Dnes jsou Krkonoše oblíbeným cílem tuzemských i zahraničních turistů. V létě i v zimě do nich za rekreací míří tisíce lidí. Krkonoše se v ráj milovníků pohybu v přírodě začaly měnit ve druhé polovině 19. století. Od té doby si region prošel značnou proměnou, a to jak ve způsobu obživy místních, tak především ve skladbě obyvatelstva, na které se zásadně podepsala druhá světová válka. Sto let přerodu Krkonoš v turisticky vzkvétající region zachycuje v oceňované monografii Krkonoše tří národů profesor Stanislav Holubec z Historického ústavu Akademie věd ČR a garant oboru Historická sociologie na Fakultě humanitních studií UK.
Svůj výzkum zaměřený na rozvoj turismu v Krkonoších rámujete roky 1860 až 1960. Proč jste zvolil právě šedesátá léta 19. století za odrazový časový bod svého bádání?
V té době v Rakousku končí neoabsolutismus a nastává éra ústavnosti, s tím se rozvíjí občanská společnost. Druhým důvodem je to, že rok 1860 je vnímán jako doba, kdy akceleruje industrializace Rakouska, čímž se celkový vývoj značně zrychlil – začaly se stavět železnice a rozšiřovala se města, ve kterých vznikaly továrny.
Co se v té době děje v Krkonoších?
Krkonoše jsou oblast bohatá na horské řeky se silným proudem. Když do střední Evropy začala pronikat strojová výroba, podnikatelé hledali zdroje energie. V první fázi nebylo primárním pohonem uhlí, ale voda. Není proto náhoda, že první továrny v českých zemích vznikaly právě poblíž silných horních toků řek.
Tyto továrny navíc vytvořily obrovskou poptávku po domácí práci. Šlo tehdy především o textilní průmysl, stroje chrlily velké množství příze, ale ještě neexistovaly stroje, které by z ní hromadně utkaly látku. V podhůří proto došlo k expanzi domácího tkalcovství. Tato činnost v Podkrkonoší po roce 1860 velmi posílila. Platí to i pro slezskou stranu Krkonoš, o kterou se také zajímám.
Kolem roku 1860 se do tohoto regionu navíc dostává železnice. To samozřejmě obrovsky usnadnilo návštěvnost těchto oblastí. Do té doby chudší lidé do Krkonoš museli pěšky, bohatší vozem, což znamenalo být na cestě několik dnů. Železnice umožnila časoprostorový skok, z metropolí jako Praha, Drážďany nebo Vratislav (Breslau) byli lidé v Krkonoších za několik hodin. S tím souvisí i zintenzivnění turistiky. O ní sice můžeme mluvit už i v první polovině 19. století, ale v šedesátých letech 19. století začíná její větší rozvoj.
Pro obyvatele severního Německa se staly Krkonoše díky vlaku snadno dostupné a představovaly jediné pohoří ve střední Evropě s arkto-alpínskou tundrou, tedy s horskými loukami, které najdete v Alpách, ale jinde už ne. Například ve Špindlerově Mlýně tvořili před první světovou válkou osmdesát až devadesát procent návštěvníků právě lidé z Německé říše.
Kdo v té době přichází do Krkonoš jako turista? (Na snímku vpravo je Krakonoš sochařky Františky Stupecké. Proč své dílo umístila právě do Jeleního příkopu Pražského hradu, není známo.)
Tehdy šlo o střední nebo zámožnější vrstvy, které si mohly dovolit udělat si volný čas v řádu několika dnů. To se týkalo zhruba horní pětiny společnosti, nikoliv zemědělců nebo továrních dělníků. Typickými návštěvníky byli studenti gymnázií a vysokých škol, učitelé, kteří měli prázdniny, úředníci z veřejného i soukromého sektoru a podnikatelé. V tom se skladba návštěvníků změnila oproti období kolem roku 1800, kdy do hor zavítali za poznáním spíše aristokraté, učenci nebo umělci a malíři.
Dnes za rekreací do Krkonoš míří často celé rodiny, předpokládám, že ve druhé polovině 19. století byla skladba turistů ale jiná.
