Urgentní medicína ji provází celý profesní život – od nuceného vyloučení ze studia v době normalizace přes práci na prvním urgentním příjmu v Česku až po formování oboru doma i v Evropě. „Na urgentu nejde o to jít do hloubky jednoho oboru, ale rychle poznat, co je opravdu naléhavé, kam pacienta nasměrovat a v jaké úrovni péče,“ říká Jana Šeblová z 3. LF UK, která má na kontě řadu ocenění. To zatím poslední, Cenu profesora Radka Ptáčka za přínos celoživotnímu vzdělávání lékařů, získala loni v listopadu od České lékařské komory.
Co rozhodlo o tom, že jste zakotvila právě u urgentní medicíny?
Shoda okolností, jak to tak bývá. Ale získala si mě okamžitě. Nicméně moje cesta k medicíně nebyla úplně hladká. Na lékařskou fakultu jsem nastoupila v roce 1976, ale v roce 1981 mě spolužák udal Státní bezpečnosti. Následovaly výslechy a nátlak ke spolupráci, který jsem odmítla a na začátku šestého ročníku byla vyloučena ze studia. Pracovala jsem jako ošetřovatelka a na zdravotnické škole si udělala další maturitu, abych mohla pracovat jako zdravotní sestra. Díky vstřícnému přístupu tamních pedagogů jsem to stihla rychle, vzali mě vlastně rovnou k maturitě, po doplnění několika zkoušek. Uvažovala jsem i o jiných cestách, včetně emigrace, ale cítila jsem, že svůj život jsem rozehrála tady, a tak ho chci tady i dohrát. Zdravotnictví bylo jediné, co mi tehdy dávalo smysl a v čem jsem mohla pokračovat.
Měla jste k medicíně silný vztah?
Táta byl lékař, ale původně jsem uvažovala spíš o matematice – připadalo mi to takové čisté „hraní si s rovnicemi“. Nakonec mi ale medicína přišla přece jen konkrétnější. Po návratu ke studiu po roce 1989 mi bylo dvaatřicet a měla jsem dvě malé děti. Naštěstí jsem si dokázala prosadit, že mi všechny dřívější zkoušky uznali, takže jsem si „jen“ doplnila šestý ročník. Na státnice jsme se učila po nocích, protože věděla jsem, že musím využít každou chvíli, kdy to jde. Prostě to tak bylo.
Jak se tedy stalo, že jste zakotvila na urgentu?
Byla v tom hlavně náhoda. Po promoci jsem nastoupila na Kliniku anesteziologie a resuscitace na Vinohradech. Původně jsem uvažovala o psychiatrii, ale řekla jsem si, že se rozhodnu až ve chvíli, kdy budu mít studium definitivně za sebou. Druhý den po poslední státnici jsem se prostě rozhodla jít tam, kde už to trochu znám, na Vinohrady. Nabídli mi několik oborů a já si vybrala anesteziologii a resuscitaci. Říkala jsem si, že práce s kritickými stavy by mi mohla sedět – krize řešit umím, to mě už život naučil. Tehdy jsem ale ještě úplně netušila, co všechno tato práce obnáší. Díky tomu, že šlo o velkou nemocnici, jsme se dostali nejen na sály, ale i na konzilia, jednotky intenzivní péče a příjmy, včetně popáleninového centra. Právě tahle zkušenost mi dala nesmírně mnoho.
Protože jste se hned od začátku setkávala s těmi nejtěžšími případy?
Ano. Byla to extrémně náročná, ale velmi formující zkušenost. Velký vliv na mě měla paní profesorka Königová, vizionářka, která výrazně předběhla svou dobu. Prosazovala komplexní péči o pacienta, nejen technickou medicínu, a tenhle přístup byl na oddělení silně cítit. Díky práci na plastické chirurgii jsem se navíc naučila pracovat i s dětmi, což se mi později hodilo v terénu.
Postupně mě ale začala přitahovat záchranná služba. Někteří kolegové u ní už sloužili a po první atestaci se otevřela možnost jít touto cestou. Nakonec jsme si s kolegou rozdělili úvazek mezi Vinohrady a záchranku. Po půl roce jsem se rozhodla pro záchrannou službu naplno díky akutní nemocnici na Malvazinkách, kde byl v té době první urgentní příjem.
Byl to první urgentní příjem v Praze?
Nejen v Praze, ale vůbec první v Česku. Vznikl v roce 1991 a já jsem tam nastoupila v roce 1993. Pacienti se běžně vozili rovnou na jednotlivá oddělení podle předpokládané diagnózy, což ale u řady případů nebylo ideální řešení. Urgentní medicína je založená na široké diferenciální diagnostice – akutní problém může patřit do více oborů.
Tehdy ještě urgentní medicína jako samostatný obor neexistovala a vznikala hlavně z praxe. Když jsem později jezdila na zahraniční kongresy, zjistila jsem, že to, co děláme, skutečně odpovídá běžné praxi ve světě. Od začátku jsem kombinovala práci na urgentním příjmu – po Malvazinkách ve FN Motol, pak na Kladně a také na dětském urgentním příjmu zase v Motole – a v záchranné službě včetně deseti let na letecké zdravotnické záchranné službě.
