Karel Och: Karlovarský festival je jako galerie filmů

„Diskuze o dobrém filmu nakonec vždy skončí diskuzí o životě,“ tvrdí Karel Och, umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Absolvent filmové vědy na Filozofické fakultě UK se smíchem líčí, že sám během KVIFF na filmy takřka nechodí. Proč? Nejen že tam na to nemá čas, ale kvůli pracovnímu vypětí by si je nedokázal vychutnat.

Pro fanoušky filmu to bývá událost roku: festivalem v Karlových Varech začíná léto! Kdo si však představuje, že práce festivalového dramaturga spočívá v tom, že se předtím celý rok kouká na filmy a objíždí po světě festivaly, aby si pak „vyjel“ do lázeňského města na drinky s filmovými hvězdami a vysedávat po kinech, je na omylu. „Je to kombinace cinefilie a pokory spojená se schopností nasadit si klotové rukávy,“ vyznává se ředitel Karel Och.

Co vás nasměrovalo k filmové vědě? Měl jste nějaký svůj „iniciační“ film?

U mě nedošlo k nějakému zásadnímu prozření prostřednictvím filmu. Důležité pro mě bylo spíš setkání s provozovateli kina ve Světlé nad Sázavou, kde jsem vyrůstal. Byl to manželský pár důchodců, který se ještě v polovině osmdesátých let staral o tamní kino. Pomáhal jsem jim vyměňovat prasklé žárovky, trhat lístky a tak. Čas od času jsem se s nimi díval do seznamu Ústřední půjčovny filmů, kde rezervovali snímky pro kino. A zásadní pro mě bylo i setkání s Karlem Čáslavským, dnes už bohužel zesnulým filmovým historikem. Velmi mi imponoval, líbilo se mi, jak se mu dařilo popularizovat obor. Jednou jsem se s ním setkal a zeptal se jej, co mám udělat, abych se jím stal. Řekl mi, že neví, protože je samouk, ale poradil mi, že na FF UK existuje filmová věda, kam jsem pak v roce 1992 zamířil i na přijímací zkoušky.

Na poprvé to ale nevyšlo…

Byl jsem milovníkem filmu, ale spíš amatérského ražení. Tehdy jsem ještě neměl na to, abych se na FF UK dostal. Při přijímacím řízení nám pustili jeden z filmů Juraje Herze, na který jsme měli napsat recenzi. Tehdy jsem pochopil, že můj entuziasmus převyšuje nad expertízou, a k ústním zkouškám jsem ani nedorazil. Začal jsem studovat práva, kde jsem byl čtyři roky, i když jsem úplně nevěděl proč (směje se). Trávil jsem proto dost času ve filmovém klubu Ponrepo, kde jsem si během čtyř let doplnil to, co bylo pro přijímačky na FF UK klíčové.

Co vás přitáhlo ke karlovarskému festivalu?

V roce 2001 jsem spolu s kolegy z katedry odjel na Erasmus do Paříže. Během pobytu přišla nabídka, abych se zhostil práce koordinátora dopravy filmových kopií pro festival. Ale musel bych se ze studijní stáže vrátit dřív, což jsem nemohl, takže jsem musel nabídku odmítnout. Později přišla další: tentokrát na tajemníka poroty, již jsem už přijmout mohl. Díky tomu jsem se hned dostal k velmi intenzivním setkáním s řadou velkých jmen světového filmu, jako byli polský režisér Krzysztof Zanussi nebo dnes perzekvovaný íránský tvůrce Džafar Panahí. Byl to takový skok do vody. Asi jsem se rozplaval dobře, poněvadž po skončení festivalu mi Eva Zaoralová nabídla možnost od ledna 2002 zasednout v programovém oddělení KVIFF.

Jakou roli hrála Eva Zaoralová ve vašem dalším rozvoji?

Klíčovou! Musel jsem se toho dost naučit, ale kolektiv byl poměrně sevřený a měl nad sebou autoritu paní doktorky Zaoralové, což byla neocenitelná škola nejen z obsahového hlediska, ale i v tom, jak se k vám někdo s tak přirozeným respektem chová jako ke členovi týmu, ale zároveň jako k někomu, na něhož nezhlíží. Pomohlo mi, že jsem si prošel všemi pozicemi. Měl jsem na starosti videotéku, vyzkoušel si kancelářskou práci. Postupně k ní přibývalo stále víc možností dívat se na filmy – a vyjadřovat se k nim. Pak jsem se staral o dokumentární filmy, záhy se vytvořil prostor pro klasické filmy i retrospektivy, což mě vždy zajímalo.

