S nápady volejte včas. Univerzita Karlova se inovací nebojí

„Nebojte se transferu ani neúspěchu. A s nápady volejte včas,“ říkají v dvojrozhovoru šéfové dvou součástí UK, jež pečují o přenos poznatků do praxe – právě tak vznikly i čtyři nadějné spin-off firmy. Hana Kosová řídí CPPT, Otomar Sláma zase CUIP. Co umějí, oč jim jde?

Vědci a akademici si docela „libují“ ve zkratkách, akronymech. Co se skrývá pod zkratkou CPPT? Co by o vás měl vědět každý – třeba i naši bakalářští studenti?

Hana Kosová (HK): Je to zkratka dlouhého názvu Centrum pro přenos poznatků a technologií Univerzity Karlovy. Zjednodušeně řečeno: staráme se o duševní vlastnictví univerzity – tedy o to, abychom naši akademickou obec včetně studentů vzdělávali, co to duševní vlastnictví vlastně je, jak s ním lze nakládat a jaký může být z jeho souvisejících činností finanční i nefinanční přínos. Snažíme se, aby jejich poznatky nacházely uplatnění v praxi.

Dobrá. A co značí CUIP?

Otomar Sláma (OS): CUIP je Charles University Innovations Prague, dceřiná společnost stoprocentně vlastněná univerzitou a založená v létě 2018 za účelem komercializace výsledků vědy a výzkumu. Za pomoci mnoha různých nástrojů převádíme nápady vznikající na UK do praxe. I za poměrně krátkou existenci jsme již založili čtyři spin-off společnosti, licencovali 42 technologií a rovněž prodali pět patentů, z toho dva pro americký trh.

Zkratky jsme si vysvětlili; jak probíhá spolupráce mezi vámi?

HK: Asi nejlépe to lze popsat jako časovou osu, kdy se my v CPPT snažíme vytvářet vhodné inovační prostředí, aby vznikaly nápady na přenos technologií a poznatků do praxe. Přitom se nemusí jednat vždy jen o „tradiční“ komercializaci, ale též o využití poznatků a technologií v neziskovém či veřejném prostoru. Snažíme se připomínat, vzdělávat i aktivně vyhledávat příležitosti prostřednictvím inovačních skautů, kteří působí na fakultách UK. A samozřejmě k tomu nabízíme počáteční znalostní i finanční podporu, abychom nápad mohli přiblížit více k praxi: vyhlašujeme interní soutěže a spolupracujeme s Radou pro komercializaci na Univerzitě Karlově, což je orgán, kde je nadpoloviční většina lidí z firem a z finančního sektoru… V tu chvíli do hry vstupují kolegové z CUIP a pracují na dalším rozvíjení nápadu anebo prvních prototypech pro úspěšný přenos dál do praxe.

OS: Ono k „dodělání“ produktu bývá často ještě dlouhá cesta, která zahrnuje mimo jiné marketingovou rešerši, analýzu tržního potenciálu, řešíme ochranu duševního vlastnictví, hledáme komerční partnery či přípravu strategie komercializace: zda „to“ budeme licencovat, celé to prodáme nebo založíme spin-off, jaký bude název, jaké logo, jak budou rozděleny podíly. A když se podaří nalézt komerčního partnera, následně pomáháme s uvedením produktu na trh, rozvojem technologie a následnou medializací.

Ze zahraničních univerzit známe „TTOs“, kanceláře technologického transferu, jež fungují v Beneluxu či Skandinávii… Čerpali jste inspirace v zahraničí?

HK: Určitě ano, a stále čerpáme. Jsme v těsném kontaktu s mezinárodní transferovou komunitou, například s Association of European Science and Technology Transfer Professionals (ASTP). Inspiraci hledáme především v rámci Evropy; přece jen americké financování vysokých škol je dosti jiné a jejich transferový systém není v Česku aplikovatelný. V počátku jsme byli hodně v kontaktu s Katolickou univerzitou v Lovani, kde jsme byli i na konzultacích a otevřeně s námi sdíleli informace, za což jsme vděční. Inspiraci jsme ale sbírali i od kolegů z univerzit v Cambridge či Kodani; vzorem nám byl pochopitelně i Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR (ÚOCHB) a jmenovitě profesor Martin Fusek, jenž nám byl a stále je velmi nápomocen (Fusek je ředitelem dceřinky zmíněného ústavu s názvem IOCB Tech, jež byla jednou z inspirací pro další aktivity UK – pozn. redakce).

