Téměř osm let zastával pozici personálního proděkana na 2. lékařské fakultě UK. Nově, od 1. února 2022 Marko Babjuk usedá do fakultního křesla nejvyššího – děkanského, aby v něm zahájil své první funkční období. „Mým cílem je vytvořit prostředí, které bude studenty a zaměstnance motivovat, ale které bude současně i příjemné a vstřícné, tak, aby se zde lidem dobře studovalo a pracovalo,“ plánuje děkan Babjuk.
Jaké jsou jeho plány, v čem chce navázat na své předchůdce, a je v akademické sféře prostor pro humor? – na to vše se vědce a současného přednosty Urologické kliniky 2. LF UK a FN Motol magazín Forum zeptal. Pozval nás do své pracovny v motolské klinice. Zde si nebylo možné nevšimnout výtvarných děl renomovaných českých autorů – společnost grafik od Vladimírů Suchánka a Komárka doplnil ku příkladu též obraz, který lékaři věnoval jeho dlouholetý pacient; no a za dveřmi visel obraz „nejčerstvější“, vytvořený panu profesorovi na míru, k jeho loňským šedesátinám. Láska k umění je minimálně to, co mají odcházející profesor Komárek a přicházející profesor Babjuk společné: „Oznámil jsem Vladimírovi (končící děkan), že tu se mnou vlastně pořád bude – grafiku od Vladimíra Komárka (malíř) si do pracovny na fakultě rád pověsím,“ komentuje budoucí děkan s úsměvem.
Pane profesore, už víte, co uděláte první den v děkanské funkci? A jak si zařídíte novou pracovnu?
Třeba první, neoficiální setkání členů nového kolegia děkana už svůj termín má, mělo by proběhnout již 1. února odpoledne. Rád bych, aby z něj vzešla základní pravidla práce a komunikace, abychom se domluvili na termínech pravidelných schůzek a začali řešit první klíčové úkoly. Práce je hodně, takže je třeba začít pracovat ihned.
Ptáte-li se na kancelář děkana, tak ta pro mne rozhodně nepředstavuje cizí prostředí, tedy vzhledem k úzké spolupráci s profesorem Vladimírem Komárkem v předchozích letech, zvláště pak v posledním období. Obrazy, které si chci na stěnách rozvěsit už čekají na hromádce v rohu (ukazuje). Nejsem milovníkem vystavených diplomů a potvrzení, čeho všeho jsem členem a kde všude jsem byl. Přednost dávám předmětům, které vyvolávají příjemné asociace, protože v práci trávím hodně času, jistě více než doma.
Ve svém předvolebním programu pro volbu děkana jste na prvním místě zmínil, že fakultu tvoří především lidé, s důrazem na vysokou kvalitu pedagogických a vědeckých týmů. Znamená to, že fakultu čeká zemětřesení?
Určitě ne. Jednak se domnívám, že jak studenti, tak zaměstnanci naší fakulty tvoří skvělou komunitu, a je mezi nimi mnoho skvělých a talentovaných osobností. Spíše bych se chtěl zaměřit na vzájemnou komunikaci a tvorbu prostředí podporujícího různé formy aktivit. Mým cílem je vytvořit prostředí, které bude studenty a zaměstnance motivovat, ale které bude současně i příjemné a vstřícné, tak, aby se zde lidem dobře studovalo a pracovalo. Napomáhá tomu skutečnost, že je naše fakulta v porovnání s jinými menší, což vytváří téměř rodinné prostředí.
Brzy se například setkám se zástupci studentů – se zástupci akademického senátu i vedoucími studentských spolků. Chci jim nabídnout svůj čas ke schůzkám, které bych rád jednou měsíčně uskutečnil, a kam by mohl přijít vlastně kdokoliv – každý student –, který bude mít pocit, že mi chce něco říci. Nevím ještě, jak to bude fungovat, představit si to zatím moc nedovedu, ale udělat to chci. Máme již také představy o dalších způsobech komunikace uvnitř fakulty: uvažujeme o pravidelném newsletteru a chci se rovněž pravidelně – minimálně dvakrát v semestru – potkávat s přednosty všech motolských klinik a ústavů.
