Odkrývání jinoměst: Vědci si posvítili na vágní terény

Opuštěné dvorky, místa s potrubím, zaplevelené zahrádky, brownfieldy či zašlá depa. Takových snímků je plná pozoruhodná kniha Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy. Vydala ji nedávno Academia. Postaral se o ni autorský tým složený především z odborníků Centra pro teoretická studia (CTS), jež je společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd. Hlavním editorem mohutného svazku o 400 stranách a s působivými fotkami „jinoměst“ je sociální antropolog a biolog Radan Haluzík.

„Naše města mají spoustu míst mezi místy. Současná urbanistická tradice, stejně jako městská praxe, tato místa jako by neviděla. Jsou jakousi slepou skvrnou urbanismu. Místy bez zjevně deklarované funkce,“ líčí editor Radan Haluzík. Kniha vzešla ze studií a esejů pestrého skoro dvacetičlenného kolektivu: literát Michal Ajvaz, paleoekolog Petr Pokorný (jenž nafotil většinu snímků z terénu) architekt a urbanista Cyril Říha, významný ekolog David Storch, uměnovědkyně Radoslava Schmelzová, biolog Jiří Sádlo, archeobotanička Adéla Pokorná, ale i umělec Epos 257!

Kniha, jež sází na zvláštně okouzlující estetiku zanedbaných prostorů, ve kterých se dere příroda často na povrch a zakrývá stopy lidské činnosti, vznikala od roku 2012; od tematické konference CTS. Přístupy, nápady a myšlenky se nabalovaly, až přinesly publikaci, kterou kupříkladu server iLiteratura.cz zařadil před Vánoci mezi nejzajímavější knihy roku.

Jak byste jako hlavní editor knihy definoval ony „vágní terény“, jimiž se zabýváte?

Nejsnadněji se k tomu hodí termín přímo z podtitulu naší knihy: místa mezi místy. Místa mezi jednotlivými městskými obsahy, nebo chcete-li funkcemi města. Jsou to jednak místa mezi místy v prostoru: tam u trati jsou garáže a hned vedle je trafostanice a ten „prázdný“ trojúhelník mezi nimi, bující křovím a plevelem – a možná i lecčíms dalším, – to je vágní terén. A taky místa mezi místy v čase: jedna městská funkce – starý lihovar dosloužil a než se tam vyprojektuje, schválí a postaví něco nového, trvá to léta, někdy i celé dekády. Mezitím je to, řekněme, vágní terén v čase.

Naše města mají spoustu takových míst mezi místy. Některá jsou oním divokým neudržovaným spontánním vágním terénem, jiná jsme osázeli trávníčky, keříky, lacinými parkovými úpravami a v jejich prázdnotě je záměrně udržujeme. Ale v momentě, kdy je udržovat byť jen na jednu dvě sezóny přestaneme, mohou se také změnit ve vágní terény. Naše města jsou protkána vágností... A to je velká výzva.

Skutečně? Proč je důležité se o takovéto téma zajímat? Co v těchto, jak vy říkáte vnitřních periferiích města, tedy „čtete“ a vidíte?
Současná urbanistická tradice, stejně jako městská praxe, tato místa jako by neviděla. Jsou, jak říká ve své kapitole Cyril Říha, jakousi slepou skvrnou urbanismu. Místy bez zjevně deklarované funkce. Nicméně, když jsme je v našem multioborovém týmu začali sledovat, zjistili jsme, že na sebe, aniž by je tím někdo pověřil, spontánně řadu funkcí nabalila...

Kterých?
Celá generace dětí si tam chodívala hrát, lidé tam chodí běhat, venčit psy, na rande nebo na procházky a myslí si, že „jdou do přírody“ nebo dokonce „do parku“. A pak jsou překvapeni, když přijedou buldozery a jejich „parčík“ shrnou a vyroste tam administrativní centrum… Vágní terény dovedou být, jak říkají ve své kapitole zase naši ekologové, ošemetnou přírodou, kde přímo uprostřed města bujně rostou jinde nevídané rostliny a žijí zvířata, která bychom zde často ani nehádali. Dovedou být i místem, kde se pokouší rozbalit své křehké zranitelné (a proto dočasné) domovy lidé bez domova.

Nemalujete si zašlá a pro leckoho nevábná místa takříkajíc „na růžovo“?

Nechceme tato ze své podstaty prekérní a občas i záludné lokality určitě idealizovat, ale nevidět ten bohatý život v místech, jež mají být prý zdánlivě „prázdná“ a „bez funkce“, znamená opravdu určitý druh slepoty.

Silnou stránkou knihy jsou bezpochyby fotografie měnících se, byť často extrémně zanedbaných míst. Oblíbil jste si vy nějaké – a proč?

No... (přemýšlí), zajímavé je, že za ta léta, co náš výzkum probíhal, mnohá z oněch dechberoucích míst, v podobě jak je zachycují fotografie Petra Pokorného, zanikla! Takže naše kniha dostala ještě jednu, jaksi memoriální, památeční rovinu.

