„Fyzická průprava na vysokou školu patří. Nejen jako kompenzace duševního přetížení, ale i jako prevence zdravotních problémů,“ říká profesor Vojtěch Havlas, ortoped, sportovní traumatolog a přednosta motolské ortopedické kliniky. S aktivním sportem má zkušenosti osobní, u svých dětí, i jako týmový lékař několika sportovních klubů, včetně ženské basketbalové reprezentace.
Jak se proměnila sportovní traumatologie v souvislosti s rostoucím zájmem o rekreační sport?
Sport je dostupnější, sportuje více lidí, kteří na to však často nejsou fyzicky připraveni. U dětí a mladistvých vidíme nárůst úrazů, které byly dříve typické spíš pro dospělé. Sportovní aktivity jsou dnes výrazně agresivnější, rychlejší, náročnější. Když se podíváme například na hokej nebo basketbal před 30 lety a dnes, rozdíl je nesrovnatelný. Rychlost, kontakt, fyzické vypětí sportovce – to vše se zvýšilo.
Vnímáte změny u dětských pacientů kvůli tomu, že se obecně méně hýbou, více času tráví u počítače nebo s mobilem?
Určitě. Populační odolnost vůči fyzické zátěži se výrazně snižuje. Děti, které se nevěnují aktivně nějakému sportu, mají v běžném životě méně pohybu. Když se pak rozhodnou sportovat – což je samozřejmě dobře – nejsou na to fyzicky připravené.
Jak ovlivnil sportující děti covid?
Covidové období mělo na mladou populaci velmi negativní dopad. Rok bez strukturovaného pohybu, bez školy a bez kolektivu zanechal hluboké stopy – psychické i fyzické. Rozdíl mezi vrcholovými sportovci, kteří mohli pokračovat, a běžnými dětmi, které byly doma, byl obrovský. Děti, které sportovaly na nejvyšší úrovni, měly určitou výjimku, ale většina ostatních byla od sportu zcela odstřižena. To považuji za zásadní chybu s dlouhodobými dopady na zdraví i psychiku celé generace.
Zaznamenáváte naopak u některých dětí problém přetrénovanosti?
Bohužel ano. My jako lékaři vidíme až důsledky – tedy samotné úrazy. U některých případů je zřejmé, že dítě je přetížené, unavené, bez dostatečné relaxační fáze. A to často už ve věku 12 nebo 13 let, kdy skelet ještě není plně vyzrálý. Setkáváme se také s přehnanými ambicemi rodičů, kteří chtějí, aby se dítě co nejrychleji vrátilo do vrcholové formy – i po vážném úrazu. To samozřejmě není žádoucí. Přetížení nezralého organismu může vést k poraněním, která pak mohou mít celoživotní následky.
Kde leží limity lidských možností ve vrcholovém sportu?
Průměrná fyziologická hranice populace už je dnes posunutá za běžné možnosti. Ne každý sportovec, byť talentovaný, je schopen dosáhnout vrcholového výsledku. Úspěch závisí na fyzických dispozicích, správné technice, kvalitním tréninku, ale i na konkrétním zvoleném typu sportu s ohledem na fyziognomii sportovce. Pokud se všechny tyto prvky ideálně spojí, může daný jedinec stát na vrcholu pomyslné pyramidy a posouvat hranice dál. Výkony se zlepšují i tím, že se sport zrychluje, stává se dynamičtějším. Pomáhá tomu technika, vybavení, povrchy sportovišť u halových sportů, ale i samotná atraktivita sportu. Vyšší tempo, více kontaktu, více gólů, skórování – to vše přispívá k tomu, že se posouvají výkonnostní limity. Je to přirozený motor vývoje – sport je díky tomu zajímavější a atraktivnější. Kde přesně leží hranice, je těžké říct, ale je jisté, že je blízko vyčerpání. Pro vrcholový sport by bylo optimální, kdybychom dokázali přesně zmapovat kineziologický profil každého sportovce a zajistit, že se věnuje sportu, který odpovídá jeho fyzickým možnostem – a zároveň ho tak neničí.
Změnil se v posledních desetiletích přístup k prevenci, regeneraci a psychické odolnosti sportovců?
