Přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN prof. Michal Miovský má kromě náročné práce jednu velkou vášeň. Už léta je jeho koníčkem potápění, které pro něj představuje především relax a meditaci. Bez něj si už nedovede svůj život představit. Miluje Rudé moře s jeho korálovými útesy, faunou i flórou. Do Egypta vyráží pravidelně se svými syny, které k potápění přivedl. Má také instruktorské zkoušky, takže může předávat svůj um i dalším zájemcům o tento úžasný sport.
Profesor Michal Miovský. FOTO: René Volfík.
Jak a kdy jste se k tomuto koníčku dostal?
Potápění byl pro mne takový malý klukovský sen. Zdál se mi ale tak nedostupný a vzdálený, že jsem to bral jen jako takové fantazírování. Ale po letech přišly děti a nápad mé manželky, zda nechci mít se syny nějaký společný koníček. První myšlenka byla jasná – budeme se spolu potápět. Tak jsem vzal nejstaršího syna na první potápěčský trip do Chorvatska.
Jaká byla vaše první zkušenost s ponorem v moři?
Než jsme jeli do Chorvatska, měli jsme za sebou kurz v bazénu. Ale první ponor do moře byl velký náraz. Realita pod vodou je jiná než snění u knih a filmů. Já jsem se pak plácal v Šibeniku pod majákem a instruktor mě pevně držel, abych si za těch 20 minut ve vodě něčím neublížil. Váhal jsem. Ale jeli jsme se potápět opakovaně, až po jednom z ponorů jsem seděl na lodi, pozoroval vlny a věděl, že bez tohohle asi nemůžu fungovat dál.
Jak potápění chytlo vaše syny?
Potápění je náš společný koníček. Potápějí se všichni tři a už mají určité zkušenosti. Nejstarší z nich čerstvě složil instruktorské zkoušky. Vím, že ve vodě jim můžu věřit a spolehnout se na ně. Oni vědí, že ve vodě jde o krk a malá chyba může mít velké následky.
Co se vám na pobytu pod vodou nejvíc líbí?
Nechodí tam maily. Ale vážně. Je to neuvěřitelný svět. Protrpíte oblékání a montáž výstroje, pak se doplazíte na kraj lodi a překulíte se do vody. Nad vámi se zavře voda, zabubláte, vyvážíte se a srovnáte na sobě vše. A pak se s tou vodou mazlíte a necháte se unášet. Potápění, to je meditace.
Není to také adrenalin?
Potápění není adrenalinový sport. Je to relax. Když jsem zmínil, že je to meditace, není to nadsázka. Srovnáte dech, snížíte jeho spotřebu, omezíte pohyby. Vždy mě znovu a znovu překvapí, jak málo vzduchu při pohodovém ponoru spotřebujeme.
Lidi, kteří potápění berou a dělají jako adrenalin, si držím od těla. Jsou nebezpeční sobě i okolí. Potápění je na pohodu a klid. Jasně že se sem tam občas stane nějaké nedopatření, komplikace, nečekaná věc, nehoda. Ale snažím se to minimalizovat. Riziko je třeba snižovat a mít respekt. Zvyšování rizika a jeho vyhledávání nepatří k bezpečnému a pohodovému potápění. Chci z toho mít radost, chci to přežít a nestojím ve vodě o žádná nebezpečná překvápka a nehody.
Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky?
Natočit nebo vyfotit něco úžasného v tom momentě, kdy se to děje. Například zmáčknout to v momentě, když dravá ryba ropušnice loví, to jsou někdy životní záběry. U některých pohybů jsou to milisekundy, a ještě se to nesmí rozmazat a musí být dobré světlo. Ale na celý život mám určitě zážitek, když ke mně a mému tehdy dvanáctiletému synovi připlavala obrovská samice delfína s maličkým mládětem a oba zůstali pár metrů přímo před námi nehybně stát. Oni koukali na nás, my na ně. Několik sekund to bylo, jen tak, prostě vzájemné pochlubení se svými mláďaty.
Kam jezdíte nejraději?
Nejčastěji a nejraději jezdíme do Egypta. Máme tam přátele a skvělou základnu na lodi pro Safari. Jedna z top lokalit jsou ostrovy Brothers v Rudém moři a další z nich je rezervace Ras Mohamed v Sharm El Sheikhu. To je tam, kde náš pan docent Petr Bartůněk, emeritní přednosta IV. interny, byl v roce 1985 jako lékař se slavnou výpravou Koral. Nádherné místo s impozantní stěnou padající do 750 metrů. Tam ještě život opravdu je. Velké ryby. Není bližší srovnatelná lokalita. Okolo je ještě několik dalších mimořádných lokalit jako třeba Tiran a další. Na těchto lokalitách vidíte, jak Rudé moře asi vypadalo normálně, ještě třeba před 20 nebo 30 lety. Tam si nedovolí ani místní dělat binec, jaký dělají jinde. Alespoň tam k tomu mají nějaký respekt a hlídá se to.