Vždy pro mě bylo důležité sledovat pacienta v čase a získávat zpětnou vazbu – vědět, jak se jeho stav vyvíjel dál. Diagnostika je proces, ne jednorázový akt. Úkolem urgentní medicíny je včas rozpoznat závažnost stavu, určit priority a rozhodnout, kam pacienta správně nasměrovat. Náš obor dlouho čelil despektu, protože nejde do hloubky. Ale právě v tom je jeho síla. V dnešní době rostoucí specializace jsme spolu s praktickými lékaři posledními generalisty, kteří drží pohromadě celkový obraz pacienta – my v akutní, oni v chronické rovině.
Říkáte, že urgentní medicína učí rozlišovat podstatné věci v životě od balastu. Co z toho balastu Vám osobně postupně odpadlo?
Je to spíš proces než jeden konkrétní okamžik. Hodně to souvisí se záchrannou službou a dlouhodobou prací v mezních situacích. Ale také s tím, že jsem při výkonu povolání zažila dvě vážné nehody. Ty mě přiměly se zastavit a některé věci přehodnotit. Uvědomila jsem si, jak silný je u lékařů a zdravotníků syndrom nepostradatelnosti – pocit, že bez nás se systém zhroutí. Jsme byli zvyklí chodit do práce za každých okolností, i nemocní. Postupně mi došlo, že svět se nezastaví, ani když člověk na chvíli vypadne. A tohle poznání bylo pro mě velmi osvobozující – pomohlo mi lépe si nastavit hranice a rozlišovat, co je skutečně podstatné, v práci i v životě.
Mladší kolegové to dnes už mají nastavené většinou jinak, naštěstí. I když to někdy vyvolává generační napětí.
Takže jim rozumíte – že si ten work-life balance nastavují od počátku kariéry?
Ano. Já jsem ale také vždycky měla vedle medicíny i něco dalšího. Psala jsem – nejprve do samizdatů, na konci osmdesátých let se m i objevily i některé oficiálně publikované texty. Věnovala jsem se hudební publicistice, i když spíš amatérsky. Spolu s dalšími jsme tehdy dávali dohromady knihu o kapelách nové vlny. Dostala jsem dokonce nabídku vstoupit do redakční rady časopisu Melodie od Lubomíra Dorůžky. Toho jsem si nesmírně vážila, dodnes mám ty dopisy někde schované.
Ale vždycky jsem věděla, že medicína je něco, co mi vydrží až do důchodu. Neměla jsem hudební vzdělání a bylo mi jasné, že role hudby se bude měnit. Pro nás to tehdy nebyla jen muzika, ale generační výpověď, ventilace napětí a problémů tehdejší společnosti. Tušila jsem ale, že se časem přesune do roviny „jen“ hudby. A tam už bych se necítila dobře. Představa, že bych ve čtyřiceti letech bez odpovídajícího vzdělání někam patřila jen silou zvyku, mi přišla spíš trapná. Takže jsem si vlastně říkala, že medicína je pro mě stabilní povolání, která mi dává dlouhodobý smysl.
Také jste vystudovala aplikovanou etiku v době, kdy už jste měla za sebou obrovské množství zdravotnických zkušeností. Přineslo Vám studium odpovědi, nebo spíš nové otázky?
Já ráda chodím do školy a etická témata mě dlouhodobě zajímala už z praxe. Když totiž člověk zvládne technickou stránku medicíny, začne víc vnímat lidi a jejich příběhy. A urgentní medicína přináší specifická etická dilemata, která v klasické bioetice často chybějí.
I proto jsme s kolegy připravili knihu Etika urgentní medicíny. Řešíme například otázky, kdy je resuscitace ještě smysluplná nebo jak spravedlivě alokovat vzácné zdroje. Když jsem pak zjistila, že na Katolické teologické fakultě existuje obor aplikovaná etika, šla jsem to zkusit.
Studium mi přineslo hlavně nové perspektivy. Velmi mě zaujaly oblasti, které s medicínou přímo nesouvisí, třeba environmentální etika. Psala jsem třeba seminární práci o vlcích, o vztahu lidí, krajiny a šelem, a úplně jsem se do toho ponořila. Bylo to nové, překvapivé a nesmírně inspirativní. Základní bioetiku jsem znala z praxe, ale právě tyto „vedlejší“ oblasti aplikované etiky mi otevřely úplně nové obzory.
| MUDr. et Mgr. Jana Šeblová, Ph.D. |
| Lékařka se specializovanou způsobilostí v oborech anesteziologie, resuscitace a urgentní medicína. Vystudovala 3. LF UK. Její disertační práce se věnovala zátěži a stresu pracovníků záchranné služby a riziku vyhoření. V praxi je dlouhodobě spojovaná se záchrannou službou a s rozvojem urgentních příjmů. V současnosti působí na urgentním příjmu nemocnice Kladno a zároveň na dětském urgentním příjmu ve FN Motol. Aktivně se podílela na odborném dění v ČR i v Evropě – působila ve strukturách Evropské společnosti pro urgentní medicínu a je spoluautorkou první verze evropského curricula urgentní medicíny. Za svoji průkopnickou práci v oboru urgentní medicíny a za záchranu lidských životů obdržela celou řadu cen a vyznamenání: medaili Středočeského kraje, Zlatý záchranářský kříž z roku 2009, Cenu kardinála Miloslava Vlka získala jako nejlepší absolventka ročníku na KTF (v roce 2024, tedy v 67 letech). A úplně první cenu – cenu rektora – získala v roce 1990, při své první promoci, při dokončení lékařské fakulty. Naposledy obdržela Cenu profesora Radka Ptáčka v listopadu 2025 od České lékařské komory za přínos celoživotnímu vzdělávání lékařů. |
