Kdo si chvíli nepůjčoval, už stojí opodál. Tak by se dal shrnout ekonomický model, na němž v posledních dekádách závisí západní ekonomiky. Podcast Za Humny Hany Martínkové a Báry Chaloupkové, o nichž nedávno magazín Forum psal a autorky se dostaly i na titulní stranu časopisu, v nové epizodě rozebírá neviditelnou moc finančního sektoru a její důsledky pro všechny: od pekařů po aerolinky.
Kvůli přelomovému roku 1989, kterým jsme započali náš „návrat do Evropy“, máme v Česku tendenci přehlížet obdobně revoluční změnu, jež na západě začala už o dekádu dříve. Poté, co se v 70. letech sešlo několik velkých krizí a šoků, vydala se centra západního kapitalismu v USA a Velké Británii směrem nového modelu růstu – života na dluh. Banky a jiné finanční instituce díky tomu od přelomu 70. a 80. let drží čím dál pevněji otěže a po čtyřiceti letech jejich rozmachu je na místě se zastavit a bilancovat. Proč by konec půjčování znamenal pohromu? Kdo si ve skutečnosti půjčuje nejvíce? A odkud se vlastně berou peníze?
Hana a Bára v podcastu Za Humny během tři čtvrtě hodiny shrnují, jak došlo k tomu, že se finanční sektor stal centrální hnací silou světové ekonomiky a představí proces financializace i na ni navázané trendy. Rostoucí role finančního sektoru a přejímání logiky finančních trhů v dalších sektorech jde ruku v ruce s globalizací, prohlubováním nerovností, větší nestabilitou ekonomiky i rozmachem nových technologií. „Bývalý šéf americké centrální banky Paul A. Volcker po finanční krizi řekl, že banky měly v rámci inovací zůstat u bankomatu. My jsme se pokusily vysvětlit, proč by mohla být taková skepse na místě,“ dodává Bára.