Představa rodiny s dětmi na výletě v dnešním slova smyslu tehdy příliš neexistovala. Střední vrstvy sice jezdily s dětmi na „letní byt“, ale společnost nebyla zdaleka tak citlivá na potřeby dítěte jako dnes. Rodina přijela do hor často i se služkou, která se o děti starala, zatímco rodiče vyrazili na túru. Společnost začala být citlivější vůči dětem až počátkem 20. století. Kdybyste se podívala na Prahu 19. století, žádné dětské hřiště s prolézačkami a houpačkami byste tam nenašla. Houpačky byly původně součástí zábavy pro dospělé v zámeckých parcích, jejich rozšíření pro děti v městských parcích přišlo až mnohem později.
Do Krkonoš tedy mířily i ženy? Jak to bylo v druhé polovině 19. století s ženskou turistikou?
Turistické spolky byly zpočátku mužskou záležitostí. I když ženy mohly být členkami, neměly v nich žádné funkce. Přesto byla turistika od počátku smíšená. Velmi dobře je to vidět na lyžování, které se v Krkonoších prosadilo v devadesátých letech 19. století díky inspiraci z Norska. I když prvními lyžaři byli muži, ženy se k nim v řádu několika let přidaly a sport se stal genderově rozmanitým.
Do hor ale turisti jezdili zpočátku hlavně v létě, kdy se lidé začali rekreovat v Krkonoších i v zimě?
Zimní turistika byla dlouho v pozadí, protože se věřilo, že v zimě není radno se do zapadaných hor odvažovat. Prvním náznakem v první polovině 19. století bylo využívání dřevařských saní. Dřevaři v zimě na saních stahovali z hor klády, které v létě připravili. Aristokraté začali sáně využívat k vyjížďkám k horským boudám, odkud se pak s radostí spouštěli na saních po dřevařských cestách dolů. To byla ale zábava jenom pro bohaté.
Skutečný průlom zimní turistiky přišel s lyžemi v devadesátých letech 19. století. Senzaci tehdy způsobil Fridtjof Nansen, který publikoval práci o tom, jak na lyžích překročil Grónsko. Jeho práce byla přeložena do evropských jazyků a lidé se díky ní začali o lyže masivně zajímat. Tak se také dostaly lyže do Krkonoš. Už před první světovou válkou se Krkonoše staly významnou zimní oblastí, i když stále dominovaly sáňky – dokonce na konci prvního desetiletí nového století vznikl ve Špindlerově Mlýně první elektrický vlek pro sáňkaře. Na slezské straně se zase rozšířilo bobování, což byl ale drahý, spíše aristokratický sport, který provozovali hlavně Britové v Alpách. Pořídit si boby a vybudovat bobovací dráhy bylo velice nákladné.
V meziválečném období se začaly objevovat takové kuriozity jako závody na lyžích tažených motocykly. V době kolem první světové války se začaly stavět první velké skokanské můstky. Skoky na lyžích byly divácky velice atraktivní, což také přilákalo do hor řadu lidí.
Ve třicátých letech pak přišlo sjezdové lyžování, které se svou diváckou atraktivitou převážilo nad tradičním během na lyžích. Masivní expanze lanovek a vleků, která z hor udělala moderní resorty, pak nastala v šedesátých letech 20. století.
Jak se prolínal do běžného života obyvatel hor stupňující se národnostní konflikt? (Stařec v kápi a dřevácích na pohlednici vlevo, která pochází z doby okolo roku 1910, odkazuje na slavný obraz Moritze von Schwinda (1845). Z lesa vyhání drzé Čechy-ničitele přírody, vyobrazené s typickou kulatou hlavou a pršinosem.
Česko-německý konflikt se prohluboval od osmdesátých let 19. století. Jedna věc je, jak se o tom psalo v tisku, prostřednictvím kterého si obě strany velmi ošklivě nadávaly. Byl z toho patrný takový naprosto neslučitelný tón – buď my, nebo oni.
Jiná situace ale mohla být u běžných lidí, dělníků nebo zemědělců. Z života na hranicích se to mohlo jevit jinak než z centra. V pohraničních oblastech bylo celkem běžné, že se konaly českoněmecké sňatky nebo probíhal takzvaný handl, kdy se děti posílaly na nějakou dobu do německé nebo české části, aby si osvojily jazyk.