Má dnešní student se zájmem o film šanci projít u vás takovou školou, mentoringem?

My se této strategie držíme. Už se nám také stalo, že jsme přijali kolegu, který byl hotový dramaturg, pracoval předtím pro jiné festivaly a způsob, jakým publikoval, byl na vysoké úrovni. I když jsme oceňovali jeho schopnosti, bylo vidět, že není srostlý s týmem a způsoby naší práce. Jsme jako rodina; osobní sdružení lidí, kteří spolu tráví čas nejen v práci, ale i mimo ni, někdy i na dovolených. Odpovídá to charakteru naší práce, jež je pro mnohé jen sezonní a pro některé z nás celoroční. Před festivalem narůstá do takových rozměrů, že jste doslova sedm dní v práci. A bylo by komplikované pracovat s někým, kdo vám není blízký.

Od roku 2011 jste nástupcem Evy Zaoralové. Jaké nové výzvy vám to přineslo?

S novou funkcí přišla velká zodpovědnost. Tady, kde sedíme, byla historicky kancelář paní doktorky Zaoralové. Nechala sem dát stůl i pro mě. Strávili jsme tu osm let od rána do večera diskuzemi o filmech, o politice i osobním životě… Přechod do vedoucí pozice byl pro mě snazší, neboť jsem s ní některá svá rozhodnutí mohl konzultovat. Ze začátku to sice bylo trochu náročnější, byla velmi silnou osobností, a ač se z pozice umělecké ředitelky sama rozhodla odejít, pustit opratě pro ni nebylo tak jednoduché. Postupně se to však srovnalo. Rozdíl práce dramaturga a uměleckého ředitele je v tom, že ředitel se chová podobně jako dramaturg – protože je součástí kolektivu a přispívá do debaty svým názorem –, ale v určité fázi musí rozhodnout a musí umět vysvětlit, proč jeden každý film nakonec v programu je. A pojí se s tím i to nepříjemné, kdy musí umět zdůvodnit, proč tam některý film být nemůže… Když to musíte říkat tvůrcům, kteří se mezitím stali vašimi přáteli, není to úplně příjemné.

O práci své i kolegů dramaturgů mluvíte jako o „kurátorství“. Co tím míníte?

Tenhle termín je dnes v souvislosti s filmovými festivaly docela často zmiňován. Je lákavé stát se filmařem. Relativně laciná digitální technika umožňuje mnohým se k takovému snu přiblížit; v posledních deseti patnácti letech se počet filmů, jež ročně vidíme, přinejmenším zdvojnásobil. Navíc během pandemie přibylo plno možností, jak se dívat na filmy, především doma. Standardní divák karlovarského festivalu se zájmem o kinematografii nemá čas a prostředky, aby se tím vším prodíral. My jsme tu od toho, abychom na základě zkušeností i vědomostí divákovi pomohli zorientovat se, aby neztrácel čas ničím, co by neměl vidět.

Série portrétů Karla Ocha vznikla v Národním filmovém muzeu v Praze, které založila trojice dnes už absolventů filmové vědy na FF UK.

Jak následně vyvažujete míru, abyste zároveň představili film, který je umělecky velmi kvalitní a přitom jste naplnili Velký sál Thermalu, kde je nějakých 1200 míst?

Ano, to je naprosto kardinální otázka. Jsme přesvědčeni, že filmový festival je něco jako „galerie“, kde by měl být prostor pro odvahu tvůrců, autorů, kteří se nebojí experimentovat a hledají nové cesty uměleckého výrazu i za cenu toho, že to nebude pro všechny diváky stejně sdělné. Nechceme ovšem stavět bariéru mezi diváky a filmaře tím, že bychom promítali filmy, s nimiž nelze jednoduše komunikovat… Zároveň chceme nějakým způsobem provokovat. To ale není vždycky zadarmo. Když se vrátím do období přebírání funkce od doktorky Evy Zaoralové, jedna možná z méně nápadných změn, jíž jsem zavedl, byla, že filmy, které byli dosud diváci zvyklí vidět v sále pro padesát až sto lidí, jsme přesunuli do sálu pro tři až čtyři sta lidí, poněvadž tam podle mě patří. Mám asi trošku alternativnější vkus.

Loni jste zavedli soutěž Proxima, zároveň skončila jiná dlouholetá soutěžní sekce Na východ od Západu. Má Proxima nabízet právě spíše alternativnější, náročnější filmy?

