Zpěvák 7krát3: Dělat dobré písně i pomáhat lidem

Když letos ovládl nejsledovanější kategorii hudebních cen Anděl, mnozí se udiveně ptali, kdo je ten zvláštní chlapík, kterému dala akademie přednost před mnohem známějšími interprety Jarkem Nohavicou a Danem Bártou. Ale nenechte se mýlit: Štěpán Hebík – zpěvák s pseudonymem 7krát3 – se v českém hudebním světě pohybuje víc než patnáct let a Anděly má doma už dva.

Vítězství v Andělech jste zažil už v roce 2010 jako člen Pub Animals, jak je to s kapelou v současnosti?

Asi v roce 2018 jsme se rozprchli po světě a nastala jakási „pauza“... To už jsem měl v šuplíku pár písniček, které jsem skládal pro sebe, a když nastal konec kapely, tak se to v podstatě jen přehouplo, že jsem rozjel svůj sólový projekt. Ale nechci rozporovat, že bychom v budoucnu mohli něco zajímavého udělat, protože reggae miluju, a nedovedu si představit, že bych něco v tom stylu dělal s někým jiným než s mým bráchou.

Možná i jeden z důvodů konce Pub Animals bylo to, že jsme tomu sice dávali hodně, jenže skupina posluchačů reggae je u nás tak malá, že není šance dostat se do nějakého širšího povědomí.

Pub Animals přitom byli na hudební scéně skoro dvanáct let a jejich alba byla velmi oceňovaná.

Mám pocit, že ten žánr tady nebyl nikdy úplně pochopený. Když se podíváte do světa, dub i reggae pořád světovou hudbu ovlivňuje. U nás reggae zůstalo v takové zajímavé bublině lidí, kteří nevidí dál než k ikonám jako Bob Marley. Přitom reggae už jinde dávno prorostlo do jiných kultur.

Jedním z jeho průkopníků v Česku byl váš otec, frontman známé formace HE Band.

On mě vlastně k hudbě přivedl. Zakládal jednu z prvních takových kapel u nás, před nimi tu byl snad jen legendární Babalet. Když jsme v patnácti s bráchou a kamarády z gymplu zakládali první kapelu, tak jsme jím byli samozřejmě ovlivněni.

Nicméně nejprve jsme začali hrát „ska“, kde je tempo písniček rychlejší, zatímco hrát „pomalejší“ reggae je paradoxně těžší. Takže jsme začínali s rychlým „ska“, přešli na pomalejší reggae a poté skončili u „dubu“, což je v podstatě hodně pomalá odnož reggae, taková až „vyhulená“ (usmívá se).

Ale jako malí jsme rádi poslouchali i desky ikon jako Whitney Houston, Tina Turner, Bob Marley, Michael Jackson, Stevie Wonder, Genesis, Eric Clapton, Police… Bylo tam i dost rockových kapel jako například Whitesnake. A i ti všichni mě samozřejmě ovlivnili. Prošel jsem nějakým vývojem a to je proces, který trvá pořád. A myslím, že kdybych se vyvíjet přestal, tak je to špatně.

Jak byste označil hudbu, kterou dělá 7krát3?

Já se snažím to nijak nezařazovat, ale pokud to někdo označí jako R&B, tak asi není vedle. A pokud si myslí, že je to pop, tak asi taky není úplně mimo. Dnes už se hranice mezi jednotlivými žánry neustále boří a hudební styly se mezi sebou mísí. Samozřejmě, že reggae bude mít vždy nějaké typické znaky stejně jako heavy metal nebo další žánry. Ostatně fanoušci mi píší, že stopy reggae nachází i na mé poslední desce, například v písničce Roky je to trochu cítit.

Jak je to u vás s inspirací a psaním textů?

Texty si píšu sám a často mě inspiruje ta samotná hudba. Nevymýšlím to tak, že bych měl téma a na to se snažil našroubovat text. Někdy mi trvá vytvořit text dvacet minut ale někdy taky třeba půl roku. Například texty k songu Pobývám tu nebo k singlu Bleju vibe s Rytmusem jsem musel vysedět a přemýšlet o každém slově, zatímco třeba text k písni Promiň jsem měl hotový během dvaceti minut!

Je to proto, že jste perfekcionista a dáváte si záležet na každém detailu?

Dá se říct, že za to může i moje puntičkářství. Já sám vlastně nevím, jestli mě to puntičkářství brzdí, nebo naopak žene kupředu. Ale nemívám problém si vyslechnout i cizí názor, protože všichni jsme uzavření v nějakém svém myšlenkovém konstruktu, který může být pořád stejný. A je dobré se na celou věc podívat i očima někoho jiného a snažit se ho pochopit.

S puntičkářstvím jste asi musel při předešlém působení v kapele občas narážet...

