Tmavovláska zralého věku, kakaové pleti, s uhrančivým pohledem temných očí, atletické postavy, skvělá hospodyně – co ráda vaří, vyzná se v lesních plodinách i bylinách – by se ráda seznámila s moderním člověkem, který by toužil dozvědět se víc o mé minulosti… Tak nějak by mohl vypadat inzerát „naší hrdinky“. Co by asi na sebe prozradila na první schůzce?
Říkají mi Zlatý kůň – ano, připouštím, je to poněkud divné jméno pro ženu. Moji lebku našli v padesátých letech vašeho 20. století v jeskyních poblíž Berouna. Pak jsem se usídlila ve sbírkách Národního muzea v Praze. Odborníci se už tehdy domnívali, že jsem starobylá a že jsem běhala po vápencových kopcích Českého krasu – od dnešní Koněpruské jeskyně přes Houbův lom a lom na Kobyle – někdy před třiceti tisíci lety, zkrátka už v době ledové.
Dovedete si asi představit, jaké překvapení nastalo, když před dvaceti lety vědci pomocí radiokarbonové metody (C14) zjistili, že je mi pouhých patnáct (tisíc) let?! Mě osobně to pochopitelně potěšilo: která žena by nechtěla vypadat mladší, než je? Bohužel, mělo to své následky: vzhledem k mému omlazenému věku o mě badatelé přestali mít zájem.
A nechali mne v trezoru, no považte. Naštěstí přišel rok 2018 a já, snad z nedostatku jiných objevitelských příležitostí, se opět ocitla v zorném poli vědců, antropologů. Má popularita tak rostla ještě víc, když se mí noví kamarádi – Petr Velemínský z Národního muzea a Jaroslav Brůžek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kteří za mnou občas zašli na návštěvu, spojili s jinými kolegy ze zahraničí. Proč, ptáte se? Povšimli si totiž, že můj zastírací „make-up“ byl z klihu hovězích kostí, což úplně zkreslilo výsledek rozboru mojí DNA. Začali mne pak porovnávat s lidmi, kteří žili v minulosti: a já se více podobala těm ze starších období než těm pozdějším, kam mě původně zařadili... Semínko pochybností bylo zaseto.
Mí přátelé zjistili, že jsou ve mně zastoupena možná až tři procenta neandertálské DNA, tudíž je pravděpodobné, že mí předkové si to před padesáti tisíci lety namířili z Afriky do jihovýchodní Evropy – přes Blízký východ. A právě během tohoto putování se mísila starobylá DNA neandertálců a nás, raných moderních lidí. Protože se neandertálské segmenty DNA v průběhu času stále zkracovaly, podařilo se z jejich délky dokocne i odhadnout, kdy daný jedinec žil. Ano, kdy jsem žila já... Žena zvaná Zlatý kůň. Bylo to před 45 tisíci lety, což mě činí zcela jedinečnou – mám dosud nejstarší zrekonstruovaný genom moderních lidí.
 PS: Jsem stále bez závazků. Pokud máte zájem se s mojí maličkostí setkat, budete mít šanci v Národním muzeu v Praze – chystají tam novou expozici antropologie s názvem Lidé... |
Více o mě prozradí v rozhovoru můj kamarád - Brůžek: Lebka ženy Zlatý kůň poodkrývá dějiny člověka
