Koura: Zodpovědnost za atentát Beneš nikdy nepřiznal

Dnes uběhlo osmdesát let od úspěšné operace Anthropoid. Historik Petr Koura z Pedagogické fakulty UK připomíná nejen osudy dvou parašutistů, kteří útok na Heydricha provedli, ale také lidí, díky nimž se podařil. Všichni do jednoho zaplatili za svou odvážnou pomoc životem. A pak tu byli ještě ti, kteří se „jen“ ocitli v nesprávný čas na špatném místě, oběti pomsty nacistů, spisovatel Vladislav Vančura nebo herečka Anna Letenská a další tisíce lidí…

Fotografie Petra Koury vznikly na výstavě Nový světový pořádek v Karolinu, která představuje hrůznou koncepci o vítězství vyšší rasy nad méněcennými (jednotlivci, národy). Jejím hlavním tvůrcem byl právě Reinhard Heydrich.

Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše čekala extrémně náročná mise. V čem vynikali natolik, že byli vybráni zrovna oni? 

Měli vynikající výsledky ve výcviku, byli jedni z nejlepších mužů pro zvláštní úkoly, jak se jim tehdy říkalo. Určitě nebyla náhoda, byť to v dokumentech nemáme přímo potvrzeno, že jeden byl Čech a druhý Slovák. Důležité je, že mezi nimi fungovala jakási chemie, byli to přátelé. Poznali se v Polsku, pak spolu byli na frontě ve Francii. Máme dokonce fotografii, jak je vyznamenává Edvard Beneš – stojí na ní vedle sebe. Původně byl do akce Anthropoid vybrán Karel Svoboda, který byl po zranění nahrazen Janem Kubišem právě na přání Jozefa Gabčíka. Velitelé to neviděli rádi, aby si vojáci vybírali, s kým jdou do akce, ale v tomto případě udělali výjimku, a myslím si, že to byl jeden z důvodů úspěchu operace.

Uskutečnit Operaci Anthropoid bylo vojenské, nebo politické rozhodnutí? Musel k němu dát souhlas exilový prezident Edvard Beneš?

Existují dokumenty o tom, jak plukovník František Moravec přijímá Gabčíka a (tehdy ještě) Svobodu, zadává jim úkol odstranit vysokého představitele okupační správy, a udělat tak čin, který by vzbudil velký ohlas za hranicemi Protektorátu, respektive Československa, protože Protektorát exilová vláda v Londýně neuznávala. Nedovedu si představit, že by o akci nebyl informován Edvard Beneš. Rozhodnutí muselo padnout mezi Benešem a Moravcem. Domnívám se, že Beneš řekl Moravcovi, že pokud se akce nepovede, on se od ní distancuje. Je docela zajímavé, že poté, co se útok zdařil a gestapo identifikovalo mrtvé z kostela v Resslově ulici jako Gabčíka a Kubiše, vydala německá tisková agentura zprávu, že se jedná o parašutisty vyslané z Velké Británie, a londýnská exilová vláda to popřela. Musíme to vnímat jako propagandistickou válku, v níž exilová vláda prezentuje tuto akci jako pomstu domácího odboje. Beneš nikdy nevystoupil ve stylu: „Zabili jsme Heydricha, to jsme pašáci.“ Samozřejmě ví o obětech, ví, co to stojí, ale fakticky nikdy nepřizná, že útok je dílo londýnské exilové vlády, potažmo její zpravodajské služby vedené plukovníkem Moravcem.

Útok na Heydricha zviditelnil český odboj, ale v konečném důsledku ho zdecimoval. Dnes ho dělíme na ten před Heydrichem a po Heydrichovi. Představa, že atentát nakopne odbojovou aktivitu se ukázala jako naprosto mylná. Ale přinesl ten mezinárodní ohlas, který Beneš chtěl, takže to rozhodnutí bylo určitě politické.

Místo konání výstavy organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy.

Měli Němci od svých zpravodajských služeb nějaké indicie o chystané hrozbě?

