Když zvítězí emoce, shoda v péči o děti se hledá těžko

Proč se některým rozcházejícím se rodičům nedaří dohodnout na tom, jak pečovat o svoje děti? Hledání odpovědi na tuto otázku přivedlo Evu Flossmannovou ke studiu sociální a charitativní práce na Husitské teologické fakultě UK. Protože dlouhodobě pracuje s problematickými rodinami, výsledky své oceňované diplomové práce, v níž se zabývá rozkolem mezi rozumem a emocemi, ihned aplikuje v praxi.

Eva Flossmannová letos převzala z rukou rektora UK Jiřího Zimy Cenu Josefa Dobrovského určenou nejlepším absolventům a absolventkám teologických programů.

Už několik let vede neziskovou organizaci Mikuláš 365, do níž posílají soudy a OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) ty nejsložitější případy rodičů, kteří se po rozvodu nebo rozchodu nejsou schopní dohodnout, jak budou pečovat o svoje děti. I když se rodiče zaklínají tím, že se snaží v této těžké životní etapě dělat to nejlepší v zájmu svých dětí, ne vždy tomu tak je.

„Hledala jsem způsoby, jak rodiče edukovat a zviditelnit jim potřeby jejich dětí, aby je skutečně vzali na vědomí. I přes tyto snahy se vždy objeví ti, kteří na to prostě neslyší. A já si stále kladla otázku, proč. Přemýšlela jsem o tom, co bychom mohli udělat jinak – jak práci, její způsob nebo obsah uzpůsobit tomu, aby to prostřednictvím rodičů vedlo ke zklidnění rodinné atmosféry pro dítě a nedocházelo k dalším emočním zraněním,“ vysvětlila Eva Flossmannová.

V zájmu dítěte?

Tyto úvahy ji dovedly až k tomu, že se vybavená bohatými profesními zkušenostmi i znalostmi přihlásila k dalšímu vysokoškolskému studiu. Tentokrát zvolila obor sociální a charitativní práce. Doufala totiž, že jí ukáže nové cesty a nápady, jak s klienty pracovat.

„Často se skloňuje věta: ‚Soud musí přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte.‘ Ti rozhádání rodiče pak za mnou chodí a ptají se mě: ‚Co to ten nejlepší zájem dítěte vůbec je?!‘ Každý z rodičů za to totiž považuje něco úplně jiného, a proto pak dochází ke střetům. To mě vedlo k výběru tématu mojí diplomové práce. Téma Kognitivní omyl v pojmu nejlepší zájem dítěte v emocionálně exponovaném jednání mě přesně spojovalo s našimi klienty a mojí potřebou nějak je pochopit a najít cestu k tomu, aby dokázali o potřebách dítěte racionálně uvažovat,“ nastínila Eva Flossmannová.

A co její výzkum ukázal? Především to, že rodič, kterému se rozpadla rodina, je v obrovské psychosociální krizi, a proto není schopný řešit nic jiného než svoje frustrované potřeby. Dokud je neuspokojí, nemá kapacitu na to zabývat se ničím dalším.

„Studium mi otevřelo oči. Najednou se mi to všechno spojilo a docenila jsem význam Maslowovy pyramidy potřeb. V krizových situacích rozpadu rodiny se potřeby rodičů propadají do nižších pater pyramidy. Dokud nejsou primárně saturovány či stabilizovány jejich základní psychologické a existenciální potřeby, zůstává právní apel na nejlepší zájem dítěte nefunkční. Potřebují se zajistit ekonomicky, mít střechu nad hlavou a dost peněz na jídlo. Tohle řeší v prvotní fázi a nemají kvůli tomu kognitivní kapacitu pro kompromisy,“ podotkla Eva Flossmannová

„Navíc přišli i o potřeby z dalšího patra Maslowovy pyramidy: o lásku a sounáležitost. A to nejen o lásku partnera, ale přišli třeba i o společné přátele. Někdy se kvůli rozchodu rozhádají i s vlastními rodiči. Kdo je pak drží? Přišli i o uznání. Mnoho rodičů se realizuje prostřednictvím dětí a najednou čelí hrozbě, že o ně přijdou. Říkají si: ‚Jak mě bude vnímat společnost? Jako špatného rodiče?‘ To jsou naprosto zásadní věci. Když se člověk dostane takto hluboko do emocí, nemá kapacitu zapojovat do svých úvah rozum.“

Pokud mají mít rodiče dostatek kapacity na rozvoj svých dětí, je klíčové zaměřit se na ně samotné – porozumět jejich problémům a podnítit je k řešení nepříznivé situace. „Zase se tím dostáváme k Maslowově pyramidě. Děti totiž potřebují naplnit tytéž potřeby. U svého rodiče prioritně hledají bezpečné útočiště a jistotu, že jsou vyslyšeny, když to potřebují, a na svá trápení nejsou samy. To jim rodiče mohou dát jen tehdy, když nebudou muset bojovat o přežití a propad v naplňování jejich vlastních potřeb nepřekročí únosnou míru,“ zdůraznila. 

Každý případ je jiný

Poznatky, které její diplomová práce nasvítila, se nyní snaží aplikovat i v praxi a srovnává je se vším, s čím se během svého bohatého profesního života setkala. „Pracuji v této oblasti už mnoho let, a díky tomu jsem si také prošla různými přístupy v tom, jak pracovat s rodinným systémem, který nenaplňuje biopsychosociální potřeby dětí. Zažila jsem období, kdy se děti z rodin dávaly do dětských domovů, pak přišla éra pěstounských rodin a teď je zase velký boom toho, že není nic lepšího než rodina biologická. Nelze to ale brát takto černobíle. Každý případ je třeba nahlížet individuálně a velmi citlivě. Není cestou nechávat ohrožené děti v biologických rodinách, když to pro ně není dobré, ale zároveň si neumím představit, že se děti budou z rodin neuváženě odebírat a stát bude plný náhradních rodičů,“ zdůraznila.

I když, jak sama říká, ji studium připravilo o dva roky života, vůbec toho nelituje. Pomohlo jí totiž držet krok s velkými proměnami oboru, ve kterém pracuje. „Dnes už jsem ve věku, kdy se věnuji jen těm aktivitám, které mě těší a dávají mi smysl. I když mi představa toho, že se vrátím do školy, kam chodí pětadvacetiletí lidé, přišla chvíli trochu bláznivá, nakonec to bylo úžasné. Spojilo se mi to, co znám z praxe, s teorií. Během uplynulých dvou let, kdy jsem studovala, jsem zažila hodně stresu. Sáhla jsem si na svoje limity, ale i přesto jsem si to neskutečně užila. Věděla jsem totiž, že nemusím, a to bylo to kouzelné zaklínadlo, které mě dovedlo až do cíle.“

Related Articles

Výcvik studujících pomůže v práci s ohroženými dětmi

Domů nevidíš: PedF UK pomáhá učitelům řešit problémy dětí

Výzkum dokázal, že se vyplatí důvěřovat lidem bez domova