OS: Inspirací pro založení nezávislé dceřiné společnosti UK, která může dynamicky rozhodovat a zároveň nese značná rizika, nám byly přední univerzity jako Oxford, již zmíněná Lovaň, ale také univerzity ve Švýcarsku či v Izraeli. To jsou ti hybatelé, kteří mají zkušenosti s transferem již od sedmdesátých let minulého století, zatímco v Česku jsme teprve ve druhé dekádě rozvoje technologického transferu. A ano, i u vzniku CUIP byl nápomocen Fusek, který je předsedou naší dozorčí rady, takže ám dává cenné rady a dohlíží na nás (směje se).

Zmínili jste opakovaně Lovaň. Musíme se přiznat, že zprvu pro nás bývalo překvapivé sledovat, jak vysoko se umisťuje v žebříčcích nejinovativnějších univerzit. Co stojí za jejím úspěchem? Čím to je, že počtem spin-offu a startupů poráží i velké univerzity?

HK: Vedoucí tamního transferu, Paul Van Dun – který je původem investiční bankéř a pozici před asi třiceti lety vzal „tak na rok, aby si odpočinul“, ale zůstal, protože je stále něco nového k řešení – tvrdí, že to byla dlouhodobá postupná práce, že se to zlomilo asi po deseti letech… Nejlépe prý zafungovala „šuškanda“, word-of-mouth, a také neformální sdílení pozitivních zkušeností mezi vědci u kafe; plus trochu i ta akademická závist, že když „transferuje tenhle, tak proč bychom nemohli i my“ (usmívá se). Jejich výhodou je též lokace – Benelux je oblastí s vysokou koncentrací firem a různých technologických partnerů, čímž mají větší šanci, že se potkají ti správní lidé a společně něco vymyslí. Úspěšný transfer závisí na lidech.

Prvotní CPPT vzniklo v roce 2007. Jak se mění vnímání akademiků takových aktivit?

OS: (bere si slovo) Můžu? Byť CUIP vedu jen pár let, transferovou scénu sleduji dlouho a určitě již došlo k pozitivní změně. Ačkoliv vnímání komercializace akademiky bude mít asi vždy gaussovskou křivku – někteří nám od počátku fandí, jiné nikdy nepřesvědčíme, protože jsou vnitřně nastavení, že v akademickém prostředí se prostě komercializovat nemá, ale většina má neutrální postoj. Čekají, co z toho bude. Zkoušeli jsme k popularizaci kde co: školení, vydávali brožury, letáky, točili videa, ale nejlépe zafungovaly první úspěšné příběhy a jejich medializace. Až potom začaly zvonit telefony: „My máme taky zajímavý projekt!“

Právě: kdy se vám mají vědkyně a vědci ozvat? Kdy je ten správný čas?

HK: Dá se říci, že „čím dříve, tím lépe“. Vědci by o možném přenosu poznání do praxe měli přemýšlet hned od samého počátku, již někdy v době psaní grantů. Kupříkladu v rámci evropských grantů Horizon se nově podařilo prosadit, že již samotná žádost bude klást otázky podněcující k zamyšlení o možném transferu technologií a poznatků…

OS: Tyto úvahy jsou důležité i při počátečním nastavování spoluprací v rámci velkých týmů, kde je zapojeno několik institucí, protože zpětně se třeba taková ochrana duševního vlastnictví, tedy „IP“, domlouvá velmi špatně.

Těžko to asi vysvětlujete vědcům, kteří dělají absolutně základní výzkum, tedy blue-sky research… Jaké jsou ty největší mýty, s nimiž se mezi akademiky setkáváte?

OS: Asi to, jak mezi vědci panují obavy, že si musejí vybrat: zda věda, nebo komercializace, že to nejde dohromady. Což vůbec není pravda. Jediné, nač se musí myslet, je, že se nejdříve musí ochránit duševní vlastnictví a až poté publikovat; obráceně je to již nevratný proces. Ochrana „IP“ je přitom otázka jednoho až dvou týdnů, takže ani to nijak nenaruší akademický proces. Někdy přetrvávají i určité předsudky, že jsme ti „zlí byznysmeni“, kteří mají „nekalé praktiky“ a že je nějak zneužijeme či „ukradneme jejich nápady“… Možná si v tomto ohledu neseme pozůstatky z devadesátých let a z neblahých zkušeností s šedou ekonomikou.

HK: S tím velmi souvisí vzájemná důvěra, již jsme si museli postupně vybudovat. A to nejen důvěra vědců, že jim nápad „neukradneme“, ale naopak, že jim chceme pomoci, ale i důvěra k vysokým školám a k akademikům ze strany státu. Měli bychom říci, že jsme například vděční za projekty podporující transfer v programu Gama od Technologické agentury ČR (TAČR), kdy vysoká škola dostane jistou sumu peněz a poté je už na její zodpovědnosti, jak ty peníze účelně rozdělí a co nejlépe využije – bez zbytečné byrokracie a administrativní zátěže.