Děkan musí být skvělým manažerem, silným vůdcem i skvělým odborníkem. Souhlasíte, a co z toho jste nejraději?
Na druhých bych – s dovolením – nechal posouzení, jestli vámi vyřčené „vlastnosti“ vůbec mám. Nechci se zaobírat vlastní osobou, nemám to rád. Prostě se snažím věci, kterým se zrovna věnuji, dělat na 100 procent. Pro pozici děkana jsou ale dle mého soudu nejdůležitější schopnosti manažerské a umění komunikace s lidmi. Být odborníkem v daném oboru je důležité pro získání respektu, pro chod fakulty to ale asi klíčové není. Vždyť tu nejde o jedince, ale o fakultu. O to umět lidi motivovat a sjednotit jejich aktivity ku prospěchu druhé lékařské.
Jistě počítáte, že už si tak často „neříznete“ a „nezaoperujete“, jak jste byl na urologické klinice zvyklý?
Každopádně s tím počítám. Už jsem naplánoval redukci svých lékařských aktivit: ponechal jsem si jeden operační půlden až den a několik hodin na ambulanci. Zbytek předám svým zástupcům a dalším atestovaným lékařům z kliniky, jsou jistě odborně připraveni to bez problémů zvládnout. Svým zástupcům také předám některé ze svých kompetencí a v dohledné době – v řádů měsíců nebo mála let – bych rád svému nástupci předal i pozici přednosty kliniky. Více bych zatím neprozrazoval; je to věcí naší dohody a bude hodně záležet na tom, jak nám to půjde.
Dovolte mi trošku zabrousit do soukromí: jak vaši nejbližší reagovali na rozhodnutí, že se zúčastníte výběrového řízení na nového děkana? Dali vám nějakou radu?
Manželka mě zná – však letos oslavíme třicáté páté výročí od svatby – a jsem si skoro jist, že ode mě pokus o další životní krok nějakou dobu čekala. Ona brzy pochopila, že je lepší mít doma spokojeného manžela, co se „vybije“ v práci, než někoho, kdo přichází domů frustrovaný a nespokojený. A na společný život má ještě jednu teorii: Základem spokojeného manželství je nevidět se příliš často. Vyplývá z toho její tolerantní postoj k mým pracovním aktivitám. Samozřejmě jsme spolu o celé věci diskutovali a shodli se v názoru, že oslovení, abych usiloval o pozici děkana, jednoduše nelze odmítnout.
Ono to má ještě jeden aspekt. Vždy jsem se v životě snažil směřovat dopředu a už nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, jak by měl nejlépe chirurg na vrcholu své kariéry postupně uvolňovat prostor svým nástupcům. Převzetí pozice děkana mne donutí ten krok udělat. Jsem si jist, že to bude pozitivní pro kliniku i mé následovníky. A děti? Ty mě berou za malinko odstrašující případ v naplňování ambicí (s úsměvem). Samozřejmě i od nich jsem podporu měl.
|
„Zhruba před osmi lety jsme uskutečnili rodinnou výpravu, vydali jsme se autem přes Polsko na Ukrajinu. Byl to úžasný zážitek. Potkali jsme se tam s příbuznými i známými a já se zase mohl procvičit v ukrajinštině,“ vzpomíná profesor Babjuk. A u obrázku (nahoře), který je koláží s jízdenkou z dob Rakousko-Uherska, zhruba stejně starou fotografií z Kolomye a dozického klíče neznámého původu s nostalgií v hlase prozrazuje: „Představte si, že dědeček mého předchůdce tady na klinice – docenta Ivana Kawaciuka – se narodil jen asi dvacet kilometrů od Kolomye. Říkali jsme si, že nástupce, který by splňoval tuto podmínku, budeme hledat jen těžko …“ |
Chodíte dnes častěji synovi na koncerty (Kryštof B. je hudebníkem kapely Hungry Beats) nebo s dcerou na squash (Natálie B. je přední česká squashistka)?
Koncertů dnes kvůli pandemii tolik není. A s dcerou teď chodíme spíše na tenis, kde jsem důstojnějším partnerem, protože ho neumí tolik, jako squash.
