Bradáčová: Kauzy musíte vysvětlit, jinak ztratíte důvěru

Nikdy nevypíná mobil a na dovolenou jezdí jen na pár dní. „Digitální detox jsem nikdy nezkusila, měla bych pocit, že mi některé věci utíkají,“ připouští Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně a absolventka Právnické fakulty UK, jež dostala v roce 1998 i rektorskou cenu. S magazínem Forum hovořila o svém vlivu, o tom, které kauzy jí nedávají spát, i o tom, že právo je dnes tak složité, že si zaslouží více popularizace. 

Říká se, že když praotec Čech vystoupil na horu Říp a rozhlédl se po kraji, viděl zemi zaslíbenou, oplývající mlékem a strdím. Vy pocházíte z Podřipska, žijete tam a na horu pravidelně chodíte. Co vidíte, když se z ní rozhlédnete jako vrchní státní zástupkyně?

Často dostávám dotaz, jestli věřím, že jsou lidé z podstaty dobří, když každý den s kolegy řešíme jenom zločiny. Jako společnost jsme si prošli obdobím komunistické vlády; musíme to překonat. Kdyby k tomuhle „přetržení“ nedošlo a žili jsme od první republiky neustále v demokratickém systému, bylo by to jiné. Česká společnost však za posledních třicet let ušla docela efektivní cestu a do budoucna má velký potenciál rozvíjet se správně… Může to ovlivnit spousta faktorů, tak jako všude v Evropě. Všechny evropské státy mají své vlastní problémy, jde ale o to, zda je umí řešit a jak. A především: zda mají vůli a odvahu je řešit.

A které problémy dnes trápí Evropu nejvíc?

Ať už je to covid-19, nebo válka na Ukrajině, se kterou se vedle solidarity projevují také negativní reakce. Po internetu se šíří agrese doposud nevídaným způsobem. Propaganda má dnes veliký prostor pro to, aby ovlivňovala naše životy a vnímání reality. To jsou nové výzvy. Kvalita dané společnosti se ukazuje v kritických dobách – a v tom, jak se s krizí vypořádá. A česká společnost má, myslím, potenciál krize překonat.

Věří česká společnost ve spravedlnost?

Spravedlnost jako regulativní idea je vnímána velmi individuálně. Představu o ní ovlivňují životní zkušenosti i vzdělání. Když se ptám studentů, jak si oni představují spravedlnost, daleko hůře se jim to definuje, než když se jich zeptám, jak vnímají nespravedlnost a co je nespravedlivé. Pro mě je spravedlnost férovost ve všech oblastech lidského počínání. Většina společnosti férovost vnímá. Reprezentace státu se musí snažit nastolovat podmínky a pravidla tak, aby byla srozumitelná a vnímána jako férová.

Dělá to česká politická reprezentace? Nastavuje pravidla dobře?

To závisí na tom, jakou reprezentaci si zvolíme ve volbách. Taková je demokracie. Všichni si z podstaty věcí přejí, aby jejich zájmy reprezentoval někdo mravně konzistentní, pevný a ten, kdo bude o věcech přemýšlet fér. Takový je ideál. Kolem sebe však vidíme, že ne vždy se ideál daří naplnit. Demokracie nám ale dává možnost opravy, což jiné systémy neumožňují.

Přímo z rukou válečného veterána, pilota RAF, Emila Bočka si Lenka Bradáčová v roce 2019 převzala cenu pro Morální autority.

Vraťme se v čase: studium práv bylo pro vás jasnou volbou?

Celou základní i střední školu jsem věděla, že budu učitelkou dějepisu a českého jazyka, abych se pak na konci třetího ročníku rozhodla, že vystuduji práva a nic jiného (usměje se). Byl to zvláštní moment, kdy vás možná i iracionálně v tom věku ovlivní něco, co vnímáte za rozhodující. Pro mě to byl můj tehdejší učitel občanské nauky, který nás po roce 1989, tehdy už ve svém velmi pokročilém věku, začal učit. Právě on mě navedl na cestu práva a přesvědčil mě, že to pro mě bude dobrá cesta. Dnes jsem mu vděčná, protože měl pravdu.

Proč se z vás stala státní zástupkyně, a ne soudkyně nebo třeba advokátka?

Orientovala jsem se nejprve podle druhu práva, nikoliv podle profese, která se mu věnuje. A čím víc jsem se na fakultě zabývala soukromým právem, tím víc jsem věděla, že mým cílem je právo veřejné. Zvažovala jsem, jestli to bude právo ústavní, správní nebo trestní, nakonec jsem zvolila trestní. Potom jsem začala přemýšlet, která z pozic v trestním řízení mi bude nejvíce vyhovovat. Nejlépe to charakterizuje jeden můj kolega, který pro to používá sportovní příměr – cítím se být útočníkem, nikoliv obráncem nebo rozhodčím… To, že tvoříte hru a nalézáte podstatu příběhu, je práce státního zástupce. Takto aktivní pozice mi vyhovuje, nikdy jsem vážně nepřemýšlela o tom, že bych ji změnila.