Hlavní důvod byl ukončit období teritoriální a politické definice sekce Na východ od Západu, jež v devadesátých letech vznikla s myšlenkou podpořit filmy z regionu, který procházel zásadní transformací. Po několikaleté úvaze – a při pohledu na jiné velké festivaly, kde už je četnost výskytu filmů ze střední a východní Evropy či ze zemí někdejšího Sovětského svazu poměrně velká – jsme došli k přesvědčení, že úkol byl splněn. Zároveň jsme vyslyšeli volání tvůrců, abychom je konečně vyňali z „ghetta“ a nechali je soutěžit s filmaři z celého světa. A tak došlo k přepsání definice druhé soutěže, která měla vždy na zřeteli mladé filmaře, tvůrce, kteří se nebojí a chtějí experimentovat víc, než ti zavedení. Zároveň jsme chtěli vytvořit prostor i pro zralejší režiséry a režisérky, kteří se rozhodnou v určitém okamžiku své kariéry učinit krok jinam, radikálně přepřáhnout: třeba na jiný žánr. To vše se promítlo do Proximy.

Za roky, po které pracujete pro karlovarský festival, jste se setkal s řadou zásadních tvůrců, scenáristů, režisérů nebo herců. Na která setkání rád vzpomínáte?

Třeba na Jima Jarmusche, jehož jsem osobně víc poznal na festivalu v Reykjavíku. Je to velký sympaťák, který má – stejně jako my – rád film. Bydlet chtěl s námi ostatními v neokázalém hotelu, ne v žádném luxusu, kam ho pořadatelé poslali. Když se setkám s nějakým tvůrcem, ptám se jej obvykle na jeho oblíbené filmy a autory. Zajímá mě taky, kdyby byl v mé pozici, komu by chtěl udělat retrospektivu. Tím okamžitě nastavíte komunikaci, která je plná vášně a vyměňování zážitků. To se mi stalo s Jimem, a bylo to vskutku nezapomenutelné.

A přímo ve Varech?

Z těch karlovarských setkání zmíním to nejčerstvější, a to byl loňský host, Benicio del Toro, jehož jsem měl vždy rád pro jeho charisma a hereckou bravuru. Loni nás všechny překvapil i tím, jakým je znalcem světové kinematografie, včetně československé, což prokázal během prvního večera, kdy jsme se bavili nejen o filmech Miloše Formana či Ostře sledovaných vlacích, ale také o filmech Vyšší princip nebo Daleká cesta, které dobře znal! Přijel k nám se třístránkovým seznamem filmů, které si chtěl z České republiky odvézt na discích blu-ray. Stejně tak příjemné bylo setkání i s herečkou Julianne Mooreovou, která byla navzdory svému hvězdnému statutu neuvěřitelně přívětivá a skromná. To jsou zážitky, které potěší.

Stihnete si někdy vy sám, během festivalu, zaběhnout do sálu a v klidu sledovat film?

V podstatě nikdy. Někdy si s kolegy naplánujeme na den, kdy je méně povinností, pozdější večerní projekci filmu, který bychom chtěli vidět spolu s diváky, abychom si společně užili alespoň jedno promítání. Ale to je fakt spíše výjimečné. I kdybychom se chtěli na filmy během festivalu dívat víc a měli jsme na to čas, nejsme schopní se uvolnit natolik, abychom si mohli bezstarostně sednout do kina a užívat si film. Člověk je tam v neustálém vzrušení a napětí, které by i projekci krátkometrážního filmu činily velmi dlouhou…

A co jste třeba chtěl i vidět?

Loni jsem si nenechal ujít Obrazy starého světa (1972) Dušana Hanáka, protože to je pro mě jeden z absolutních vrcholů československé kinematografie. Nikdy jsem tento film neviděl na plátně, takže jsem nejdřív uvedl mistra Hanáka ve Velkém sále a pak ohlásil v kanceláři, že nebudu chvíli k dispozici, protože to prostě musím vidět… Naštěstí to není čtyřhodinový film (směje se). To, co se odehrálo po skončení tohoto padesát let starého dokumentárního filmu, jenž je částečně složen z fotografií a skutečně není v uvozovkách „pro každého“, bylo ohromující. Pan režisér Hanák se pak ten několikaminutový potlesk ve stoje snažil při své skromnosti tlumit. Byl to takový ten festivalový zážitek z kategorie nezapomenutelných.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.