Z klipů k děkanské kandidatuře je patrné, že máte smysl pro humor. Jak moc je pro vás humor důležitý?
Věřím, že důležitý je. Ale dost možná mě lidi na první pohled vnímají, že jsem trochu „studený čumák“. A když jste zmínila tu kampaň – bylo nesmírně zajímavé a poučné, že člověk musel oslovit a naklonit si i lidi, kteří o něm do té doby skoro nic nevěděli, třeba velkou část studentů. Je zvláštní, že okolí často člověka vnímá jinak, než jak si to dotyčný představuje – byla to zajímavá zkušenost. Ale humor mám samozřejmě rád, hlavně anglický a někdy i sarkastický. A snad se dokážu nebrat příliš vážně a zasmát se i sám sobě.
Dokázal byste vysvětli, čím to je, že je mezi lékaři tolik milovníků výtvarného umění?
Osobně jsem se nikdy nepokoušel jakékoliv umění produkovat. Ani mě to nenapadlo, tudíž v tomto ohledu talent asi nemám. Ale umění mám rád, líbí se mi hezké věci plné fantazie. Zřejmě jsem v tomto směru ovlivněn svou maminkou, která vystudovala výtvarnou školu a celý život se věnovala grafice. Jistě to ovlivnilo i spektrum lidí, se kterými jsem se odmala setkával. Rád chodím na výstavy, na koncerty, mám rád krásné knihy nebo zajímavou architekturu. Mám takovou představu, že poslední fázi života strávím návštěvou kulturních akcí a kaváren - něco jako (pražský) kavárenský povaleč (s úsměvem).
Zkuste si představit, že jsme v čase o osm let později, kdy je vaše působení na děkanátu fakulty ve finále. Jakou byste chtěl 2. LF mít při vašem odchodu?
Chtěl bych, aby se nám podařilo fakultu posunout zase o kousek vpřed. Je třeba dokončit stavbu fakultních budov na Plzeňské a hlavně realizovat stavbu tak zvané multifunkční budovy zde v motolském areálu. Fakulta tak získá reprezentativní zázemí, prostory pro moderní formy výuky i pro vědecké projekty a v neposlední řadě i jakýsi přirozený středobod, který naše akademická obec nezbytně potřebuje.
Fakulta také musí dokončit reorganizaci výuky. Hlavním cílem je vychovat z našich studentů kvalitní lékaře a vědce, připravené na vstup do reálné praxe a žádané nejen v ČR, ale i v zahraničí. Kromě teoretických znalostí je musíme naučit i praktickým dovednostem, kritickému myšlení a schopnosti kombinovat získané znalosti. Měli bychom v nich však vychovávat nejen kvalitní profesionály, ale i vyrovnané a vyzrálé osobnosti schopné obstát v moderním světě.
Těch úkolů a cílů je ale jistě mnohem více. Spokojen budu, když se je podaří naplnit a když bude fakulta plná spokojených studentů a zaměstnanců.
| Prof. MUDr. Marko Babjuk, CSc. |
| Jeho kořeny sahají až na Ukrajinu, kde se – v městečku Kolomya v Haliči – jeho tatínek narodil. Po absolvování Fakulty všeobecného lékařství (dnes 1. LF UK) získal zkušenosti na několika studijních zahraničních stážích – na předních evropských klinikách (třeba ve Wuppertalu, v Michově) či v USA. Je autorem okolo 150 odborných článků a autorem nebo spoluautorem několika monografií s urologickou tematikou. Český vědec a lékař v oboru urologie se specializací na léčbu nádorových onemocnění je přednostou Urologické kliniky 2. LF UK a FN Motol, je hostujícím profesorem na Medical University of Vienna, je členem výboru Evropské urologické společnosti (EUA) a redakčních rad řady prestižních zahraničních i domácích vědeckých periodik: European Urology, World Journal of Urology, Urologia Internationalis, Central European Journal of Urology, Rozhledy v Chirurgii nebo Česká Urologie. V roce 2021 byl profesoru Marko Babjukovi věnován dokument ze série Mistři medicíny, z dílny České televize. |