Z hlediska vágních terénů totiž žijeme v přelomové době. Dvacáté století bylo pro naše středoevropská města obdobím nevídané hospodářské a majetkoprávní diskontinuity: druhá světová válka, takzvaný „odsun“ tří a půl milionů obyvatel ze Sudet, znárodnění po roce 1948, komunistické pojetí průmyslových měst, po roce 1989 pak zase privatizace a restrukturalizace ekonomiky a po ní pak ještě příchod globalizace a s ní odsun některých výrob do ciziny. To všechno – ty obrovské přesuny hmoty a přesměrování energií – se promítlo i do množství opuštěných a dočasně opuštěných míst ve městě.

Jistě se na tom doba i zmíněné události podepsaly. Jaká je situace dnes?

Teď prožíváme dvě dekády určité kontinuity, město bohatne a „uklízí“, roste zároveň tlak na plochy vhodné pro výstavbu, a tak poslední dobou vágní místa začínají zase dosti rychle zanikat. A s nimi i šance na obrodu města a redefinování městského prostoru pro nové funkce 21. století. Když jsme pro knihu vybrali záměrně romantické pohledy na město naruby, nebyla to náhoda. Snažíme se převrátit mainstreamovou estetiku vzhůru nohama a ukázat to, co bylo neviditelné či pro mnohé dokonce ošklivé, jako zajímavé a skoro až magneticky přitažlivé. Estetická facinace je prvním krokem k chuti poznávat – a zajímat se.

Pracovali jste na knížce v multidisciplinárním týmu, jak se dnes často říká. Čím, kdo a jak jste se navzájem obohacovali, když pocházíte z tolika oborů?

Co asi čekat od spolupráce jiných vědeckých oborů, jsme si už vyzkoušeli za bohaté předchozích dřívější spolupráce v CTS. Jsme zde řádní, racionální, sociální a přírodní vědci, nicméně osobně si myslím si, že to, co nás u Města naruby ovlivnilo snad nejvíce, byla přítomnost umění a zúčastnění umělci. A nebyla to jen nějaká taková, jak se říká, „inspirace“! Ale pohled na město, městskou krajinu jako na estetický či ne-estetický fenomén či dokonce přímo jako na estetický projekt. Projekt, v němž se městská politika – jsa proměněna v krásné záhonky, ploty, pravidla, zákazy či naopak nečinnost, neušlechtilou plevel a toleranci – vlastně stává estetikou a naopak, kde se estetika města stává vlastně praktickou politikou.

Byl to úplně nový zájem?

Pro řadu z nás byl zájem o místa mezi místy ve městě vyprovokován již kdysi dávno botanikem a básníkem Jiřím Sádlem, jenž v knize přichází s vizí péče a rekonstrukce městských parků. Někde v pozadí se vznášela i kniha Druhé město Michala Ajvaze. Někteří jsme příznivci poněkud punkových iniciativ našich Křovinářů, jež svými umělecko-ekologickými zásahy a performancemi osidlující křoví a již v samotném názvu své kapitoly mluví o „nevědomé potřebě obsadit periferii“. Umělci dovedou pracovat s tím, co si my vědci jen stěží dovedeme představit, v tom za nimi budeme stále pokulhávat.

V čem třeba?

Když třeba náš kolega výtvarník Epos 257, autor jedné z kapitol, partyzánsky ohradí padesát metrů čtverečních přímo uprostřed Palackého náměstí a NIKDO (vyslovuje to velmi důrazně) si toho měsíc nevšimne, vytvoří vlastně jakýsi vědecký experiment. A nejen nám exaktním vědcům pak dojde, jak moc nám ten náš tolik opěvovaný veřejný prostor vlastně zvágněl…

Kniha vyšla, vycházejí recenze, prodává se. Co dalšího teď chystáte?

Mám takový pocit – a je to příjemný pocit – že někteří z nás od teorie základního výzkumu perifernosti a rubu města začínají nakukovat do praxe. Jiřího Sádla již nějakou dobu zvou coby poradce k různým zásahům do města a do jeho spontánní a neformální zeleně. Skupina z našeho týmu pod vedením archeologa Petra Meduny má zase radit při chystaném plánu revitalizace oné úžasné říční krajiny staletých topolů a rezavých remorkérů na Rohanském ostrově. Antropologové Petr Gibas a Karolína Pauknerová již začali s výzkumem proměn některých celých „opuštěných“ krajin, odkud odešla těžba nerostů či armáda.

A Eposovi 257 se podařil opravdu husarský kousek: až po uši se zadlužil a jeden takový krásný vágní terén na Praze 10 – plný křoví, plevele a starých panelů – si sám koupil! Bude tam organizovat různé výtvarné projekty a budovat jakési periferní kulturní centrum... Vracíme to, co bylo na periferii, do centra lidského a občanského zájmu. Převracíme město naruby.