To byl obrovský problém. V naší kapele fungovala demokracie, což je tu vlastně podle mě špatně. Protože demokracie v kapele se spoustou členů – a nás bylo jeden čas třeba devět –,  prostě fungovat nemůže. Vždy někteří členové do kapely přinášejí mnohem víc než jiní a logicky pak jejich hlas nemůže mít stejnou váhu. Například se to projevilo v okamžiku, kdy jsem se snažil být proaktivní, jenže u ostatních se to jaksi zaseklo. Teď už nic takového pochopitelně řešit nemusím, protože všechno můžu svalit jen na sebe.

Váš perfekcionalismus je vidět i na propracovaných videoklipech, které s vámi vytváří Benjamin Butler. V písni Tygrovanej sprej vystupuje i Jiří Korn. Bylo těžší získat do videoklipu jeho nebo ten luxusní vůz Lamborghini Countach?

Asi to lamborghini (směje se). To opravdu nebylo jednoduché a ještě den před natáčením to vypadalo, že zkrátka nebude, ale svou urputností jsem to nakonec dotáhl do konce. To auto bylo ze soukromé sbírky a napsala mi strašná spousta lidí, jak by se k tomu autu mohli dostat – ale slíbil jsem v tomhle ohledu diskrétnost.

Slíbil jste také, že s ním nepojedete? Protože v klipu vlastně auto jen stojí na místě.

Slíbit jsme to nemuseli, ale už jen přeprava toho auta a komunikace s majitelem skýtala tolik komplikací, že už jsme ani neměli motivaci s tím vozem také jezdit. Bylo to všechno natolik ošemetné, že jsme to raději neriskovali. Navíc by to nikdo ani nepojistil.

Proč zrovna Lamborghini Countach? Nemohlo to být jiné luxusní auto?

Ne, to muselo být jedině Lamborghini Countach. Tam šlo o ten vibe, o tu náladu, a o to, že to auto má natolik ikonický design a tvar, a promlouvá skrze tu dobu, ve které bylo navržené... Mimochodem, tyhle auta jsou údajně v Česku asi jen dvě.

A jak to bylo s účastí Jiřího Korna?

Spojil jsem se s ním přes Vladimira 518, s kterým jsem už předtím spolupracoval. Pozval jsem Jiřího Korna do studia, kde jsem mu pustil svoje dosavadní songy a jemu se to líbilo. Tak jsme si domluvili studio session. To jsou věci, které prostě plynou už tak nějak přirozeně a jsou už téměř předurčené k tomu, aby vyšly.

S Kornem vás mimochodem nejen novináři rádi srovnávají, server Aktuálně.cz dokonce napsal, že od Korna přebíráte roli popového vizionáře.

Je spousta věcí, co se o mě říká a já to zase tak moc neřeším, jen se snažím dělat to, co mě baví a jde ze mě, a co je dle mého autentické a originální. Vím, že jsme s Jiřím Kornem ve spoustě věcí odlišní, ale pokud mě někdo nazývá „Kornem dnešní doby“, tak něco společného tam asi bude – třeba to, že se snažíme v hudbě objevovat něco čerstvého, něco, co není v Čechách úplně obvyklé. Jirka Korn se ve své době snažil o to samé a myslím, že se mu to povedlo.

Anděl je pro mě informace, že to má smysl

Možná i pro tu „neotřelost a originalitu“ vám porota Andělů dala přednost před tak ostřílenými bardy jako Jarek Nohavica a Dan Bárta.

Možná ano, třeba chtěli, aby to vyhrál někdo, kdo přinese něco nového… Když jsem pro Anděla vystupoval na podium, tak jsem to nechápal, protože jsem to absolutně nečekal. Byl jsem smířený s tím, že tuhle kategorii nemůžu vyhrát a v jednu chvíli jsem to vlastně ani nechtěl. Ale pak jsem si řekl, že to nechám na vesmíru, ať rozhodne. Nebo přesněji řečeno na hudební akademii (směje se). A ta to dala mně.

Před vícero lety by mi na téhle ceně asi záleželo víc, ale teď už to vnímám svým způsobem jako satisfakci. Na druhou stranu to není ukazatel něčeho, z čeho bych se měl pos**t. Snad je to především informace o tom, že to, co dělám, je dobrý. A pro lidi, kteří kvůli mé zarputilosti trpí, je to informace, že to má smysl.

Máte za sebou spolupráci s Kornem, Rytmusem, DJ Wichem, držitelem Grammy Ondřejem Pivcem… Kdo ale patří mezi vaše hudební vzory?

Mými hudebními hrdiny jsou Monkey Business, a to už od mých jedenácti let, kdy brácha přinesl domů jejich první cédéčko. Songy jako Piece of My Life a Saturday Night Over byly pro mě naprosto geniální. Je vtipné, že jsme se mezitím stali kamarády a mezi mé fanoušky mohu řadit Matěje Rupperta, který byl pro mě vzorem v mých hudebních začátcích.

Frontman Monkey Business Roman Holý už se kdysi dokonce objevil ve videoklipu Pub Animals.

