvím rektorátní rozmnožovny. Takže já dokumenty kopírovala, druhý nalistovával dohromady, třetí sešíval, čtvrtý vkládal do obálek, pátý zalepoval a další nadepisoval adresy. Navíc byly obálky tak velké, že se většinou nevešly do schránek, tak je doručovatel umístil pod rohožku nebo pohodil ke dveřím. V prvním případě dokumenty promáčel déšť či sníh, ve druhém zase roztrhal pes,“ směje se paní Antonie.
Sílu čerpá v Mariánských Lázních
Akademický senát UK jakožto samosprávný zastupitelský akademický orgán univerzity vznikl až po sametové revoluci, tudíž měla možnost poznat všech deset předsedů, kteří se za posledních třicet let ve funkci vystřídali. Srovnávat ale nechce. „Vzpomínám asi na všechny stejně, protože každý měl něco do sebe a měli své zásluhy. Když byli do čela univerzity zvoleni bývalí předsedové AS UK, tak měli úplně jiný vztah k senátu, účastnili se pravidelně zasedání předsednictva, a hledali společně východiska při rozepřích,“ myslí si.
Antonie Křížová (vpravo) během návštěvy papeže Benedikta XVI. v České republice.
„Nejkrásnější chvíle vůbec jsem ve spojení s Univerzitou Karlovou zažila při návštěvě papeže Benedikta XVI. Vstupenku do Vladislavského sálu jsem dostala nečekaně a do dneška jsem dárci za to vděčná. Pro mne to byl obrovský dar, dotek věčnosti a velké vděčnosti,“ říká paní Antonie, která sílu a chuť do práce čerpá z každoročního pobytu v Mariánských Lázních. „To je moje „předrájí“ - krásná příroda, léčivý vzduch, nádherné parky, a hlavně léčivé prameny. Jezdím sem už třicet let!“.
A stejnou dobu pracuje i pro Akademický senát UK, přičemž si této možnosti i po letech nesmírně váží. „Práce na sekretariátu AS UK je zajímavá tím, že se stále mění k dobrému díky nápadům mladých lidí, kteří jsou chtiví po kvalitním vzdělání a nepřešlapují na jednom místě. Jsem ráda, že mohu pracovat v tak dobré společnosti a mám pocit, že pomaleji stárnu. Pokud bych si měla vybrat krédo, kterým se řídím po celý život, bylo by to „Modli se a pracuj“. To je možné plnit v každém věku, v každém prostředí, v každém národě, potichu i nahlas, a nic to nestojí.“