Národnostní konflikt se ale začal promítat do turistiky. V turismu se to projevovalo heslem „svůj k svému“. Čech měl nejenom nakupovat u Čecha, ale také dovolenou trávit v českých oblastech. Protože jsou Krkonoše nejvyššími českými horami, měli Češi ambici překračovat jazykovou hranici, která byla kolem Jilemnice, a navštěvovat i německé části, což bylo podpořené ještě tím, že pozemkový vlastník západních Krkonoš, Jan Nepomuk hrabě Harrach sympatizoval s českým národním hnutím. Docházelo pak k drobným konfliktům mezi Čechy a Němci, jako bylo ničení turistických nápisů nebo rvačky v hospodách.
Stupňovalo se to ve třicátých letech, kdy mezi sudetskými Němci začaly vznikat paramilitární skupiny, které se vyzbrojovaly. Situace začala houstnout, začalo se objevovat časté násilí.
Válečné konflikty první poloviny 20. století rozvoj turistiky v Krkonoších pak úplně zastavily?
Už první světová válka byla velkou ránou pro rozvoj turistiky v Krkonoších. Uzavřely se hranice, nemohlo se cestovat, zavedl se přídělový systém lístků, takže trávit volno někde jinde, než kde vám za lístky vymění jídlo, moc nešlo. Omezovala se civilní vlaková doprava. To trvalo i nějakou dobu po válce, pak přichází německá hyperinflace a v roce 1929 hospodářská krize, německá vláda nato na nějakou dobu hranice zase uzavřela. Další uzavření hranic přichází s druhou světovou válkou. Na polské straně Krkonoš bylo cestování do této oblasti problematické ještě v padesátých letech, protože to byl vojenský prostor. Návrat k volnějšímu cestování Krkonošemi přichází až s šedesátými lety.
Tomu ale předchází obrovská proměna obyvatelstva v tomto regionu po skončení druhé světové války…
Místo Němců, kteří buď utekli před frontou, nebo byli po válce odsunuti, přicházejí do Krkonoš Češi a Poláci. Velký rozdíl byl ale v tom, že Češi přicházeli z bezprostředního okolí a často se vraceli do míst, která znali a která museli po Mnichovu opustit. Naproti tomu pro Poláky to byla naprosto neznámá země. Polské osídlení se před válkou rozkládalo přes sto kilometrů na východ od Krkonoš. Do hor přišli lidé z oblastí, které Polsko podstoupilo Sovětskému svazu (Ukrajina, Halič), nebo z přelidněného centrálního Polska. Nově příchozí ale této oblasti moc nerozuměli. Na české straně se turistická infrastruktura rozjela rychle, na polské místo toho docházelo dokonce i k rabování horských bud. Noví polští osídlenci byli zvyklí na jiný typ zemědělství i staveb, na východě měli dřevěné chalupy, zde stály zděné domy. Polská část navíc zažila přímou přítomnost Rudé armády, což situaci ještě zhoršilo. V šedesátých letech byl kontrast obrovský, česká strana byla rozvinutá, zatímco polská působila zpustle. To byl velký rozdíl oproti 19. století, kdy byla naopak slezská část tou vyspělejší v Krkonoších.
Kdy se turismus stává dominantní formou obživy místních obyvatel?
Horská letoviska, kde se většina obyvatel zabývá prací v turistickém ruchu, vznikají v Krkonoších kolem roku 1910, a to zejména na slezské straně Krkonoš. Některé obce přeskočily industrializační část a z pastevecko-zemědělských se přerodily rovnou v turistické, příkladem je Špindlerův Mlýn, na slezské straně Schreiberhau (Sklářská Poreba). Naopak obce jako Mladé Buky nebo Vrchlabí, kde byly vhodné podmínky pro vybudování továren, si svůj industriální charakter zachovaly až do devadesátých let 20. století.
Jedno z prvních zobrazení Krakonoše z poloviny třicátých let 20. století tak, jak jej známe dnes, tedy jako lesního muže v zeleném oděvu s pokroucenou holí a kloboukem zdobeným lesními plody. Posun od zobrazení jako polonahého obra či starce v kápi převažujícího do té doby nastal pravděpodobně kvůli potřebám komerční fotografie.
Vy sám máte v Krkonoších kořeny, váš dědeček pocházel z Poniklé. Byla to tato okolnost, která vás přiměla zkoumat po historicko-sociologické stránce tento region?