Velké ryby jsou úžasné. Divoký delfín nebo kladivoun, to je něco. Letos jsme měli dokonce mantu. To je opravdu svátek. Baví mě ale taky ti menší. Sbíráme se synem fotky mimo jiné malých mořských plžů (Instagram: e_coral_2020). Vydržím u nich ležet minuty a minuty a koukat na ty barvy a tvary. Tomu nevěříte, co je možné, co příroda vytvořila. Třeba když se španělská tanečnice odlepí ze dna a začne tančit ve volné vodě. Speciálně v noci to je hotové představení. Nebo když k vám takto v noci připlave odněkud nádherná oliheň a pozoruje vás, to zatajíte dech a jen sledujete fascinovaně tu krásu. Ale těžko nesu, jak se lidé k Rudému moři chovají. Ta postupná destrukce je děsivá.
Můžete to přiblížit?
Ničivý vliv má velký rybářský průmysl, těžba na mořském dně, lodní motory a další bezohledná lidská činnost. Vidíte to každý rok, jak to je rychlé a jak to v moři postupuje. Považuji za zásadní, aby se o tom mluvilo, aby to děcka měla ve škole. Nebude moře a oceán, nebudeme my. Sleduji a chystám se nyní více podpořit akci Hope Spots. Sylvia Earle, americká mořská bioložka, mě fascinuje. Je umanutá a správně švihlá, pokud to mohu o staré dámě říci. Potřebujeme lidi jako ona.
Potřebujeme více výchovy a ochrany pro moře a oceány. Racionální a účinnou. Tohle není o plastových brčkách do limonády a podobných nesmyslech. Tohle je o velkém rybářském průmyslu, stále používaných tažných sítích, těžbě na mořském dně a podobně. Například normy pro lodní motory a vůbec technický stav lodí a znečištění z nich, to je další velké téma.
Do jaké největší hloubky jste se dostali?
Já hloubku neřeším. Možná jen potud, že si na ni dávám pozor. Mám sice pár ponorů pod 50 metrů, ale nevyhledávám to. Jsem klidnější, když jsme v menší hloubce. Víme, že se lze snadněji vynořit a je to menší riziko. Nejraději mám vodu v hloubce okolo 12 až 20 metrů, kde je ještě slunce a je tam hodně života. Ano, mám sen vidět na vlastní oči latimérie. To ale znamená ponořit se do hloubky 120 až 130 metrů. Technické potápění je ale úplně jiný příběh a je možné, že tento sen si nechám jen zdát.
Narazil jste na nějakého nebezpečného tvora? Třeba žraloka?
Moře je v principu nebezpečné. Některá rizika nejsou vidět hned nebo snadno. Silný proud s netypickým směrem, který nikdo nečekal a který vás strhne na opačnou stranu, to je hned o radost postaráno. Ve střehu je třeba být stále. Zvířata obecně nejsou nebezpečná, pokud to riziko nezvýšíte vy. Sahat na všechno ve vodě a všechno hladit, to není dobrý nápad. Respekt k tomu, co se děje okolo vás a čeho jste na chvíli součástí, to je zásadní bezpečnostní pravidlo. Ono to láká si ty tvory hladit, jsou nádherní, ale jsou to divoká zvířata a ten daný kus nemáte „načtený“, nejste s ním dostatečně často. Nevíte, jakou má zkušenost s lidmi a co má za sebou. Navíc je můžete naopak zabít vy, třeba nějakou infekcí. My jsme více nebezpeční pro ně než oni pro nás. Žraloky moc rád fotím, to jsou dokonalá zvířata. Jejich úbytek je děsivý. Je to veliký svátek, když nějakého najdeme, a ještě větší svátek, když se nějakého podaří hezky vyfotit nebo natočit.
A jak to všechno stíháte vedle časově náročné práce nejen na fakultě?
V nějaké chvíli se z toho stal pro mě únik. Prostě musím jet. Přijde to vždy jednou za pár měsíců a musím jet. Ale naučil jsem se to řešit i pracovně. V průměru každý druhý den loď zajede do zóny, kde chytíme signál. Takže stahuji a posílám poštu. Mám již chycený rytmus, kdy v podstatě za ten týden zvládnu vyřídit téměř vše pracovně-provozní. No a pacienti, ti týden vydrží. Já tam totiž fakt musím.
Článek původně vyšel v magazínu 1. lékařské fakulty UK: www.jednicka-aktualne.cz
