Za normálních okolností se Jaroslava Košařová společně se svým týmem zaměstnanců stará o pohodlí šesti stovek převážně zahraničních studentů, kteří přijedou do Prahy studovat na Univerzitu Karlovu. V tomto akademickém roce se však vinou pandemie koronaviru atmosféra na univerzitních kolejích proměnila.
Zatímco v předchozích letech bývala obsazenost všech kolejí UK okolo 92 procent, letos je to jen asi 50 procent. Globální šíření nákazy covid-19 a omezení cestování poznamenalo i životy milionů studentů po celém světě. Hostivařským kolejím chybí nejen čeští studenti, kteří nyní do Prahy jezdí jen na zkoušky, ale především studenti ze zahraničí. Někteří sice v rámci Erasmu stále přijíždějí, ovšem je jich výrazně méně.
Zahraniční studenti se po příjezdu musejí prokázat negativním testem na koronavirus a poté nastoupit do pětidenní karantény. V Hostivaři jsou pro ně vyhrazena celá dvě patra v jedné ze čtyř budov a na pokojích musí být ubytováni sami. „Máme pro ně vyčleněno dvacet pokojů, které jsou po skončení karantény důkladně dezinfikovány,“ říká vedoucí kolejí Hostivař Jaroslava Košařová.
Během karantény by se také studenti neměli stýkat s ostatními, ovšem uhlídat se to dá jen stěží, protože zaměstnanci kolejí na pokoje chodit nemohou. Stejně tak by se ani ostatní studenti neměli shromažďovat po větších skupinkách, společenský život na kolejích se tak oproti předchozím letům výrazně proměnil. „Je to samozřejmě jiné než normálně. Na chodbách bývá vylidněno a někdy ta atmosféra vypadá jak scény jak z nějakých katastrofických filmů,“ dodává Košařová, jež má na povel čtyři velké budovy, ve kterých je celkem 315 pokojů.
Náhle jsou pryč časy, kdy se „rozjetá“ mládež na kolejích bavila až přes míru. Nejvíc prý zpravidla divočeli Španělé a Italové, kteří pak strhli i ostatní. „V minulosti tu byla někdy strašná devastace; to jsme ani nestačili zjišťovat, kdo co rozbil,“ vzpomíná s pousmáním Košařová. Zvláštností nebyly prokopnuté dveře, vytrhané obložení na chodbách, počmárané stěny… Pořádek zjednávali pracovník ostrahy s nočním vrátným, někdy pomáhaly i kamery, jenže ty nemohou být na chodbách.
„Ale v posledních letech si mladí dali říct a byli přece jen ukázněnější,“ doplňuje Košařová. Občas se jen musí řešit rozbité pračky v prádelnách, které mladí nejsou z domova zvyklí samostatně používat, a tak je nechtěně poničí. Pračky a sušárny bývají ve všech budovách; v každém patře je také kuchyňka a dvě lednice. Většina dvoulůžkových pokojů a třicítka jednolůžkových má vlastní toaletu a sprchu. Ve vstupní hale je studovna, kopírovací automat nebo automaty na nápoje, v recepci prodej baget.
Za stravováním musí studenti vyrazit mimo areál kolejí. Po přechodu pod univerzitu nebyl ze strany studentů o restaurační zařízení zájem, a to i přesto, že se přímo v hlavní budově servírovala jídla za pár korun. A zhruba před rokem skončila i prodělečná menza v prvním patře.
„Chodili zpravidla jen rusky mluvící z ÚJOPu, kteří tu měli učebnu, ale bylo jich málo aby se to vyplatilo. Většina studentů se obyčejně stravuje v menzách na svých fakultách v centru Prahy a sem se přijíždí až večer vyspat,“ vysvětluje Košařová.
O spolehlivý provoz kolejí Hostivař se stará dvacetičlenný tým složený z recepčních, uklízeček, údržby a administrativy. „Je to neustálá práce, pořád je třeba něco řešit. Ale za ty roky už jsem si zvykla,“ usmívá se energická dáma, která prakticky na stejném místě působí už 27 let, ačkoliv studentské koleje fungují v Hostivaři „teprve“ od roku 2002.
„Předtím celý areál patřil podniku Vodní stavby a už tehdy jsem tu měla na starost malý hotel a poté závodní jídelny a ubytovny pro dělníky. Tehdy to tady nějak tepalo,“ vzpomíná Košařová na staré časy, kdy se ve vedlejší budově, kde dnes sídlí Český národní symfonický orchestr (ČNSO), pravidelně pořádaly hudební a zábavné kulturní večery za přítomnosti populárních osobností té doby.
Když může během volna Jaroslava Košařová hodit za hlavu pracovní starosti, ráda si zasportuje: jízdou na kole nebo při lyžování. A také s rodinou ráda cestuje, nejvíc je baví výlety do hor, oblíbili si především Šumavu. „Na manželův popud jsem začala také fotografovat - a moc mě to chytlo. Manžel dělá krásné fotky a ty moje pak hodnotí, co a jak bych měla ještě vylepšit. Nejvíc nás baví, když vyrazíme fotit někam brzy po ránu, když ještě nikde nejsou lidé,“ říká závěrem.