U profesionálních vrcholových týmů se na tyto aspekty klade stále větší důraz. Osvěta funguje – lékaři, odborné společnosti i olympijský výbor na to dlouhodobě upozorňují. Nicméně to je především role organizace sportu na nejvyšší úrovni. Bylo by potřeba mít platformu, která by zastřešovala všechny aspekty sportování: od trenérské základny přes financování nejen vrcholového, ale i základního sportu, až po výstavbu sportovišť. Třeba vrcholový basketbal nezačíná až v dospělé extralize, ale už třeba ve čtrnácti letech. Mládežnické kategorie jsou často velmi výkonné, ale pokud chybí podpora státu, není kde brát. U mladších sportovců vidíme stejné typy úrazů jako u dospělých vrcholových hráčů. Sport se totiž v těchto kategoriích dělá naplno – ať už jde o první, druhou, nebo třetí ligu. Rozdíl tedy není ani tolik v nasazení a intenzitě, ale především v dostupnosti podpory a prevence.
A co návrat do plné zátěže?
U vrcholových sportovců bývá tlak na rychlý návrat do hry velký – ze strany trenérů, klubů, i samotných sportovců. Ve svém okolí ale pozoruji, že se na doléčení dbá. Uvědomujeme si, že předčasný návrat může vést k opakovaným zraněním, která se pak hůře léčí.
Musíte někdy sportovcům doporučit, aby se sportem přestali?
I to je naše role. Lidé to často nechtějí slyšet, ale zároveň na doporučení odborníka čekají. Někdy je to pro ně úleva – potvrzení, že jejich tělo už daný sport nezvládá. Neznamená to zákaz sportování, spíše doporučení ke změně typu aktivity, snížení intenzity nebo doplnění o kompenzační cvičení. Ačkoliv to není vždy populární, většina pacientů naše rady respektuje.
Objevují se v poslední době nové trendy v léčbě sportovních traumat v ortopedii?
Jedním ze směrů našeho výzkumu je podpůrná léčba pomocí tkáňových kultur a kmenových buněk, zejména v oblasti léčby poranění chrupavky kolenního kloubu. Věnujeme se tomu v rámci našich výzkumných projektů – například jsme zkoumali využití kmenových buněk izolovaných z pupečníkové krve. Testovali jsme je na modelu prasečí chrupavky a sledovali, jak různé technologie jejich použití ovlivňují hojení. Kmenové buňky ale nejsou zázračným řešením. Ukazuje se, že jejich hlavní přínos spočívá spíše v podpoře hojení než v přímé a plnohodnotné náhradě poškozené tkáně.
U některých typů zranění, např. výronů kotníku, se dnes preferuje tzv. funkční léčba – tedy minimum dlouhodobé fixace, a naopak rychlé zahájení rehabilitačních kroků. Cílem je co nejdříve nastartovat hojení tkání pomocí pohybu, zvýšeného prokrvení k odvodu metabolitů, fyzikální terapie a dalších fyzioterapeutických technik. Tento přístup se uplatňuje tam, kde není nutná operace. Ne každé poranění kotníku je však vhodné k okamžitému zatížení. V některých případech je fixace nezbytná. Obecně ale platí, že funkční léčba urychluje rekonvalescenci a pomáhá tkáním se správně regenerovat.
Kam se posouvá ortopedie z hlediska materiálů a technologií?
Spektrum fixačních prvků se neustále rozšiřuje a zlepšuje, což nám umožňuje efektivněji opravovat poranění a podporovat hojení. Druhým zásadním směrem je biologie hojení – snaha co nejvíce využít přirozený regenerační potenciál lidského těla. Ať už jde o využití zmíněné buněčné terapie, zlepšení podmínek pro regeneraci tkání, nebo o navození správného chemického prostředí, které podporuje hojení chrupavky, vaziva a dalších tkáňových struktur. Tyto dva aspekty – technologický pokrok a biologická podpora hojení – dnes nejvíce posouvají sportovní medicínu a ortopedii kupředu.
Je sportovní traumatologie v Česku centralizovaná?
