Mluvit na veřejnosti je stále pověstným strašákem mnohých z nás a podobně se i někteří za svůj hlas dokonce až stydí. Právě práci s hlasem a překonáváním těchto úskalí se věnuje Petra Jurečková, absolventka Fonetiky na Filozofické fakultě UK, která v současnosti pracuje jako hlasový kouč.
V jednom rozhovoru jste se popsala jako průzkumnice lidského hlasu…
Je to tak. Baví mě hlas zkoumat a přemýšlet o něm ze všech možných úhlů. Miminka mají přece všechna zvučný hlas. Vydrží (někdy k naší nelibosti) křičet i hodiny a nic jim není. Žádný chrapot nebo ztráta hlasu. Pak ale rosteme, formují nás rodiče a školský systém a najednou vznikají problémy. Ta otázka „proč“ mě fascinuje a s dětskou zvědavostí se v tom, jak funguje v propojení hlas, dech, tělo a psychika, ráda šťourám a pídím.
Jak tedy vnímáte hlas, když ho slyšíte poprvé?
Vnímám různé roviny. Je zde logopedický pohled - správnost ve výslovnosti jednotlivých hlásek. To vnímám jako první. Pak je zde barva hlasu, a to jak na mě působí. Je čistý nebo chraplavý? Vnímám i místo hlavní rezonance, zda je spíše hrudní nebo nosová. A třetí rovina je prozodická, tedy projev jako takový. Jak si dotyčný hraje s mluvenou češtinou – přízvukem, intonací a frázováním.
Dovedete od toho vypnout nebo analyzujete hlasy i v samoobsluze?
Dnes už ano, i když mi to nějakou dobu trvalo, než jsem to dokázala vypnout. (smích) Automaticky se na to ale soustředím u každého veřejného projevu. Tam mi to moc vypnout nejde. Třeba když se dívám na zprávy, tak mám někdy obtíže je dokoukat… Někdy narazím náhodně na takový atypický hlas, že se neubráním tomu, abych si ho pro sebe nezanalyzovala.
Co vás ovšem přivedlo ke studiu fonetiky?
Na střední škole jsem se hrozně chtěla dostat na DAMU, ale pak jsem se tam nedostala. Zpětně říkám, že naštěstí, protože osud mě vedl jinam a rozhodně lépe. O mém výběru nakonec rozhodla jedna dvouhodinovka češtiny, kde jsme probírali základy fonetiky. Učili jsme se třeba o hláskách znělých a neznělých a mě to hrozně zaujalo. Taková hra s jazykem a zkoumání malých částeček. Přihlásila jsem se tedy ke studiu fonetiky na Filozofické fakultě, kterou jsem na bakaláři musela spojit v dvojoboru s češtinou.
O hlase jste se učila na třech vysokých školách. Bylo od začátku vaším cílem se zaobírat jazykem z více úhlů nebo jste vždy ve výuce něco postrádala?
Začala jsem právě na Univerzitě Karlově. Pořád ve mně ale byla ta divadelnice, co chce pracovat s lidmi. Nejen dělat analýzy a výzkumy. Jsem zkrátka spíše praktik než akademik, takže pro mě studium bylo dost teoretické a chyběla mi práce s hlasem a tělem jako takovým. Rozhodla jsem se tedy začít studovat dálkově logopedii na Masarykově univerzitě v Brně. Ani to ovšem nesplnilo zcela má očekávání, protože jsme se zabývali hlavně tvorbou hlasu v oblasti ústní dutiny, ale mě zajímalo, jak při tvorbě hlasu pracuje celé tělo.
Klíčovým pro mě bylo setkání s Evou Spoustovou, což je hlasová pedagožka na DAMU, která se právě zaobírá celým tělem i psychikou. A to bylo přesně to, co mě k tomu celému oboru táhlo – pochopit řeč jako projev celého těla. Nebyla jsem sice nikdy studentka DAMU, ale mohla jsem se účastnit části jejich výuky. Chodila jsem na náslechy Jevištní řeči k mnoha pedagožkám DAMU. Zpětně musím ale uznat, že mi i teoretické základy z fonetiky daly hodně a těžím z nich dodnes. Myslím, že se to tak krásně poskládalo ve smysluplný celek, doplněný ještě výcvikem v NLP koučování (z anglického Neurolinguistic Programming) kvůli práci s psychickými bloky při mluvení.
