Rozhovor jsme začali nenuceným povídáním o tom, jak Ema Zemanová ráda jezdí navštěvovat svou babičku do Kopřivnice a jak ji u vlaku pravidelně vyzvedával dědeček. Ten už bohužel nežije, nicméně studentka Fakulty humanitních studií UK se poslední rok stará hned o několik babiček a dědečků v Domě s pečovatelskou službou U zlaté studně, kde bydlí společně s nimi.
„Mám teď dědečků a babiček hrozně moc a jsem z toho úplně nadšená,“ vypráví Ema nadšeně na terase domu přímo pod zahradami Pražského hradu. Do projektu mezigeneračního soužití studentů a seniorů se zapojila před více než rokem. Městská část Praha 1 tehdy nabídla studentům ubytování v domě s pečovatelskou službou výměnou za jejich aktivní pomoc seniorům. Konkrétně Ema Zemanová má ve smlouvě, že musí každý týden odpracovat alespoň 10 hodin formou dobrovolnictví.
A co senioři nejčastěji potřebují? „Především si s někým popovídat. Oni vlastně ve výsledku nic víc nepotřebují. Jen někoho, komu se mohou svěřit a vypovídat, protože už nikoho jiného nemají. Rádi mi vyprávějí o svém dětství, co se jim kdy přihodilo, co se stalo s jejich rodinou, nějaká svá traumata… Často potřebuji opravdu jen vyslechnout,“ říká Ema, která přirozeně sem tam pomůže i s nákupy nebo někoho doprovodí na autobus či tramvaj. Jednu paní, když byla o berlích, také doprovázela na šití. „A rovnou jsem se taky účastnila, takže jsem se vlastně díky tomu naučila šít. Proto ráda říkám, že ta spolupráce je obohacující pro obě strany.“
Někdy přivede mezi seniory i své vrstevníky. „Mám kamarádku, která se mnou občas chodí na kroužek trénování paměti. Další kamarádi se někdy přidají při návštěvách klubu seniorů a dají si s babičkami kávičku a společně si povídají.“ Narozdíl od jiných studentů si ale musí svůj čas víc organizovat. „Spousta lidí bydlí na koleji, kde mají svůj klid a plánují volný čas jen podle sebe, mládež má přece jen trošku jiný styl života - hodně cestování, koníčků, erasmus…. U mě je pořád nějaká povinnost, ale mě to jde hezky dohromady s prací s dětmi, které vedu ke sportu. Takže ono to celé dobře zapadlo do mého života a ve výsledku mě tu drží vícero věcí.“
Rozhodně nesupluje pečovatelskou službu, která je v domě všem seniorům během všedních dnů běžně dostupná. „To mě bylo od začátku jasně řečeno, že tohle není moje práce a že kdyby to po mě někdo vyžadoval, tak mám odkázat na pečovatelky,“ potvrzuje Ema. “Na začátku jsem měla trochu obavy, jestli mi každou chvíli nebude někdo klepat na dveře, ale naštěstí se to neděje. Je to obráceně a klepu já,“ směje se.
A spolu s ní vchází do bytů i tříletý beagle Bentley. „Ale jenom tam, kde o přítomnost pejska stojí. Těm se pak úplně rozsvítí očička, když vidí to živé stvoření a můžou si ho pohladit. Bíglové jsou ideální psi do rodiny a jsou to trochu takoví „ťulpasové“, takže si je všichni rychle oblíbí. Paní, která bydlí pode mnou mu vždycky nechává půlku oběda s tím, že by to prý stejně sama nesnědla. Ne že by něco schovala pro mě, pro pejska!“ směje se s nadsázkou Ema, jež si důvěru mezi seniory získávala postupně.
„U některých to šlo hned, u některých to bylo trošku těžší. Ale věřím tomu, že když člověk důvěru dá, tak se mu většinou vrátí zpátky. Je třeba si k nim najít cestu a já mám, myslím si, odjakživa talent bezprostřední komunikace, lidi ke mně sami jakoby automaticky směřují. Už jako malá jsem se na ulici často zapovídala s lidmi bez domova navzdory hrůze mé maminky, která o mě měla logicky strach. Mě to ale opravdu baví a jsem vděčná za každého nového seniora, kterého potkám. Někdy si připadám jako takový sborník jejich životů. Někdo, komu se mohou svěřit a vypovídat, protože už nikoho nemají," říká Ema, jež má své vlastní babičky v Praze a na Moravě, blízký vztah má i se svými pratetami.
Ne vždy ale zažívá ve společnosti seniorů jen pozitivní chvíle. „Obecně jsem čekala, že svoje rodiče a prarodiče bude navštěvovat víc lidí, než se ve skutečnosti děje. A hodně mě překvapilo, kolik seniorů zůstává samo především o Vánocích. V předvánočním období jsem obcházela besídky se seniory a když mi už několikátý vyprávěl o tom, jak je samota to nejhorší na světě co může být, a rozbrečeli se mi tam….,“ vzpomíná Ema.
„V takových okamžicích přehodnotíte svoje životní hodnoty, protože si uvědomíte, že nakonec právě rodina je to nejvíc, co můžete mít,“ uvědomuje si Ema, která má zkušenosti i s prací s dětmi s poruchou pozornosti nebo vozíčkáři, takže ji jen tak něco neodradí. „Je to obohacující pro obě strany a já jsem odjakživa orientovaná na lidi, nedokážu si představit práci bez nich. To mám asi po mamince, která je doktorka a taky chce neustále zachraňovat svět,“ usmívá se.
Proto si užívá okamžiky, kdy dle svých slov chodí „omlazovat“ kroužek trénování paměti, nebo potěší svou přítomností dědečky hrající pétanque. A doufá, že vzájemná spolupráce, podmíněná studiem na vysoké škole, neskončí. Letos by totiž měla ukončit bakalářské studium, ale ráda by na FHS pokračovala. Ideálně v magisterském programu Supervize a řízení ve zdravotnických sociálních organizacích.
„Kvůli tomuto programu jsem vlastně na FHS přišla. A to jsem od deseti let snila o psychologii, četla knížky o řeči těla, neverbální komunikaci, zajímaly mě emoce, dokonce jsem přemýšlela, že bych dělala poradce pro neverbální komunikaci u politiků,“ směje se Ema. „Ale na FHS mě zaujalo, že se člověk nemusí profilovat jen jedním směrem, ale může se rozvíjet ve více oborech. A to je něco, co mě hrozně baví.“
| Ema Zemanová |
| Studentka čtvrtého ročníku oboru Studium humanitní vzdělanosti na Fakultě humanitních studií UK, kde by ráda pokračovala i v magisterském studiu. Věnuje se i sportovní psychologii, má zkoušky na kondičního i nutričního trenéra, působí i jako tenisová trenérka. Je přes rok zapojená do projektu o mezigeneračním bydlení v Praze 1. |