Monkey Business tehdy dělali remixovou desku Kavárna de luxe a producent svolával skupiny, které by se do těch remixů pustily, přizvaní jsme byli i my. Dělali jsme remix na píseň Be a Man a já byl natolik iniciativní, že jsem jim napsal, jestli bysme nemohli natočit klip. Byl jsem naprosto nadšený, když na to kývli!

Při osobním setkání působíte jako introvert – jak to jde skloubit s veřejným vystupováním před lidmi?

Já jsem asi tak nějak obojí, taková směska pouliční... Někdy potřebuju mít chvíle jen pro sebe, ale často taky mít okolo sebe lidi.

Kromě hudby máte vlastní ordinaci jako fyzioterapeut – už vás poznávají pacienti?

Někteří už ano. Ovšem považuji za výhodu, když to nevědí. Protože až mě budou víc poznávat, tak se mohou přede mnou víc stydět, což může být překážka pro to dostat se k problému, se kterým daný člověk přišel. Takže asi budu muset vymyslet nějaký nový způsob komunikace, který tuhle překážku odstraní.

V ordinaci lidem dáváte nějaké rady a doporučení, která by měli dodržovat, a to už se dotýká jejich osobního života. Proto musíte být přesvědčený o tom, že to, co mu radíte, je opravdu to správné a také si to umět obhájit.

Co vás vůbec přivedlo k fyzioterapii?

Už od malička jsem chtěl dělat práci, při které budu pomáhat lidem. Dokonce jsem si představoval, že budu lékařem, ale po střední škole jsem si uvědomil, že můj intelekt a mé další aktivity mi nedovolí věnovat se medicíně. Tak jsem zkusil fyzioterapii, která narozdíl od lékařství umožňuje větší kontakt s pacientem a také trávit s ním mnohem větší porci času. Mnohdy tak máte příležitost oddiagnostikovat něco, co lékaři unikne jen proto, že nemá tolik času. Jsem rád, že jsem se takhle rozhodl.

Máte v rodině někoho, kdo by se věnoval medicíně?

Kdepak, u nás jsou všichni muzikanti. Máma učí na základní umělecké škole a táta se věnuje muzice celý život. Já vlastně nikdy nevynikal ani hudebním talentem; s tátovou kapelou jsem si dovolil hrát až po nabrání nějakých zkušeností, a obrovsky mě to pak vyškolilo. Vždyť já dodnes ani pořádně neumím hrát z not.

V domově důchodců jsem poznal svoji užitečnost

Mezi bakalářským a magisterským studiem jste měl dvouletou pauzu, co jste v té době dělal?

Po škole jsem sháněl práci a vzal jsem místo v domově důchodců, což pro mě byla obrovská zkušenost. Byl jsem tam sám a nikdo mě nevedl, neučil, takže jsem se poučoval z vlastních selhání a z odezvy těch samotných lidí.

Navíc jsem se naučil pracovat s polymorbiditou, protože každý v domově trpěl několika nemocemi naráz. Poznal jsem tam mnoho zajímavých osudů. A také jsem poznal vlastní užitečnost, neboť pro lidi s tolika zdravotními neduhy znamená i malý zásah obrovskou pomoc.

Jako svůj vzor uvádíte docenta Františka Véleho, mimojiné zakladatele kineziologie.

Docent František Véle hodně ovlivnil můj život a pohled na řadu věcí a jeho kniha o kineziologii by neměla chybět v knihovničce žádného fyzioterapeuta. Neformálně jsem jej kdysi poznal na jednom srazu fyzioterapeutů v Třeboni, a právě on mě přesvědčil, abych studoval magistra na FTVS UK, kde tehdy přednášel.

Také jsem poslechl jeho názor, že by studenti mezi bakalářským a magisterským studiem měli získat praxi. A mě se to výborně osvědčilo – při následném studiu na FTVS UK jsem už na spoustu věcí nahlížel jinak než spolužáci bez ní. Ne že bych se nad ně nějak vyvyšoval, ale asi jsem lépe vnímal to, o čem vyučující mluví.

Co děláte, když zrovna neskládáte hudbu nebo nejste v ordinaci?

Mám dvě malé děti: jeden a tři roky, takže ti mě zaměstnávají dost na to, abych si hledal ještě nějaké další koníčky. Ale míval jsem rád pohyb, jógu nebo běhání. Nejsem odpůrcem sportu, i když s tou muzikou to moc dohromady nejde – k muzice patří jakýsi společenský život, který je z mnoha ohledů poměrně devastující (usmívá se).

Mám rád filmy, občas si rád něco přečtu, mám rád anglicko-americkou literaturu a samozřejmě také literaturu ohledně fyzioterapie.

Už máte na kontě dva Anděly, vaše písničky mají statisíce shlédnutí, jaká je další meta?

Cílem zůstává dělat dobré písně, což je pro mě v hudbě to nejtěžší a nejcennější. A co přijde dál, to už je jen taková odměna, satisfakce, reakce lidí. Pro mě je důležité mít song, který naplňuje především mě. Takový, u kterého budu cítit, že si ho můžu odnést s sebou do mauzolea.