Věděli o tom. Pražská pobočka Bezpečnostní služby říšského vedoucího SS vydává 18. dubna denní zprávu, v níž se hovoří o tom, že v české společnosti se objevují informace o působení parašutistů na území Protektorátu. Ti mají připravovat jakési sabotážní akce, snad až dokonce atentát na Heydricha. Nevíme, zda tuto zprávu četl Heydrich, ale víme, že ji četl K. H. Frank (podepsal ji). Každopádně byli varováni a pro mě je to důkaz toho, že v Čechách se nic neutají. Přísně tajná akce, která je už předem prozrazená.

Jak se k atentátu stavěl český odboj?

Existuje depeše, kterou zástupci domácího odboje poslali exilové vládě s tím, že z příprav, jež na území Protektorátu provádějí Strnad a Vyskočil (krycí jména Gabčíka a Kubiše), pochopili cíl atentátu. Útok na H (skoro to vypadá, že se to bojí napsat) podle nich přinese smrtící ránu českému odboji a vyzívají exilovou vládu, aby své rozhodnutí přehodnotila. Vypadá to, že zde došlo ke konfrontaci, neboť Gabčík s Kubišem odmítli poslechnout český odboj s tím, že plní příkazy z Londýna. Dnes máme potvrzeno, že depeše dorazila k Moravcovi, ale domnívám se, že ten o ní neinformoval Beneše. Je ovšem otázka, jestli autoři depeše mluvili za celý domácí odboj, protože řada jeho členů parašutistům pomáhala, a nedělali by to, pokud by s atentátem nesouhlasili.

Byla podle vás šance, že se Gabčíkovi s Kubišem podaří z Prahy či dokonce z Protektorátu uniknout?

Oni byli trošku klamáni, že válka brzy skončí. Pamětníci popisují, že na jejich dotazy, jak tady pak ty roky po atentátu přežijí, odpovídali: „Jaké roky? Vždyť jde o týdny, Německo je na zhroucení.“ Myslím si, že je představitelé exilové vlády klamali záměrně, aby zvýšili jejich připravenost k boji. Kdyby bylo zhroucení nacistického Německa záležitostí několika týdnů, nebudou je posílat do tak riskantní akce. Jedna z hypotéz dokonce je, že se měli parašutisté hned po atentátu sami zastřelit, aby nedošlo k represím, kdy budou kvůli nim vražděni nevinní, ale nikdy se nepotvrdilo, že by jim to bylo nařízeno.

Také se objevuje teorie, že když parašutisté schovaní v kostele sv. Cyrila a Metoděje z pouličních hlášení rozhlasu slyšeli, co se děje v Lidicích, chtěli vyjít do parku na Karlově náměstí s cedulemi my jsme zabili Heydricha a zastřelit se. To také není doloženo. Co se dělo v kryptě mezi nimi, nevíme. Můžeme pouze spekulovat. Každopádně je docela jasné, že Londýn počítal s tím, že se z akce nevrátí.

Mohli se uklidňovat představou, že je a jejich pomocníky sice nejspíš čeká smrt, ovšem širší okolí či jejich blízcí za jejich čin pykat nebudou?

Je to možné. Atentát na Heydricha znamená velký zlom v protektorátní represivní politice. Do té doby příbuzné netrestali. Například komunistický novinář a právník Ivan Sekanina je zatčen v březnu 1939, o rok později umírá v koncentračním táboře Sachsenhausen, přičemž jeho otec František Sekanina dál působí jako profesor a publikuje v novinách.

Příbuzní Jozefa Gabčíka žili na Slovensku, a represím tak unikli. Ale z nejbližší rodiny Jana Kubiše přežil pouze jeho mladší bratr, a to jen díky tomu, že mu ještě nebylo patnáct let. Jinak byli všichni, kdo měli s parašutisty něco společného, popraveni. Jednou ze zvražděných je například herečka Anna Letenská. Ta pod kontrolou gestapa ještě dokončila film Přijdu hned a ten přichází do kin v době, kdy už byla po smrti. Patřila mezi 290 obětí Heydrichiády popravených v Mauthausenu jen kvůli tomu, že spolu se svým partnerem poskytli pomoc člověku, který pomáhal parašutistům.