Základní sportovní traumatologie se provádí na dobré úrovni napříč republikou. U specifických typů úrazů, u specifické věkové kategorie nebo typů operací však existují centra, která se na danou oblast specializují. Například artroskopie kyčelního kloubu se na špičkové úrovni provádí jen na dvou až třech pracovištích – naše je jedním z nich. Podobně je tomu u dětské sportovní traumatologie. Výsledky jsou nejlepší tam, kde je dostatek zkušeností, erudice a případů, na kterých lze operační techniky ověřovat a zdokonalovat. Jako člen výboru Společnosti pro sportovní traumatologii a artroskopii se aktivně podílím na vzdělávacích aktivitách, kongresech a kurzech, kde tento trend podporujeme a propagujeme.
Když jste nastoupil na medicínu, hrál jste vrcholově basketbal. Jak jste dokázal kloubit náročné studium a sport?
S basketbalem jsem začal ve 13 letech a skončil s vrcholovou úrovní někdy ve druhém nebo třetím ročníku vysoké školy. Poté jsem pokračoval už jen rekreačně, na druholigové úrovni, kde nároky nebyly tak vysoké. Sport mi během studia pomáhal jako ventil. Studium medicíny je náročné, ale právě proto je důležité mít nějakou formu kompenzace – ať už fyzickou nebo psychickou. Sport pomáhá uvolnit napětí, aktivuje endorfiny, přispívá k duševní pohodě. Myslím si, že spojení sportu a vysokoškolského studia je velmi zdravé a přínosné.
Podporuje Univerzita Karlova sportovní aktivity studentů dostatečně?
To, co dělá univerzita, respektive jednotlivé fakulty, pro sport, je určitě dobře. Zásadní problém je ve struktuře financování, nejen vysokoškolského sportu. Zatímco třeba v USA fungují univerzity často na vícezdrojovém financování – státním, komunitním i komerčním – u nás je systém téměř výhradně státní. To znamená, že možnosti jsou omezené. Vytvořit profesionální univerzitní sportovní týmy vyžaduje trenéry, fyzioterapeuty, zázemí – a to vše stojí peníze, které státní vysoké školství nemá k dispozici. A to je obrovská škoda.
Má tělesná výchova na vysokých školách stále své místo?
Na některých fakultách Univerzity Karlovy – zejména na lékařských či FTVS – zůstává tělesná výchova součástí kurikula. Lékařské fakulty se zabývají lidským tělem, fyziologií, zdravím – a je tedy logické, že by měly dbát i na fyzickou přípravu studentů. Podle mě sportovní průprava na vysokou školu patří. Nejen jako kompenzace duševního přetížení, ale i jako prevence zdravotních problémů. Bohužel, v českém školství, i přes opakované deklarace snahy o zlepšení, stále chybí systematická podpora zdravého životního stylu – málo se propaguje tělesná výchova, málo se investuje do sportu napříč věkovými kategoriemi. Chybí celospolečenské zadání, které by sport vnímalo jako prioritu. A pokud to nefunguje od základních škol, nemůžeme se divit, že některé fakulty sport do svého kurikula nezařazují.
Váš syn Matěj vrcholově sportuje a zároveň studuje všeobecné lékařství na 2. LF UK. Mluvíte s ním o tom, jaký obor by jednou mohl dělat?
Medicína je krásná a má mnoho cest. Myslím, že ho baví práce s lidmi, a že asi bude jednou orientován spíše na nějaký klinický obor. Je možné, že ho zaujme i to, co dělám já. Ale rozhodnutí je na něm. V rámci praktické výuky na medicíně syn postupně ochutnává jednotlivé obory – momentálně ho nejvíc zaujala otorinolaryngologie. Je to krásný obor, jako každý jiný. Pokud by se mě ptal, určitě bych mu uměl doporučit některé obory víc než jiné – s ohledem na životní režim, praktičnost, intelektuální nebo vědecké zaměření, kontakt s lidmi a další aspekty. Ale rozhodně ho do ničeho konkrétního nechci a nebudu tlačit.
| prof. MUDr. Vojtěch Havlas, MD., Ph.D. |
| Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Je přednostou Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. LF UK a FN Motol, na níž působí od roku 1996. Kromě obecné ortopedie, endoprotetiky velkých kloubů a skeletální traumatologie se blíže specializuje na komplexní operativu ramenního a kolenního kloubu u dětí i dospělých, podílí se i na výzkumu v oblasti sportovní traumatologie. Od roku 2014 působí jako proděkan pro specializační vzdělávání na 2. LF UK. Je otcem florbalového reprezentanta Matěje Havlase. |