Prý jste ale po prvních třech měsících z Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, kde jste začínala, chtěla utéct...

Když jsem v roce 1998 přišla na státní zastupitelství, měla jsem naprosto idealistické představy. I když teď vím, že jsem přišla do jednoho z tehdy nejlépe fungujících okresních úřadů, měla jsem veliké výhrady k fungování, byrokracii a nastavení pravidel vnímání role státního zástupce. Všichni mi říkali, že si na to musím zvyknout, že takto funguje stát. Po třech měsících jsem si říkala, že asi nejsem ten správný typ pro práci ve státních strukturách.

Co to změnilo?

Zásadní roli v mém rozhodnutí pak sehrálo to, že jsem v rámci přípravné praxe přešla na šestiměsíční stáž na tehdejší Úřad vyšetřování a kriminální policie. Tam jsem objevila podstatu práce policie a státního zástupce – a začalo mě to nesmírně bavit! Řekla jsem si, že mě byrokracie a tuhá pravidla nemůžou odradit od toho, proč jsem vlastně tady. Rozhodla jsem se, že se pravidla pokusím změnit. A toho se držím už dvacet let. Někde to jde snáze, a abych byla upřímná, u něčeho se mi to ani za těch dvacet let nepodařilo…

U čeho?

V mnoha částech republiky už se to podařilo změnit, ale někde ještě stále dochází ke střídání různých státních zástupců nad jedním případem. Stejně jako v celém řízení vystupuje týž obhájce, měl by tam být i stejný státní zástupce. Rozumím tomu, že někde to organizačně není možné, ale to je minimum případů. Justice je konzervativní orgán – což musí být, neboť konzervativnost zajišťuje stabilitu a předvídatelnost –, ale některé věci se proto složitě mění.

Máte totožné vize, s nimiž jste do profese vstupovala?

Myslím, že ano. Studentům na právnických fakultách a právním čekatelům zdůrazňuji, že je důležité, aby nezapomněli, s jakými ideály přišli do reálné praxe, a hlavně, aby nezapomněli, co jim jako mně první měsíce vadilo, poněvadž pokud na to zapomenou, znamená to, že se přizpůsobili systému, a ideály opustili… Dnes už ideály prosazuji trošku jinak: justice mne naučila, že to nejde revolučně, ale evolučně. I když evoluce v justici nesmí trvat stovky let, musí mít trošku spád (směje se). Se zkušenostmi, které mám, umím prosadit věci i efektivněji.

Heslo, „evoluce nikoliv revoluce“ razí také nový děkan PF UK profesor Radim Boháč, jenž se v tomto duchu snaží měnit i fakultu. Jednou z věcí, na kterou klade důraz, je, aby studium práva nebylo založeno pouze na memorování paragrafů, ale aby absolventi uměli nabité vědomosti také efektivně používat. S čím by měl odcházet ideální absolvent právnické fakulty do praxe, třeba k vám na státní zastupitelství?

Teoretické znalosti jsou zcela nezbytným základem. Nesdílím tezi, že je důležité vědět jen to, kde informaci najdu. V řízení před soudem – a nejen tam – není čas informaci hledat; tam ji musíte znát a umět použít. Ideální absolvent by tedy měl umět nabité teoretické znalosti aplikovat, nejen je opakovat bez znalosti souvislostí a kontextu.

A jaké kvality by měl mít uchazeč o práci státního zástupce?

Měl by mít výborné teoretické základy a rétorické schopnosti. Musí umět přenést myšlenku do písemného projevu, protože stejně jako u soudců je naším hlavním výstupem psaný text. Je důležité, aby jen netlumočil názory jiných, ale uměl si vytvářet své vlastní a srozumitelně je prezentoval. Státní zástupce by měl být mravně zdatný, odvážný a zvídavý člověk.

Ve své kanceláři na Vrchním státním zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová příliš osobní výzdoby nemá, výjimkou je zarámovaný diplom stvrzující udělení ceny Karla Engliše od rektora UK.

Jak důležitý je kontakt státního zástupce s veřejností a jeho schopnost prezentovat řešené kauzy v médiích? Z vašeho veřejného vystupování usuzuji, že to nejspíše považujete za důležitou součást práce státního zástupce.

