Není veselejší události, nežli jsou narozeniny. Když je oslavencem mateřská škola, pak nouze o radostné okamžiky rozhodně nehrozí. Desáté narozeniny slavila v pátek 3. března 2023 Přírodovědná školka Rybička Přírodovědecké fakulty UK. A gratulantů bylo hafo.
Že se za dobu svého působení zapsala do života mnohých dětí i dospělých, gratulanti téměř zaplnili zahradu v Benátské ulici. Popřát k desetinám přišli jak současní žáčci, jejich rodiče a učitelky, tak bývalí pedagogové a zaměstnanci. Dokonce dorazili i školkoví absolventi!
Stoly v mateřince se pod jídlem skoro prohýbaly. To zručné a vypečené (myšleno mající zkušenosti s pečením – pozn. red.) maminky, příznivci a fandové školky na oslavu připravili velkolepé a neodolatelné menu všech chutí, i marcipánová ryba se musela cítit ve svém živlu. Se zdravicí a přípitkem (nejen) rychlými špunty vystoupili mezi prvními děkan fakulty Jiří Zima a proděkan Aleš Soukup:
„Jsem rád, že Rybičku máme. Na začátku byla touha ulevit našim vědkyním a vědcům, aby měli kam ´uložit´ své děti. Zároveň jsme si říkali, že nebude od věci, když si budeme pozvolným budováním vztahu děti – příroda pomalu formovat své budoucí studenty. A právě teď nastal ten nejlepší čas podchytit první rybičkové absolventy: začínají se hlásit na střední školy a za další čtyři roky už možná budou podávat přihlášky k nám, na Přírodovědu. Moc bych si přál, aby tomu tak bylo a oni se k nám tak vlastně vrátili,“ přiblížil s úsměvem fakultní strategii děkan Zima.
Jeho slova pohotově doplnila ředitelka školky Petra Černá: „Mým snem je, že i když naše ´Rybičkové děti´ na Přírodovědu nepůjdou, stejně budou – třeba jako právníci, učitelé či stavebníci – schopni s ohledem na ochranu životního prostředí zodpovědného rozhodování.“
Redaktorka magazínu Forum u příležitosti desátých narozenin oslovila několik V. I. P. hostů, aby se jich zeptala na nejsilnější zážitky, které jim vytanou při vzpomínce na docházku do školky…
|
► „Bydleli jsme tehdy ve Veleslavíně, v ulici Pod novým lesem a hned vedle nás, přes zahradu, stála školka. Tehdy jsem nechápal, proč nemohu chodit sám domů, vždyť stačilo jen přelézt plot (s úsměvem). Po čtyřiceti letech jsem se dokonce na fakultě potkal s kolegou, školkovým spolužákem. Na školku mám i chuťové vzpomínky, na zahradě totiž rostla obrovská hrušeň a její chutné plody padaly i k nám. Mimochodem ta školka stále funguje, ale já bych se tam už vrátit nechtěl: když už jsem teď velký, nechtělo by se mi znovu dovolovat se – co mohu a nemohu dělat,“ zavzpomínal děkan Jiří Zima. ► „Do školky jsem, bohužel, chodil jen poslední, povinný rok před školou. I tak si pamatuju, že to bylo skvělé, protože jsem poznal spoustu kamarádů a s některými jsem stále v kontaktu,“ vyznal se proděkan Aleš Soukup. ► Zorka je absolventka Rybičky, na předškolní pobyt vzpomíná hlavně díky malinko neobvyklé aktivitě: „Bavilo mě houpat slepičky. Měla jsem tu kamarádku Julinku, prý jsme skoro nikdy nezavřely ústa. Jinak si pamatuju, že mě ve školce vyzvedával hlavně tatínek a většinou chodil dost pozdě, odcházela jsem proto velice často jako poslední.“ ► Přátelství vzniklá v předškolním věku a přetrvávající do let následujících jsou – přiznejme si – spíše vzácná. Jedno takové na oslavu do Rybičky přivedlo i Šárku s Pavlem. „Atmosféra školky, kde pořád panuje dobrá nálada, se ani po letech nezměnila,“ zamyslela se Šárka. A přidala i pár osobních zážitků: „Pamatuji si, že jednou jsem se tady neúspěšně pokoušela přelézt plot anebo jsme s kamarádkou Madlou chodily tajně do kuchyňky a braly si tam cukříky.“ Co se drobných lumpačin týče, jednu přidal i Pavel: „Podařilo se nám na strop vystříknout barvu. Hrozně dlouho tam byla, ale dnes jsem ji už nenašel.“ ► „Vzpomínám si, že mě jeden spolužák pošeptal do ucha, že mě miluje. Já mu tehdy rovnou odpověděla, že já jeho ne a že miluju někoho jiného. Klidně bych se do školky vrátila, ale jen tak na měsíc, být velká má svoje výhody,“ prozradila s úsměvem Majda. A přiznala, že nadále udržuje školkové přátelství se Šárkou, sledují se na sociálních sítích. ► Vysmátá byla na školkových narozeninách skupinka bývalých učitelek. Hanka, Katka a Lea na narozeninovou párty do Benátské přijely doslova z celé republiky, nepřekvapivě v doprovodu vlastních capartů. Jejich vzpomínky a pocity byly jednotné: „Jsou především spojené s nostalgií. Jsme rády, že jsme se tu po řadě let mohly setkat.“ |
Slavnostně vyzdobená školka umožnila všem gratulantům, aby nahlédli do heren, tříd i zoo koutku či běžně nedostupných a tajných zákoutí. V rámci takzvané nekonečné smyčky si mohli prohlédnout promítání zhruba dvou tisícovek fotografií mapujících desetiletou činnost Rybičky.
