Proměny české krajiny především od 18. století po současnost mapuje výstava Dědictví zmizelých krajin Česka II. Geografická sekce Přírodovědecké fakulty UK na ní do 31. srpna 2022 na pražském Albertově přibližuje dynamické změny, kterými prošla příroda i společnost.
V průběhu let 2018 až 2022 geografové z Karlovky analyzovali celkem čtyřicet různorodých zájmových území. Ta si během dvou století prošla buď výraznou proměnou, nebo je dnes v původní podobě dokonce už nenajdeme. „Dědictví kulturní krajiny je významnou součástí procesu utváření územních identit a sounáležitosti místních komunit a jako takové by mělo být zpřístupněno a srozumitelně předáno odborné i laické veřejnosti,“ taková je koncepce a filozofie stejnojmenného projektu, jehož je výstava nedílnou součástí.
S využitím historických pramenů i současných dat či moderních geoinformačních technologií se tak na chodbách v předsálí Mapové sbírky před zájemci rozprostírá svět starých i současných map a fotografií, zpráv o vývoji využití půdy, o proměně funkcí území i osídlení a dalších hmatatelných stop dokládajících přeměnu naší české kulturní krajiny...
Projekt Dědictví zaniklých krajin: identifikace, rekonstrukce, zpřístupnění byl podpořen programem Ministerstva kultury NAKI II (na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity v letech 2016–2022). Na jeho realizaci se podílelo více než dvacet badatelů ze tří kateder geografické sekce Přírodovědecké fakulty UK: katedry aplikované geoinformatiky a kartografie, katedry sociální geografie a regionálního rozvoje a katedry fyzické geografie a geoekologie. Součástí projektu a výstavy je též katalog.
Letošní výstava – jak číslo v názvu napovídá – je v celém projektu již druhou v pořadí. Po „jedničce“ se tentokrát – v letech 2020–2022 – odborníci z Přírodovědy rozhodli zanalyzovat dvacítku území, od hornické krajiny, přes krajinu postindustriální, krajinu přeměněnou intenzivním zemědělstvím, městskou a příměstskou krajinu, zatopenou kulturní krajinu, krajinu bývalých rybničných soustav, až po zaniklou feudální krajinu či krajinu vojenských újezdů. Konkrétně se zabývali proměnami krajiny například v Českém krasu, Českém lese, na Jistebnicku – v České Sibiři, v Bílých Karpatech – Starém Hrozenkově, na Zlatohorské vrchovině, na jižní Moravě, na Pardubicku, v oblasti Horní Lužnice, v Karviné, na Trutnovsku, v Zahrádkách u České Lípy, na Broumovsku, na Kuksu, v Libavé, v suburbánní zóně na jihu Brna, v Liberci, ve Zlíně, v Praze-Hlubočepech, na Želivce-Švihově, v okolí Vírské přehrady a u Novomlýnských nádrží.
Magazín Forum se pokusil dozvědět o výstavě co nejvíc, proto oslovil její autory: docentku Lucii Kupkovou, vedoucí katedry aplikované geoinformatiky a kartografie PřF UK, a docenta Pavla Chromého, z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje.
Laika by mohlo napadnout, že všechny změny, kterých jsme v krajině svědky, jsou pouze negativní. Souhlasili byste?
Pavel Chromý: Viděno optikou historického geografa tvrdím, že změna je naprosto přirozená. Všichni jsme součástí změn, vyvolává je proměna vnějšího prostředí. Jsme ve vleku různých transformací, globálních změn, které naši společnost proměňují. My se ale zaměřujeme spíše na mikroregiony, kde dopady proměn vnějšího světa je možné lépe identifikovat a rekonstruovat. Posuzujeme specifické situace v daných lokalitách, jejich srovnávání nám však umožňuje pochopit nejen obecnější příčiny, mechanizmy a důsledky změn krajiny, ale i významy a vnímání krajinných změn v různých časoprostorových a společenských kontextech. I proto nás zajímá, nakolik místní vnímají, že jsou součástí „velké hry“ a zároveň nakolik se spolupodílejí na proměnách prostředí. To souvisí i s hodnotovou orientací lidí, jestli si svého místa váží. V řadě lokalit to pak nebyli místní, kdo určili dané místo jako hodné zachování pro další generace.
My dokážeme říci, kdy společnost už působila na prostředí negativně, a kdy to bylo ve prospěch široce chápaného milieu – přírodního i společenského prostředí, respektive člověkem přeměněné krajiny.
Mohu po vás chtít příklad změny, u které jste si řekli wau! a, s prominutím, si sedli na zadek?
