Před 120 lety zemřel vynikající chirurg Eduard Albert, jenž dal jméno pražskému Albertovu. Zásluhou profesora Zdeňka Kršky z 1. lékařské fakulty UK ožívá Albertova sbírka, soubor klíčových kompendií.
Byl to jistě mimořádný lékař, precizní chirurg. Eduard Albert se narodil v roce 1841 v Žamberku, kde také 26. září 1900 skonal. Měl za sebou výraznou profesní stopu, neboť byl přednostou I. chirurgické kliniky ve Vídni, ale ještě dříve – roku 1873 – se stal profesorem a následně vedl chirurgickou kliniku v Innsbrucku. Zanechal tam tak nezapomenutlený otisk, že jeho tamní následovníci se dosud hrdě honosí přídomkem dvanáctý či ikstý přednosta „po Albertovi“.
Kromě toho překládal a psal básně. Ze svých prostředků přispíval významně do sbírky na vznik Národního divadla, Ottova naučného slovníku, Gebauerových spisů a Palackého dějin národa českého. K jeho okolí a přátelům patřil i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, z uměleckých přátel například spisovatel Alois Jirásek, Svatopluk Machar, který mu věnoval svoji Třetí sbírku veršů, Jaroslav Vrchlický a řada dalších.
„Profesor Albert byl ohromnou osobností, vynikal v mnoha směrech,“ líčí profesor Zdeněk Krška, když ukazuje bustu legendy české medicíny, kterou pořídil pro své pracoviště I. chirurgické kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici a 1. LF UK na Karlově náměstí v Praze. Albert předbíhal dobu a řadu chirurgických úkonů prováděl jako vůbec první: jde například o tyreoidektomii (odstranění celé štítné žlázy), jejunostomii (operační vstup do tenkého střeva) anebo nefrektomii (řez nádoru ledviny).
„Musel být neuvěřitelně přesný a rychlý,“ vypráví Krška, jenž se opakovaně – a to i v celostátních médiích – vyjadřuje k nezbytné manuální šikovnosti mladých lékařů. Tu je totiž třeba pěstovat, a to zvláště v době, kdy ji válcují mobily a trošku se vytrácí takové koníčky, jako je modelářství.
Trvalý otisk v Albertově i v oboru
Mezi odborníky má velké renomé jím založená Albertova sbírka, edice knih, jež důkladně rozebíraly medicínská témata. „Sbírka byla sice vedena jako soubor prací z chirurgických oborů, ale vždy se vyznačovala interdisciplinárním přesahem,“ vysvětluje Krška. Monografie vždy přinášely nejnovější poznatky, ale byly též vodítkem pro další výzkum.
O to usiluje i nový projekt, který z úcty k Albertovi nese vždy v záhlaví jeho jméno a má také podporu rektora UK Tomáše Zimy.
První monografie – Onemocnění slinivky břišní – již vyšla, další se chystají. Krška, jakožto odborný garant, doplňuje: „Pravidlem je mezinárodní oponentura a účast zahraničních autorů. Význam sbírky půjde zhodnotit až po čase, ale přáli bychom si, aby byl její význam přinejmenším takový, jaký byl v minulosti.“