Mezi gratulanty nechyběli současní Rybičkoví caparti, ale i absolventi, tedy školkoví „alumni“
O shrnutí uplynulých deseti let požádal magazín Forum nejpovolanějšího – Petru Černou, ředitelku Rybičky. Její profesní život je s mateřskou školou spojen od roku 2012, kdy Přírodovědecká fakulta UK získala grant na zřízení Rybičky. „Konstelace na fakultě byla tehdy úžasná a budova, která do té doby sloužila k ubytování hostů, byla s podporou řady kolegů ze správy budov přebudována na školku,“ vzpomíná původním povoláním parazitoložka.
Proč jste od parazitologie zběhla k naprosto odlišnému oboru?
Vracela jsem se po deseti letech strávených na mateřské. Po třech dětech by měl mít člověk v hlavě srovnané, co je jeho prioritou a co si ještě může nebo „musí“ dovolit. Já pochopila, že vědu za mne může dobře dělat i někdo jiný. V souvislosti s mateřstvím mi stále více vadilo provádět pokusy na zvířatech.
Zkušenosti s dětmi jste tedy měla, ale to byly „jen“ děti vlastní.
Už během mateřské jsem různě v mateřinkách pomáhala, takže jsem si i doplnila své přírodovědecké vzdělání též o pedagogické. Když přišla nabídka z vedení fakulty – tehdy se mluvilo o jakémsi lesním klubu –, tak jsem si vzala tři dny na rozmyšlenou. Řekla jsem si, že je vlastně neuvěřitelné spojit svou alma mater a lidi, které v ní znám, s láskou k dětem, k přírodě a zvířatům, v prostředí, jež je mi blízké. Všechno do sebe tak krásně zapadalo.
Začátky asi nebyly jednoduché. Je to tak?
První tři roky představovaly opravdu náročnou každodenní práci. Vždyť já – ze dne na den ředitelka – neměla pražádné zkušenosti. Navíc vše, s ohledem na dotace, muselo probíhat na čas. Asi byla výhoda, že jsem netušila, jak těžké to na začátku bude. Povedlo se. Jsem proto šťastná, že dnes dorazily i paní učitelky, které mi u základu pomáhaly: jakou bude mít školka tvář, jak bude fungovat, v čem bude unikátní.
Určitě právě společenstvo lidí, kterými jste se obklopila, bylo základem úspěchu, že?
Naprosto souhlasím. Já si totiž své kolegy mohla vybrat a vytvořit tak celý školkový tým. A to je ohromná výhoda. Práce ve školce stojí spoustu energie, na druhou stranu zažívám přátelské, inspirativní a podporující vztahy a zároveň prožívám dny s dětmi v úžasu nad každým zážitkem a aktivitou – to vše mě osobně velmi nabíjí.
Promiňte, a co „ty“ vaše tři děti doma? Nevyčítaly vám někdy, že jste na ně neměla tolik času, jako dříve?
Já si to vyčítala. Z maminky na sto procent se stala stoprocentní ředitelka Rybičky. Nejmladší dcera mě „stihla“ víc – chodila do školky k mamince (s úsměvem). Dnes jsou už všechny moje děti velké a já se snažím, abych si nenosila práci domů.
Deset let je za vámi, jaké plány máte na roky následující?
Zhruba před dvěma lety jsme „objevily“ celistvou pedagogiku Franze Ketta. V ní je důraz kladen především na vztahy, je smysluplná a vede k samé podstatě bytí. Nám se v tom ohromně krásně s dětmi pracuje.
Měnit tedy nebudeme nic. „Jen“ děti – řekněme metodicky daleko propracovaněji – nadále povedeme k těm nejdůležitějším postojům a hodnotám, jejichž základy pokládáme právě do věku šesti let, a které jsou v mnoha ohledech v souladu s mottem školky: „Vytvářet a prohlubovat u dětí láskyplný vztah k přírodě, k druhým lidem a k sobě samým.
Oslavu si nenechaly ujít současné ani bývalé učitelky. Ty se do Rybičky sjely z celé České republiky