Všichni jsou zvědaví na úspěchy, na success stories. Proč je ale v komercializaci důležité mluvit i o neúspěších? Asi to není jen o počtu prodaných patentů.

OS: Neúspěchy jsou nedílnou součástí všech inovací; lidé jsou k novotám zpočátku ostražití. Výjimkou je období krizí, kdy jsou lidé otevření i k odvážným nápadům, jež rychle přinesou řešení. Dobrým příkladem je aktuální koronavirová pandemie a rychlý vývoj testování či očkování, který by za normálních podmínek trval mnohem déle. V našich projektech si vždy stanovujeme plán a milníky, abychom si byli jisti, že jsme pro daný projekt udělali maximum, a zároveň, abychom včas věděli, kdy je potřeba něco změnit či projekt opustit…

To musejí být pro autory myšlenky docela bolestné chvíle.

OS: Stává se, že i když uděláme maximum a jakoby „vše správně“, že to zkrátka nevyjde, ale s tím musíme počítat. Někdy je daná věc až moc napřed, není pro ni využití nebo v praxi nefunguje. Ale i tyto „neúspěchy“ jsou cenné. Získáváme tím zkušenosti, kontakty a důležitou zpětnou vazbu – například kdyby naše technologie fungovala trochu jinak, byla by i komerčně zajímavější, protože existuje cílová skupina, která by byla ochotna si řešení koupit… Jsme proto vždy v úzkém kontaktu s vědci, kteří původní technologii mohou dále rozvíjet a třeba za rok dva mohou přijít s úpravami, které již budou i komerčně fungovat. Navíc samotný patent k úspěchu nestačí; je důležité rozmýšlet další kroky. V minulosti byl patent metou výzkumu, ale od toho se upouští. Vždy je důležité, aby patent skutečně chránil a nešel jednoduše obejít. Někdy se může ukázat, že lepší variantou ochrany je „jen“ forma obchodního tajemství. V minulosti byl patent někdy jakousi „metou“...

Hodně lidí si již umí představit „transfer technologií“, typicky z lékařských fakult nebo Matfyzu – ale jak je na tom „přenos poznání“ u společenskovědních oborů?

OS: Technologický transfer má výhodu, že tu byl dříve. Přenos „měkkých znalostí“ je v ČR stále tak trochu novinkou a oproti komercializaci technologií i hůře představitelný. Naším úkolem je tudíž šířit povědomí, že něco takového také existuje a jaká to má pravidla.

HK: Přitom přenos znalostí do praxe tu reálně je – řada společenskovědních a humanitních fakult spolupracuje s veřejnou správou a neziskovkami, pro které dělají analýzy či poskytují konzultace, školení… Řada vědců a vědkyň však tyto činnosti ani nepovažuje za praktickou aplikaci, berou to jako „samozřejmost“ a součást práce. Nedochází jim, že je to i zpeněžitelné a že by si za to minimálně měli říci o peníze, jež pokryjí jejich náklady. V této oblasti jsme hodně v kontaktu s kolegy z univerzity v Cambridge, kde na to mají vlastní spin-off firmu Cambridge Enterprise Ltd., která pod hlavičkou prestižní školy poskytuje i komerční konzultace a analýzy. O něčem podobném uvažujeme rovněž na Univerzitě Karlově.

To je tedy jeden z námětů. Jaké jsou vaše další plány do budoucna?

OS: Oproti některým jiným univerzitám máme jako UK obrovskou výhodu, že máme podporu vedení, takže již nyní je jisté, že budeme růst – a to počtem řešených projektů i počtem zaměstnanců. Také se nám otevírá cesta ke spolupráci mimo univerzitu; oslovují nás již komerční partneři, ale i jiné vysoké školy z Česka i zahraničí a začínáme se bavit o možném propojování našich znalostí, abychom mohli společně tvořit lepší produkty, výsledky.

HK: Kromě zlepšování našich současných aktivit se těšíme na oživení Kampusu Hybernská, což je společný projekt Prahy a Univerzity Karlovy. Speciálně se těšíme na studentské nápady, které už vznikají v Inovační laboratoři. Od 6. do 17. září budeme pořádat letní školu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). A věříme, že se bude intenzivně rozvíjet transfer znalostí ze společenskovědních a humanitních věd, kde má univerzita obrovský potenciál a metropole řadu výzev. Tam by mohlo dojít k symbióze.