Jen málo historiků se zabývá dějinami obou stran hranice. Díky tomu, že čtu německy i polsky, jsem se mohl podívat na hory z obou stran. To je inovativní přístup i trend současné historie. Chtěl jsem vidět Krkonoše v evropských souvislostech. Jsou to nejvyšší hory na sever od Alp a na jih od Skandinávie, což je pro Německo unikát. V 18. století bylo v němčině o celých Alpách publikováno v německém jazyce jen dvakrát více knih, než o malých Krkonoších, což dokládá, jak důležité pohoří to v historii bylo.
Dokážete si teď Krkonoše užít ještě jako běžný turista, nebo se na ně díváte už jen okem badatele?
Dokážu vypnout. Jsou oblasti, které jsou mimo hlavní zájem turistů, ale jsou skvělé, například na běžky v okolí Žacléře a Pomezních bud. Jako turistu mě fascinuje srovnání obou stran. Poláci hory v posledních letech obrovsky rozvinuli, ale také je mnohem silněji komercionalizovali. V Polsku projdou stavby hotelů, které by u nás nebyly možné. Rozdílný je i přístup k ochraně přírody – v Polsku se do národního parku platí vstupné, po lesích probíhají namátkové kontroly vstupenek a všude možně jsou instalované kamery, které turisty neustále sledují.
Socha od Ladislava Šalouna (1908) zobrazuje Krakonoše jako zlého obra, snad prý unášejícího české děti do německé školy. Socha je umístěna ve Smetanových sadech v Hořicích.
Tématu ochrany přírody a krajiny se ve své práci také detailně věnujete. Kdy si naši předci začali uvědomovat, že je třeba Krkonoše chránit?
Takovým zlomem v tomto je přelom 19. a 20. století, kdy se v rámci rozvoje turistiky začínají objevovat názory, že se turismus v Krkonoších rozvíjí až příliš, že by se měl regulovat a že by se také měla omezit výstavba. V devadesátých letech 19. století se začalo uvažovat nad tím, že by se na Sněžku postavila železnice. Proti tomuto projektu ale začali turisti protestovat, upozorňovali na to, že by to krajinu strašným způsobem znetvořilo.
V této době se také vyskytuje první koncept přírodních rezervací, tu první na české straně vyhlásil v Labském dole hrabě Harrach. V meziválečné době vznikají první státní přírodní rezervace, stát se pasoval do role ochránce přírody navzdory vlastnickému právu. A pak v padesátých letech 20. století vzniká zákon na ochranu přírody, v návaznosti na něj dochází k vyhlašování národních parků, nejdřív na polské a pak, počátkem šedesátých let, na straně české.
Máte dva doktoráty, a to z historie a ze sociologie. Jaké vám to přináší výhody ve vašem výzkumu?
To je to báječná věc, protože historikům často chybí takový ten sociologický cit, opomíjí dolní široké vrstvy společnosti, po kterých se nic nedochovalo v archivech. V různých pramenech o nich nejsou žádné zmínky, přestože víme, že demograficky tvoří drtivou většinu obyvatel. Historik, který je inspirovaný sociologií, se právě proto dívá na dějiny zdola, na dějiny lidí. Naopak sociolog, který studuje historii, si zase lépe uvědomuje, že dnešní fenomény mají historické kořeny. Kombinace historického a sociologického vědění je pro obě strany velmi inspirující.
| prof. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D. |
 Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě UK, kde se také věnoval paralelně doktorskému studiu Hospodářských a sociálních dějin a Sociologie. V roce 2017 se na FF UK habilitoval. Loni byl jmenován profesorem pro obor Moderní hospodářské a sociální dějiny. Zabývá se sociálními dějinami, historickou pamětí, dějinami meziválečného Československa, středovýchodní Evropy ve 20. století a historickou sociologií. Je vedoucím Oddělení moderních kulturních a sociálních dějin Historického ústavu AV ČR. Přednáší na Fakultě humanitních studií UK, kde také působí jako garant oboru Historická sociologie. V posledních letech se zabýval studiem Krkonoš a rozvoje turistiky v tomto příhraničním regionu v 19. a ve 20. století. Jeho výzkumný projekt získal podporu Grantové agentury ČR. Jedním z výsledků pak byla i monografie Krkonoše tří národů. Zrod a proměny moderní turistiky v letech 1860–1960, za kterou ho loni vyznamenal Klub autorů literatury faktu Cenou Miroslava Ivanova v kategorii regionální dějiny. |