Lucie Kupková: Každá krajina prochází řadou proměn. Pokud bych měla vzít stav na začátku (naše analýzy většinou vycházejí z období vzniku map stabilního katastru – což je zhruba polovina 19. století) a na konci vývoje (současný stav), tak jsou pro mě místy těch největších – prakticky nevratných proměn (zaniklé krajiny) - jednak hornické oblasti. Ku příkladu v Karviné (viz. foto níže) se nám doslova vzhůru nohama převrátilo naprosto vše:
Nevratnou změnu prodělaly jistě i zatopené kulturní krajiny, napířklad oblast Novomlýnských nádrží (viz. foto níže). Společenská funkce místa přináší vedle vinařské dnes i vodní turistiku. Co zaniklo, mělo v očích nás – přírodovědců – často mnohem větší význam a cenu, než to, co je tam dnes…
Třetí oblastí velkých změn jsou ty, v nichž se malá sídla stala součástí velkých měst. Ku příkladu Libeň či Karlín – ty proměny jsou obrovské; na mapách katastrů, kde byly dříve zachyceny louky a orná půda, dnes vidíte souvislou městskou zástavbu a přemístěné koryto řeky. Zajímavým příkladem velké přeměny jsou též postindustriální území a brownfields, tedy opuštěné, často chátrající výrobní nebo i zemědělské areály. Drastické změny nastaly i v krajinách vojenských újezdů. V rámci projektu jsme analyzovali proměny militárních a postmilitárních krajin Libavá, Milovice, Boletice.
Pavel Chromý: Prostředí, která (nezřídka překotně) prodělala masivní industrializaci a urbanizaci, dnes můžeme považovat za oblasti s diskontinuitou přirozeného vývoje. Radikální proměnou pak prošla území z hlediska obyvatel, kteří zde dnes žijí – a nejde jen o vystěhování lidí z pohraničí, podobné populační charakteristiky vykazují i suburbánní, tedy předměstské zóny v zázemí velkých měst. I v nich se dnes utvářejí nové vazby nejen mezi lidmi, ale i jejich vztah k místům a krajině nového domova.
    |
Je nějaké místo, které vám díky aktuálnímu projektu a intenzívnímu výzkumu přirostlo k srdci?
Lucie Kupková: Pro mě je to kouzelná zaniklá obec Hůrka na Šumavě, s magickou historií opředenou řadou tajemných až duchařských příběhů. A pak již zmíněné Novomlýnské nádrže, kde proměna krajiny nebyla optimální, přesto si zdejší území zachovalo malebnost a přitažlivost pro mnoho pravidelných návštěvníků.
Jak vůbec probíhal výběr „reprezentantů“ – míst, kterým se projekt věnuje?
Pavel Chromý: Snažili jsme se sice o objektivní výběr, který by umožnil zabývat se typickými zástupci změn či zániku, ale určitě se do výběru promítl i subjektivní pohled badatele. (s úsměvem) Proto na výstavě a v katalogu narazíte na místa, kam jsme se studenty geografie dlouhá léta vyjížděli na exkurze či terénní cvičení. Vlastně jsme zhodnocovali i proměny, které jsme sami žili. A čerpali jsme z pamětí starších kolegů. Ti zažili prostory a krajiny ještě před změnou, jež nastala v době transformace po pádu komunistického režimu. I jejich příběhy – kterým se oni sami v rámci svých výzkumů věnovali – jsme nadšeně vytěžili.
Dá se procentuálně stanovit, kolik času vám zabral pobyt v terénu a kolik u počítače, nad mapovými podklady?
Lucie Kupková: Základem práce na projektu bylo zpracování historických pramenů, také tvorba modelů či vyhodnocení sociogeografických dat o obyvatelích atd. Tedy do značné míry právě práce u počítače. Tým čítající více než dvacet členů měl úlohy rozdělené. V terénu bádali především kolegové z fyzické geografie. Hodně času si vyžádalo pořizování fotodokumentace a záběrů z dronu. S dronem se do terénu vypravovali kolegové z katedry geoinformatiky. Terénní práce je vždy třeba brát za třešničku na dortu. (s úsměvem)
Co bude dál? Bude mít projekt Dědictví zmizelých krajin pokračování?
Lucie Kupková: To se ještě uvidí. Právě proběhla výzva na podávání projektů do nového programu MK ČR NAKI III. Aktuálně jsme před pár týdny – přiznávám malinko unavení – podali navazující projekt zaměřený na české pohraničí.
Pavel Chromý: Překvapil nás enormní zájem potenciálních uživatelů výsledků, které bychom v rámci projektu o českém pohraničí získali. Máme totiž takovou vizi: poskytnout výsledky studií místním akčním skupinám a nabídnout těm, kterým záleží na rozvoji území nástroje, aby dokázali číst krajinu, ve které žijí, lépe identifikovat kulturně-historický i přírodní potenciál oblastí. Aby nekriticky nepřeceňovali jedinečnost „jejich“ krajiny, byli na ni náležitě hrdí, ale zároveň ji považovali za naše společné dědictví po předchozích generacích …
Modelová území. © Zaniklé krajiny 2022
|