Myslím si to o všech profesích veřejné sféry, protože každému veřejnému úřadu je svěřena nějaká pravomoc a tu má využívat co nejlépe ku prospěchu státu a veřejného zájmu. O to více v justici, jež se nezabývá jenom jednoduchými problémy, naopak většinou řeší velmi složité případy a musí je umět komunikovat. Platí to o to víc v dnešní době elektronických médií, která jsou rychlá, stručná a často odvádějí pozornost čtenáře jinam, od podstaty problému. S prezentováním názorů a vysvětlováním rozhodnutí je úzce spojená důvěra, což je pro justici klíčová hodnota, neboť jen u důvěryhodného orgánu jsou jeho adresáti ochotni přijímat rozhodnutí. Justice umí vynucovat, ale to není to, oč usilujeme. Přirozený respekt justice vyplývá z důvěry v její správné rozhodování. To, co jí nejvíc škodí, je pak nesrozumitelnost, kterou si laická veřejnost často vysvětluje nikoliv jako neschopnost prezentovat názor, ale obvykle jako spiknutí, komplot, rozhodnutí, které je mimo fér procesy. To justici škodí.

Jsou státní zástupci instruování v tom, jak postupovat, když na ně někdo vyvíjí tlak, aby postupovali proti veřejnému zájmu?

To, že nezákonné tlaky mohou být s naší prací spojeny, předvídá i zákon o státním zastupitelství. Ten ukládá státním zástupcům povinnost, aby tlakům odolali. Státní zástupce musí obstát; pokud se cítí ohrožen, například fyzicky, pak se musí svěřit do rukou odborníků, což jsou speciální složky Policie ČR dávající doporučení. Přes rozličné vzdělávací akce, které se k tomuto tématu pořádají, si to však nikdo reálně neumí moc představit, dokud není přímo vystaven zkušenosti s jakýmkoliv druhem tlaku, ať už přímým, nebo nepřímým.

Cítila jste se někdy ohrožena?

Ano. Naskytly se i situace, kdy jsem doporučení policie využila i já a musela jsem se jim podřídit. Policii v tom plně důvěřuji.

Posledních deset let se stále připravuje nový zákon o státním zastupitelství. Bez úspěchu. Vypadá to, že během podzimu by se místo něj mohla do Poslanecké sněmovny dostat alespoň novelizace stávajícího předpisu.

Diskutuje se o tom léta. Uvítala bych nový zákon, o který jsem se zasazovala už před deseti lety, tehdy byl dokonce ve druhém čtení ve sněmovně. To, co se chystá nyní, bude skutečně jenom drobná novela technicistního charakteru, která nebude řešit věci systémově. Musím ale říci, že pokud bude politická shoda alespoň na drobné novele, bude to lepší než otevírat matérii, která by neměla napříč politickou reprezentací podporu a nemohla projít.

Co byste uvítala, aby novela přinesla?

V novele by měly být pojistky hlavně ve vztahu k nejvyššímu státnímu zástupci a uzákonění jeho funkčního období a možnosti odvolat jej z funkce pouze ze zákonem vymezených důvodů. Dnes je to jediný funkcionář v soustavě státního zastupitelství, jehož může vláda odvolat bez důvodu. Stanovení funkčních období bývá v Evropě obvyklé.

Letos je to deset let, co jste ve vysoké funkci. Jak hodnotíte uplynulou dekádu?

Když se mě lidé ptají, co považuji ve své kariéře za největší úspěchy, očekávají, že označím některé známé kauzy. Já ovšem za své největší úspěchy považuji – a to jak v Ústí nad Labem, kde to bylo velmi složité, tak tady v Praze – vybudování funkčních týmů státních zástupců. Na vrchním státním zastupitelství se generačně obměnilo osmdesát procent úřadu! Podařilo se mi postavit týmy, které jsou kompaktní, kolegiální, tvoří je profesně velmi zdatní státní zástupci, navíc i vysokých lidských kvalit. Úřad musí stát na spolupráci a kolegialitě; to je pro mě naprosto zásadní. Sdílíme úspěchy, ovšem musíme také sdílet neúspěchy.

Do svého týmu jste zapojila také skupinu neprávních odborníků, analytiků. Jak obtížné bylo obhájit si jejich potřebnost?

Vrchní státní zastupitelství v Praze je jediné pracoviště v Česku, které takové oddělení má. Před několika lety jsem si tuto ideu přivezla z Německa, kde analytické týmy fungují mnoho let a jsou odbornou a analytickou podporou státním zástupcům, kteří se věnují nejzávažnější hospodářské a finanční kriminalitě. Státní zástupci se zabývají i věcmi, které jsou vysoce odborné a nesouvisejí s právem: je tedy nezbytné mít v týmu specialisty s jiným vzděláním, technickým nebo ekonomickým. Analytický tým se nám osvědčil. Pravidelně prezentuji ministerstvu spravedlnosti, kolik se nám podařilo zajistit finančních prostředků právě díky analytickému týmu. Do budoucna by touto cestou mohla jít i krajská státní zastupitelství.

