„Jazyk není neutrální popis, ale aktivně spoluutváří postoj, který k dané věci zaujímáme,“ říká bohemistka a lingvistka Hana Dufková z FF UK. Výzkumně se zabývá například tím, jak jazyk formuje naše myšlení, vztahy i veřejnou debatu. Vedle akademické práce se dlouhodobě věnuje také popularizaci vědy.
Proč je pro Vás důležité popularizovat jazykovědu a mluvit o jazyce i mimo akademické prostředí?
Vnímám to jako svůj přirozený vývoj. Popularizace je součástí třetí role univerzity, a je tedy i odpovědnost nás akademiček a akademiků komunikovat s veřejností. Zároveň mi tahle role sedí i osobně, protože jsem vždycky tíhla k organizování akcí a práci s lidmi. A dnes je podle mě srozumitelné předávání vědeckých poznatků společnosti přímo klíčové. Nejde jen o to, že veřejnost vědu financuje, ale i o snahu být lidem skutečně prospěšný a dělat práci s konkrétním dopadem. V době informačního zahlcení má věda podle mě povinnost vstupovat do veřejného prostoru. I když jsou nároky na akademiky a akademičky už tak velké, považuju to vedle výuky za jednu z nejdůležitějších součástí své práce.
Takže si svoje veřejné aktivity příliš nerozmýšlíte a spíš se snažíte hledat způsob, jak je do své práce začlenit?
Ano, přesně tak. Když se totiž vědci a vědkyně komunikaci s veřejností vyhýbají, převezmou tu roli lidé, kteří k vědě nemají tak blízko a tématu často úplně nerozumějí.
Ve Vašem oboru to asi platí dvojnásob. Jazyk se týká každého z nás. Jazyk používáme všichni, a proto na něj má téměř každý silný názor i pocit, že mu rozumí.
Myslím, že je důležité ukazovat, že jazyk není jen soubor školních pravidel, kterými jsme si všichni prošli, ale živý fenomén spojený s komunikací, dobou i naším uvažováním.
Zabýváte se i tím, že pravopis může fungovat jako společenské stigma. Proč nás pravopisné chyby tak silně dráždí?
Protože jsou velmi viditelné a snadno svádějí k rychlým soudům. Přehnaná pozornost věnovaná pravopisu ale často odvádí pozornost od obsahu sdělení. V online debatách je navíc pravopis snadný terč. Ve chvíli, kdy chceme reagovat rychle, sáhneme spíš po něčem nápadném než po věcné argumentaci.
Může s tím, že pravopis tak snadno slouží jako měřítko člověka, souviset i to, že se mu ve škole tradičně přikládal velký význam?
Ano, myslím, že to hraje zásadní roli. A protože je psaný jazyk veřejně viditelný, začali si lidé podle něj snadno vytvářet úsudek o druhých. Tyto představy si často neseme už z dětství a dospívání, kdy jsme byli na podobná hodnocení obzvlášť citliví a kdy se právě na tuto oblast klade ve škole značný důraz. Možná i proto v nás pravopis vyvolává tak silné emoce.
Vidíte u mladší generace náznaky, že by se její vztah k pravopisu mohl do budoucna proměňovat, třeba i proto, že se výuka trochu proměňuje a dává se větší prostor komunikaci či obsahu sdělení?
Myslím, že ano, určitý posun už vidět je, i když zatím nelze přesně říct, čím je způsoben. Ve svém výzkumu se žáky a žačkami základních a středních škol jsem zjistila, že ani nápadné pravopisné chyby v nějakém sdělení samy o sobě u nich při čtení důvěryhodnost tohoto sdělení výrazně nesnižují, ale gramatické odchylky ano. To může naznačovat, že mladší generace si už pravopis nespojuje s hodnocením autora/ky tak automaticky jako dřív. Zároveň ale ve veřejném prostoru pořád přetrvává silný důraz na pravopis jako symbol „správnosti“, často spojený s již zmíněnou školní zkušeností a nostalgií.
Kdyby naši dobu někdo jednou zkoumal jen podle dnešního jazyka, co by o ní zjistil? Čím je naše společnost typická?
Řekla bych, že především rychlostí. Jenže tu by z hotových textů asi nevyčetl. Skutečná dynamika dnešní doby by se ukázala spíš v samotné interakci – v tempu odpovědí, časech odeslání zpráv nebo ve způsobu, jak na sebe lidé reagují. Ze samostatných textů, slov či emotikonů by bez širšího kontextu mnoho nepoznal. I ty by totiž lidé v budoucnu museli číst a vykládat podobně opatrně, jako my interpretujeme útržkovitá svědectví o minulosti.
Stejně jako nám dnes staré texty můžou sugerovat vznešenější a důstojnější obraz minulosti, než jaká byla každodenní realita, i o naší době by si někdo mohl vytvořit dost zkreslenou představu. Tím spíš, že dnešní jazyk je mimořádně rozrůzněný – od velmi formálních, upravených či AI generovaných textů až po hybridní komunikaci mladých lidí, která se opírá i o vizuální a grafické prostředky. Právě tahle výrazná různorodost je podle mě pro naši dobu typická.