Na co vzpomínáte ze studia na UK?
Hodně se vracím k prozodii a práci s textem a s intonací. To jsem učila i na herecké VOŠ a zabývám se tím i ve svých kurzech. Hodně mi dal ten fyziologický základ – jak naše tělo funguje, kde se tvoří hlas, jaké všechny svaly jsou do toho zapojeny. Dělali jsme hodně řečových analýz, které mě naučily velmi rychle slyšet to, co potřebuju. Samozřejmě jsme dělali i řadu technických věcí, včetně programování, které teď nepoužívám.
Když si tedy vezmeme hlas po té fyziologické stránce. Co všechno ho tvoří?
Jako první člověka napadnou hlasivky. Ty ale fungují „jen“ jako struna. Tu potřebujeme nějak rozhýbat, v čemž nám pomáhá dech. A až z 60 % na tom může mít podíl bránice, jako náš hlavní nádechový sval. Hlas je v podstatě ozvučený dech. Ale každá struna potřebuje i nástroj, který může rozeznít. Jinak v podstatě nezní. A stejně jako je to třeba na kytaře – že má struny, rezonanční desku a prostor, tak stejně to funguje i v našem těle. Potřebujeme rozvibrovat i ty pevné části – kosti. A tím můžeme mluvit nahlas.
Rozvibrovat můžeme všechny kosti v těle, ale tím největším rezonátorem je náš hrudník. A navíc potřebujeme, aby tělo bylo pružné. Pokud jsme zatuhlí nebo shrbení, tak ani náš hlas nemůže silně znít. Protože nic zatuhlého vám vibrovat nebude. Dalším velkým rezonátorem je lebka a nosní dutiny, které hodně ovlivňují i barvu našeho hlasu. Jsou pro každého z nás specifické a mohou tak mít až forenzní význam. Své klienty učím vnímat všechny tyto části a vědomě s nimi pracovat. A nejen ty. Velkou roli hraje i těžiště těla v pánvi a otevřená a uvolněná čelist.
Existuje klišé, že pokud by plnoštíhlý zpěvák zhubnul, tak by přišel hlas…
V podstatě je to pravda. Vibrovala by pak jiná plocha těla. Tělo stokilového zpěváka a padesátikilového jsou v podstatě dva odlišné hudební nástroje, i když se dle mého názoru dá mnoho dohnat i mentálně. Když si to velké tělo představím, tak mohu ten hlas rozezvonit silněji než obyčejně. Hlas totiž ovlivňují i naše emoce, představy a povaha. Je to naše velké zrcadlo. Opatrnější lidé, co váží každé slovo, často můžou mluvit víc nosovějším hlasem apod.
Jako hlasový kouč jste působila i v Národním divadle. Jak byste popsala své angažmá?
Ta pozice se jmenovala jazykový poradce. Figurovala jsem tam jako učeň profesorky Palkové. Chodily jsme na zkoušky a pomáhaly hercům a herečkám s jejich projevem, respektive pracovat po této stránce s textem. S intonací si je totiž možné hrát a vytvářet tak další drobné nuance v charakteru postavy. Já sama hlídala artikulaci a paní profesorka tu prozodickou část. Nechodily jsme ale za herci samy, abychom je kritizovaly. Oni se naopak mohli obracet na nás, kdykoliv si přáli znát náš názor. Během mého výcviku jsme pak s paní profesorkou procházely texty i mimo divadlo a ona mi vysvětlovala, jak je možné s každou replikou různě pracovat. Nemohu tedy říct, že bych tam působila samostatně, protože když už měl ten okamžik přijít, tak jsem otěhotněla. (smích)
V jednom podcastu jste popisovala, jak se měnil hlas lidí a práce s ním v průběhu minulého století. Skutečně se to mění?