Jak se na toto věčné dilema díváte – úspěšný atentát na jednoho z čelných představitelů Třetí Říše versus několik tisíc obětí?

Nemohu to hodnotit. Jako historik mohu pouze potvrdit, že oběti skutečně přispěly k obnovení Československa v předmnichovských hranicích, ale jestli to za to stálo, nechci dávat na misky vah. Myslím si, že to trápilo i Edvarda Beneše. Kromě Mnichova, kdy zažívá svůj životní pád, je pro něj jeden z nejhorších dnů v životě 10. červen 1945, kdy musel jít na tryznu do Lidic. Účastní se jí osmdesát tisíc lidí a Beneš tam nemůže chybět. Z fotek je jasně patrné, jak se mu nechce předstoupit před příbuzné obětí – lidické ženy, které se právě vrátily z koncentráků – s vědomím, že jejich muži padli za oběť jeho politických cílů. Ale nedovolil si „hodit se marod“ a nepřijít tam.

Co je pro vás osobně nejsilnějším momentem celé operace či dnů, které po jejím provedení následovaly?

Ohromně silný je pro mě příběh Jindřišky Novákové, dívenky, jejíž rodiče pomáhali parašutistům, a ona dostala za úkol schovat do úkrytu zakrvácené kolo, které zraněný Kubiš zanechal na ulici. Gestapo dívku hledá na základě udání svědků, ale ona vyšetřování ustojí. Bohužel ani jejímu prozrazení se nakonec nepodařilo zabránit (Jindřiška Nováková byla nejmladší z popravených v koncentračním táboře Mauthausen – pozn. red.).

Dalším silným osudem je Vladislav Vančura. Gestapo mělo informace, že stojí v čele odbojové organizace Národně revoluční výbor inteligence. Je zatčen 12. května, vyslýchají ho, všechno popře. Domnívám se, že po atentátu dostalo pražské gestapo za úkol rychle vybrat některé z významných lidí, které už mají ve vězení, jakožto odstrašující příklad a pomstu za Heydricha. 1. června je popraveno osm mužů, všichni mají vysokoškolské tituly, lékař Vančura je jedním z nich. Byl ve špatnou dobu na špatném místě.

Pak je tady příběh člověka, díky kterému se útok na Heydricha podařil. Jmenoval se Václav Řehák. Byl to pobočník štábního kapitána Václava Morávka a spolu se 21. března sešli s Gabčíkem a Kubišem, kteří jim oznámili chystaný útok na Heydricha. O několik hodin později je Řehák zatčen a Morávek zabit v přestřelce s gestapem. Gestapo Řeháka vyslýchá na téma vojenský odboj (o parašutistech ještě nevěděli). Kdyby si chtěl Řehák vykoupit život, a prozradil je, mohli být během chvilky dopadeni. Ale Řehák mlčí, čímž umožní, že akce proběhne. Toto je podle mě skrytý hrdina atentátu na Heydricha.

Heydrichem angažovaní odborníci pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka. 

V Karolinu právě probíhá výstava Nový světový pořádek, která dokumentuje koncepci, jejímž mozkem byl právě Heydrich, nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Z ní je patrné, že holocaust byl pouze prologem, plány nacistů byly daleko šílenější. Co pro ně fakticky znamenala smrt říšského protektora?

Jejich plány běžely dál. Jistě přišel nacistický režim o zdatného organizátora, ale rána to pro ně byla hlavně symbolická. Tři nejmocnější muže Třetí říše do té doby spojoval naprostý pocit výjimečnosti. Hitler, Himmler i Heydrich se domnívali, že jim se něco takového nemůže stát. Heydrich se měl dokonce vyjadřovat ve smyslu, že jeho se přece Češi bojí, nedovolí si na něj. Nechal se vozit z Panenských Břežan, kde bydlel, na Hrad stále stejnou cestou ve stejný čas a s odkrytou střechou. Předváděl se. Jeho smrt byla pro nacisty jasný vzkaz, že si nemohou být jisti svými životy ani v relativně klidné Praze.