Šestice studentů Evangelické teologické fakulty UK si užila léto nevšedním způsobem. Díky mezinárodnímu projektu The Lautenschläger Azekah Excavation Project, do něhož je fakulta zapojena, vyjeli na nově otevřené archeologické naleziště Tel Azeka nedaleko Jeruzaléma. Byla mezi nimi i RNDr. et Bc. Jana Křížová, jež dříve vystudovala fyziku a profesně se tomuto oboru také věnuje, aktivní je však i ve své církvi, proto se nyní rozhodla studovat teologii. Vyjet bádat na místa, o kterých se píše v Bibli, pro ni bylo velkou výzvou.
Na jaře jste uspěla ve výběrovém řízení, které pořádala Evangelická teologická fakulta UK pro studenty tuzemských vysokých škol. Díky tomu jste mohla vyjet pracovat na archeologickou lokalitu Tel Azeka, kde se nacházelo důležité hospodářské centrum Judského království (10. až 6. století před naším letopočtem). Jak vypadá běžný pracovní den na nalezišti takového významu?
Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno. Ještě v kempu, kde jsme bydleli, jsme si uvařili kávu nebo čaj a o půl páté jsme odjeli autobusem do Azeky. Tam jsme ještě za tmy, jen za svitu reflektorů aut, nabrali kbelíky, krumpáče, kartáče a další nářadí a šli pracovat na určená místa. Rozednívalo se rychle. V devět hodin jsme měli velkou snídani, po které jsme pracovali až do jedné. Když jsme se vrátili do kempu, umyli jsme nejprve střepy, které jsme minulý den nalezli, až potom následoval oběd a čas na odpočinek.
Od pěti hodin byly na programu dobrovolné přednášky. Chodila na ně spousta lidí, protože byly skutečně zajímavé a přednášela řada věhlasných profesorů ze světa a také doktorandi z univerzity v Tel Avivu. Témata pochopitelně souvisela s archeologií, ale byla velmi různorodá. Dozvěděli jsme se například, co všechno se dá vyhodnotit z prasečích kostí nebo co se dá zjistit zkoumáním patiny na mincích.
Další přednášky následovaly ještě po večeři, na ty už ale chodilo méně lidí, protože pracovní dny byly přeci jen dost náročné. Člověk večer myslel na to, že musí druhý den zase brzy vstávat.
Každé úterý odpoledne jsme také vyjížděli na exkurze na jiná archeologická naleziště v okolí. Pátky a soboty jsme měli volné. Využila jsem je k tomu, že jsem se jela podívat do Jeruzaléma a Tel Avivu.
Jak vypadaly pracovní týmy, které na nalezišti pracovaly? Podařilo se vám navázat kontakty se studenty a vědci i z jiných zemí?
Byli jsme rozděleni do sedmi pracovních skupin. Každá z nich měla svou vymezenou lokalitu v rámci telu (tel je označení pro uměle navršený kopec, který vznikl postupným budováním, osidlováním a opevňováním vybraného místa, pozn. red.). Celkem na vykopávkách pracovalo zhruba sto lidí z různých států. Byla tam početná skupina z Austrálie, USA a Německa a také několik lidí z Asie, Jižní Ameriky, Kanady, Jihoafrické republiky a dalších zemí. Většinou to byli studenti archeologie, teologie a historie, ale překvapilo mě, kolik lidí přijelo na „dovolenou“, protože archeologie je jejich koníčkem. Například se mnou v chatce bydlela asi padesátiletá německá soudkyně.
Zaujalo mě, jak byla práce dobře zorganizovaná, nevznikaly žádné prostoje. Velení bylo téměř vojenské. Každý věděl, co má dělat. Na povel se pracovalo, na povel jsme se museli napít, když bylo vedro, na povel jsme šli na svačinu a na povel jsme šli zpátky do práce.
V Izraeli jste byli v době největších veder. Jak jste se s tím vyrovnávali při tak náročné práci?
Na vykopávkách se v létě pracuje ze dvou důvodů, za prvé v době prázdnin mají studenti čas a za druhé v této době v Izraeli neprší – déšť by jinak práci velmi znesnadňoval. V noci a nad ránem bylo docela chladno, jakmile ale vysvitlo slunko, rychle se oteplilo. Pracovali jsme ve stínu, pod plachtami, jinak by to nebylo možné. Museli jsme pít spousty a spousty vody, abychom to vydrželi. Práce byla těžká, protože na většině míst se lokalita nově otevírala, což znamenalo ručně odkopat a odnést spousty hlíny, naštěstí nebyla příliš ztvrdlá. Na druhou stranu se kvůli „období sucha“ hodně prášilo. Všechno jsme pořád dokola čistili od prachu. Byl prostě všude a nedalo se ho zbavit.
Když už jsme narazili na místa, kde se objevily nějaké struktury, zdi, podlahy, keramika, postupovalo se opatrněji, motyky jsme vyměnili za štětečky.
Vy jste do Azeky přijela vybavena také řadou geofyzikálních přístrojů, jak jste jimi pomohla k odhalování tajemství tohoto místa?
Vezla jsem s sebou kappametr, který měří magnetickou susceptibilitu. Pro archeology je užitečný z toho důvodu, že dokáže odhalit, zda hlína v měřeném vzorku prošla žárem. Na místech, kde jsem měřila, bylo ale spálené hlíny poměrně málo, takže tímto přístrojem jsem nic zvláštního neobjevila.
Daleko více času jsem strávila měřením magnetického pole pomocí protonového magnetometru. Archeologové používají tento přístroj k tomu, aby odhalili struktury, které jsou ukryté pod zemí. Metoda je vhodná pro prvotní průzkum v místech, kde se ještě nekopalo. Já jsem měřila v okolí už otevřených lokalit a doufám, že výsledky přispějí k rozhodování, jak pokračovat ve vykopávkách v příští sezóně.
Co vás vlastně přivedlo od fyziky, již jste původně vystudovala, k evangelické teologii?
Od mládí jsem aktivní v Evangelické církvi metodistické. Před několika lety jsem byla pověřena péčí o brněnský sbor naší církve, stala se ze mě farářka. Už dříve jsem absolvovala vnitrocírkevní kurz teologie, pak jsem se ale rozhodla, že chci teologii pojmout důkladněji, proto jsem se přihlásila na fakultu. Studium mě velmi těší.
Jaký nález v Azece na vás udělal největší dojem?
Já jsem pracovala na místě, kde jsme nalezli spousty zdí, u kterých se odborníci nemohli shodnout, z jaké doby vůbec pocházejí. Datovat kameny je dost těžké, dokud se u nich nenajde nějaký střep.
Velká událost byla, když na jednom vedlejším místě nalezli lidskou kostru. Odborníci odebrali vzorky DNA a nyní je v laboratořích vyhodnocují. Obecně všechny pozoruhodné kosti, části nádob a jiné věci, které jsme během léta nalezli, čeká podrobné zkoumání a vyhodnocování.
V Izraeli jste pobývala se svými kolegy z Evangelické teologické fakulty UK čtyři týdny. Podívala jste se na další archeologická naleziště, cestovala jste po státě. Co na vás nejvíce zapůsobilo?
Říkala jsem si, že když se člověk podívá do míst obývaných po tisíciletí, třeba víc porozumí tomu, co je v Bibli vlastně napsáno. Mě snad ale ještě víc než to, že jsem pracovala v místech, která jsou spojovaná s příběhy ze Starého zákona, oslovilo setkávání se současnými lidmi, ať už s Izraelci nebo s těmi, kteří se mnou pracovali v Azece. Byla to zajímavá zkušenost.