Jsem o tom přesvědčena. Rozdíl můžete dost dobře vidět například ve filmech pro pamětníky. Nemyslím si, že je to záležitost pouze herců, ale spíše společnosti jako celku. Doba se ohromně zrychluje. Názorně to vidíme v médiích. Zabývala jsem se tím ve své diplomové práci a tempo řeči se v médiích (televizi i rozhlase) ohromně zrychlilo. V divadelních záznamech na velkých scénách, ale až takový prudký vývoj nevidíme. Nejspíš proto, že vás limituje velký prostor, který musíte nějak srozumitelně umluvit.
Bolestivě nám chybí řečové vzory spisovné češtiny a kultivovaného jazyka. Eva Spoustová, která mě přivedla na DAMU, pracuje i jako dabingová režisérka, a říká, že komerční televize sem v 90. letech zatáhly americký styl projevu a investigativní novinařiny, kde došlo k posunu přízvuku a ztráty důrazu na kultivovaný projev. Musím přiznat, že aktuální rozkvět podcastů, kde každý druhý Čech má v podstatě svůj rozhlasový pořad bez toho, aby ovládal základní principy mluveného projevu, mi je poněkud proti srsti a dochází tak dle mého k dalšímu poklesu laťky pro další generace.
Zvláštní kapitolou jsou politici. Naši porevoluční prezidenti měli velmi specifický projev, který byl asi darem z nebes pro imitátory, ale jako kultivující řečový vzor nám asi úplně neposloužili…
Co k tomu dodat… Já si myslím, že kultura projevu se už asi z politiky dávno vytratila. Roli samozřejmě hrála i televize a v současnosti sociální sítě. V odborném žargonu hovoříme o tzv. řečové ekonomii. Vynakládáme jen takovou energii, aby nám bylo rozumět. Abychom splnili cíl, který jsme si dali. S přáteli nebo rodiči mohu mluvit ledabyle a oni mi budou rozumět, protože znají můj artikulační rámec. Ale před velkým publikem si naopak dáváme záležet. Nebo bychom alespoň měli... Jenže pokud politik nahrává nějaký vzkaz na telefon pro svou facebookovou skupinu, tak kontakt s publikem chybí a často se to negativně podepíše i na jeho projevu. To v důsledku vede k tomu, že se z mizerného veřejného projevu stává norma.
O to víc si ale myslím, že když někdo na svém projevu zapracuje, tak mu to umožní lépe vyniknout. Ostatně my už víme, že styl našeho projevu a řeč těla často hrají u ostatních větší roli než samotný obsah.
Jak vypadají vaši současní klienti? Jsou to lidé trpícími poruchami řeči nebo právě někdo, kdo by rád vyniknul?
Je to zhruba půl na půl. Pracuji s lidmi, kteří potřebují vylepšit hlas a projev kvůli svému zaměstnání - například lektoři nebo manažeři, ale na druhé straně mám i klienty, kteří nejsou se svým hlasem spokojeni a naráží na to nejen v profesním, ale i v osobním životě… Když Vám třeba partner neustále dokola opakuje, že vás neslyší nebo vám nerozumí, může to být opravdu dost frustrující.
Když se člověk ale naučí se svým hlasem dobře pracovat a zapojí do jeho tvorby i tělo a dech, může mu to hodně pomoct i co se týče sebevědomí. Najednou zjistí, že například tichost nemusí být součástí jeho charakteristiky, i když si to myslel celý život. A to se pak dějí věci... Hlas a psychika jsou spojené nádoby - hlas je naším velkým zrcadlem a může fungovat jako naše opora. Myslím si, že nepomáhám lidem pouze pracovat s jejich hlasem, ale především najít si cestu k sobě samému.
| Mgr. et Bc. Petra Jurečková |
| Absolventka magisterského oboru Fonetika na Filozofické fakultě UK, jež zároveň vystudovala bakalářský obor Speciální pedagogiku - logopedie na Masarykově univerzitě v Brně. V minulosti pracovala jako jazykový poradce v Národním divadle nebo anotátor mluvených textů pro Český národní korpus. V současnosti pracuje jako hlasový kouč. |