A je ještě nějaká další věc, která by prospěla fungování státních zastupitelství?

Budeme muset jít cestou ještě preciznější specializace. Týká se to hlavně kyberkriminality. Na procentu neodhalených trestných činů, které útočí v kyberprostoru na sítě a fungování základní infrastruktury, je patrné, že v tomto směru stát zaostává. V tom se budeme muset posunout radikálněji; to znamená i přísnou specializací státních zástupců na tuto oblast. Uvítala bych, kdyby se cestou specializace vydaly i soudy, tam velmi často narážíme.

Česko se zapojilo do shromažďování svědectví a důkazů o případných válečných trestných činech a zločinech proti lidskosti, které se staly během války na Ukrajině. Jaké úkoly na základě toho vyplynuly pro váš úřad?

Válka na Ukrajině nás postavila před úkol, který tu od druhé světové války nebyl. Naposledy se válečné trestné činy vyšetřovaly v rámci retribučních procesů. Na základě zásady univerzality je Česká republika, potažmo státní zástupci a policisté, povinna zabývat se všemi válečnými trestnými činy a trestnými činy proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné, ať už se odehrály kdekoliv a spáchal je kdokoliv. Na území ČR je nyní značné množství osob, které zde hledají útočiště před válkou. Jsou to i svědci, kteří mohou nést podstatnou informaci o jednáních, která se na Ukrajině stala… My teď neumíme říct, zda nějaké procesy v Evropě probíhat budou. Naším úkolem je v této chvíli zajistit co nejvíce důkazů pro možné budoucí využití, neboť všechny důkazy ztrácejí sílu, pokud jsou obstarávány s delším odstupem.

Najít specialisty, kteří se „neběžné“ agendě budou věnovat, muselo být složité.

Na vrchním státním zastupitelství se tomu věnuje tým, který je složený ze tří státních zástupců a dvou analytiků. Zabývají se tím zástupci, kteří už řešili útoky separatistů na území Ukrajiny, zapojení našich občanů do bojů či teroristické útoky. Podobně je sestaven tým na Národní centrále proti organizovanému zločinu. Vyžaduje to i značnou kooperaci mezinárodní.

Je nějaký případ, kterým jste se jako státní zástupkyně zabývala a který vám nedá spát?

Je jich víc. Stává se to nejvíc u těch případů, kde i s odstupem času a po opětovném zvážení všech důkazů jste přesvědčená, že obvinění měli být odsouzení, a přesto byli zproštění. Tyhle kauzy se mi vrací nejvíc. Pořád si je vnitřně analyzuji a vracím se k nim, přemýšlím, kde asi jsme udělali případně chybu anebo kde jsme mohli postupovat jinak a tak.

Dáte mi příklad?

Z poslední doby jde o kauzu pražského dopravního podniku, u níž mám velké pochybnosti o obsahu rozhodnutí (jedná se o takzvaně jízdenkovou kauzu, ve které byli zproštěni obvinění z obcházení zákona o veřejných zakázkách exšéf dopravního podniku Martin Dvořák, lobbista Ivo Rittig a dalších deset osob, pozn. red.). Je to část rozhodnutí v kauze Davida Ratha, kde jsou i ti, kdo byli zproštěni. Absurdně: teď právnické osoby, jež zastupovali, byly odsouzeny, takže je zřejmé, že tam došlo k soudnímu excesu (v korupční kauze někdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha byl vedle dalších obviněn také generální ředitel stavební firmy Metrostav Pavel Pilát, který nakonec dostal tříletý podmíněný trest odnětí svobody a finanční pokutu. Samotné firmě Metrostav soud zakázal ucházet se tři roky o veřejné zakázky, uhradit také musí finanční pokutu, pozn. red.). To jsou věci, o kterých stále přemýšlíte.

Časopis Forbes vás pravidelně řadí v žebříčku nevlivnějších žen České republiky na přední příčky. V čem vy sama vidíte svůj vliv?

Vliv jsem vždy vnímala jako možnost měnit věci k lepšímu. Vracíme se tím na začátek, kdy jsem si v prvních třech měsících na státním zastupitelství říkala, že to přece není úděl, že to jde změnit. Vliv vám umožňuje to udělat. V tom je smysl toho, proč usilovat o získání vlivu. Takováto ocenění vnímám i jako ocenění všech svých kolegů, kteří se mnou po dvacet let pracují. Velké věci nikdy nezměníte sama; musíte mít mentální podporu, cítit inspiraci. Margaret Thatcherová kdysi řekla, že je to, jako když lezete po žebříku a najednou vystoupáte na poslední příčku a řeknete si: „Tak, teď je to na mně.“ Musíte vzít odpovědnost na sebe.