Mluví se o tom, že sociální sítě a internetové debaty jazyk vyostřují. Je to opravdu tak, nebo spíš jen dávají větší prostor něčemu, co v lidech vždycky bylo?
Souhlasím s tím, že spíš zviditelňují něco, co je v lidské komunikaci přítomné odjakživa. Lidé vždy používali jazyk nejen k popisu, ale i strategicky a manipulačně. Dnes jsou tyto mechanismy jen viditelnější a také se o nich víc mluví. Přirozené nám je i samo vymezování na ose „my“ a „oni“. Běžně se ztotožňujeme se svou skupinou, třeba když říkáme „včera jsme porazili Spartu“.
Problém nastává ve chvíli, kdy se proti jiné skupině začneme vymezovat tak, že ji jazykově snižujeme nebo degradujeme. Jazyk totiž není neutrální popis. Je rozdíl, jestli o někom řekneme, že něco říká, požaduje nebo že o něco škemrá či si něco vydupává.
A když se člověk dlouhodobě pohybuje v prostředí, které mu stále vrací stejný typ obsahu a stejný jazyk, jeho postoje to dál utvrzuje. Právě proto je tak důležité brát jazyk veřejné debaty vážně.
Existují velmi zajímavé výzkumy, například práce psychiatra Jiřího Horáčka a jeho týmu, ale i ze zahraničí, které ukazují, že takové prostředí může měnit fungování mozku. Právě proto lidé tak snadno podléhají dezinformacím nebo konspiračním teoriím. Z hlediska zpracování informací v mozku je totiž velmi snadné přijmout zjednodušený výklad světa, zvlášť když mu člověk podlehne brzy a pak dlouhodobě žije v prostředí, které mu tento způsob uvažování neustále potvrzuje. Pokud je navíc celé toto prostředí podepřeno jazykem, který tomu přesně odpovídá a který tyto vzorce podporuje, člověk se v něm postupně zabydlí natolik, že je pro něj čím dál těžší od něj kriticky odstoupit.
Jak se manipulaci bránit?
Základ je podle mě v co nejranější edukaci. Děti by se měly velmi brzy učit si všímat toho, jak fungují zájmena, hodnoticí přídavná jména nebo jiné jazykové prostředky, které nenápadně posouvají význam a rámují náš pohled na svět. Protože už v šesté nebo sedmé třídě často opakují tvrzení, která slýchají doma.
Zároveň tu ale vidím i posun. Děti jsou dnes mnohem víc vedeny k ověřování informací a k tomu, že ne všechno, co slyší, je pravda. Na mých workshopech pro střední školy se třeba ukazovalo, že některé dříve běžné hodnoticí nálepky už pro mladé lidi nejsou první volbou, když mají popsat druhého člověka – když měli třemi slovy vystihnout známého youtubera, většinu z nich ani nenapadlo ho identifikovat slovem „homosexuál“, přestože to o něm vědí. Už jim to nepřipadá pro popis člověka nijak určující.
Právě i to potvrzuje, jak důležitou roli jazyk hraje. To, jak o věcech mluvíme, vypovídá o tom, jak o nich přemýšlíme – a zároveň naše uvažování zpětně formuje.
Vracíme tedy zpátky k popularizaci a zodpovědnosti, jež jste zmiňovala na začátku rozhovoru. Snažíte se tedy děti i dospívající vést k tomu, aby o jazyce přemýšleli, dokázali si od něj vytvořit odstup a nejeli jen na autopilota.
Přesně tak. Baví mě na tom i to, že se v těch debatách sama hodně učím. Nejde o to někomu „otevřít oči“, ale spíš společně hledat nové způsoby přemýšlení a nabízet si jiné perspektivy.
Nebo si všímat, jak mluvíme sami o sobě. Když si člověk opakuje věty typu „já jsem hloupá“ nebo „tohle se mi nikdy nepovede“, nezůstává to bez následků. Jazyk, který vůči sobě používáme, ovlivňuje, jak sami sebe vnímáme.
Právě proto je důležité uvědomovat si váhu slov i v drobnostech. Třeba sloveso zvládnout zní podpůrně, ale zároveň v sobě nese představu výkonu a překážky, kterou je třeba zdolat. Jazykové působení neleží jen v nápadných sporech o pojmenování, například ne/užívání generického maskulina typu studenti, lékaři a podobně, ale i ve slovesech, hodnotících výrazech a dalších méně viditelných prostředcích.
| Mgr. Hana Dufková, Ph.D. |
|
Bohemistka a lingvistka působící v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Věnuje se didaktice jazyka, proměnám veřejného diskurzu a popularizaci lingvistiky. Od roku 2023 je zapojená do projektu Zeptej se vědce, připravuje jazykový koutek v časopisu Vesmír a vede popularizační workshopy pro školy i veřejnost. Na FF UK vyučuje mimo jiné úvodní jazykový seminář, kapitoly z gramatiky češtiny a kurzy pro budoucí vyučující češtiny. |
