Pomáhala v uprchlickém táboře v Tanzanii během epidemie cholery. Jako zdravotní sestra byla i na misích Lékařů bez hranic v Jemenu, Iráku, Sýrii a v Nigérii. Co si Martina Vitverová Jurigová, která vystudovala také obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií UK, odnesla z misí pro život v Česku? Poznání, že epidemie nebo válka může vypuknout kdekoliv na světě, tedy i u nás, a že respektující komunikace vede ke kvalitnější zdravotní péči.
Co vás přimělo po absolvování zdravotnického záchranářství studovat antropologii? To je docela krok jiným směrem.
Mě humanitní vědy vždy zajímaly. Už jako středoškolačka jsem si ráda četla různé sociologické texty a rozhovory. Chtěla jsem porozumět společnosti a tomu, co se v ní děje. To všechno dohromady mě přivedlo k humanitním a společenským vědám.
Jak moc je důležité pro práci ve zdravotnictví rozumět společnosti a kultuře?
Důležité to je v porozumění skutečné dynamice západní medicíny. Někdy máme tendenci vnímat západní medicínu jako tu jedinou správnou a platnou a ty ostatní vnímáme jako etnomedicíny. Ale ona je i západní medicína z politicko-antropologického hlediska etnomedicínou. Vnímání zdravotního systému a medicíny je v jiných zemích jiné, a to je dobré si uvědomit.
Pro mě to bylo užitečné hned na první misi Lékařů bez hranic (MSF), kam jsem vyjela. V uprchlickém táboře v Tanzanii jsme připravovali očkovací kampaň během epidemie cholery. V táboře bylo asi 200 tisíc lidí. Pro hladký průběh očkování je zásadní lidem na začátku vše pořádně vysvětlit. Oslovili jsme proto nejprve lídry místních komunit. Tehdy mě tam zastavil jeden pán, protože mě viděl v tričku MSF, a začal se ptát, jak je možné, že očkování funguje, že tomu nemůže uvěřit, když ho vyvinuli bílí lidé v Evropě a oni jsou černí v Africe. Vnímal to tak, že na lokální nemoc musí být také lokální lék. Nakonec říkal, že zná naši organizaci a že už mu v minulosti pomohla, tak se naočkovat tedy nechá, i když dodal, že nevěří, že by mu to pomohlo.
Téma nedůvěry v očkování je dnes velké téma i v jiných částech světa…
To se totiž hrozně zanedbalo při očkování proti covidu. Příběh z Tanzanie jsem často vyprávěla na různých přednáškách a lidi se tomu vždycky zasmáli. Já k tomu pokaždé poznamenala, že postoj toho pána byl způsobený omezeným přístupem lidí ke vzdělání a k informacím, a proto je to do jisté míry pochopitelné. Od té doby, co jsme zažili pandemii a všechny dezinformační kampaně vůči očkování, tak už se tomu ale nikdo nesměje. Ukázalo se, že jsme úplně stejně zranitelní, ačkoliv jako společnost přístup ke vzdělání máme. Strašně se podcenilo a zanedbalo to, jak lidem očkování představovat. Předpokládalo se, že jsou všichni natolik informovaní a natolik věří medicíně a evidence-based vědě, že na očkování prostě půjdou. Ukázalo se ale, že jsme stejně zranitelní, a právě humanitní vědy do tohoto mají dobrý vhled.
Jak jste se připravovala na svou první misi MSF? Co byste poradila těm, kteří o tom přemýšlejí?
Myslím, že se na to úplně připravit nedá, protože každá mise je jiná. Je to takový náraz. Pozorovala jsem i u dalších lidí, kteří na misi přijeli, že vnímali západní medicínu jako nadřazenou. A já, i když jsem měla humanitní vzdělání a věnovala jsem se medicínské antropologii, jsem tam přijela s úplně tím samým. S řadou věcí, které musíte řešit na misi, se přitom tady vůbec nesetkáte. Do svých výjezdů s MSF jsem nikdy neviděla spalničky naživo a o choleře jsme se snad ani neučili. Na každou misi jsem jela s čím dál větší pokorou. Spíš jsem se snažila místním zdravotníkům ukázat, co umím já, a zároveň se od nich naučit to, co umí zase oni. Společně jsme to dali nějak dohromady, abychom mohli opravdu pomáhat.
Co nového jste se na misích od místních naučila?
Víte, že si máte pořád dezinfikovat ruce. Ale jak to dělat v uprchlickém táboře, kde není ani dezinfekce, ani mýdlo, ani voda? Místní zdravotníci vám poradí, že si ruce můžete umýt popelem, protože ten také dezinfikuje. Přijedete tam jako zkušená sestra z fakultní nemocnice a ztrácíte se tam pak v základních věcech. Tohle mi hodně srazilo hřebínek.
Přeci jen jste ale na mise vyjížděla se zkušenostmi z velmi náročného prostředí anesteziologicko-resuscitačního oddělení. Pomohlo to nějak?
Na první misi jsem byla úplně ztracená, a to nejenom proto, že se z anglicky mluvící mise stala francouzská, což je jazyk, který neovládám. Zvládnout epidemii cholery v takových podmínkách je obrovsky těžké. Na první misi jsem se učila hlavně já, než že bych sama přinesla nějaký velký vklad. S tím se ale na misích MSF počítá, a proto jsou také první výjezdy dobrovolníků časově omezené.
A jak si vůbec MSF vybírá, koho na misi vezme?
Nejdřív se koná informační večer (u nás obvykle v Praze), kde se dozvíte spoustu různých věcí. Pokud vás to neodradí, protože mnoho lidí má o misích takové trošku romantické představy, tak se pak přihlásíte do výběrového řízení. To už probíhalo ve Vídni. Trvalo dva dny a bylo docela náročné. Proklepnou si vás tam ze všech možných stran. Rok jsem pak čekala, než se objevila mise, kam bych mohla jet. Omezovalo mě právě to, že nemluvím francouzsky, a také to, že ne všechny mise jsou vhodné pro nováčka.
Neznervózněla jste, když přišla pozvánka na první misi?
Když konečně pozvánka přišla, měla jsem na odjezd asi čtyři dny, takže jsem neměla čas o tom přemýšlet. Strach jsem ale měla před odjezdem na druhou misi, která byla v Jemenu, uprostřed válečného konfliktu.
Potvrdily se vaše obavy?
Dnes už na některé části téhle mise vzpomínám i s úsměvem. Ale bylo to náročné. Nejdřív jsem letěla takovým miniletadýlkem z Džibuti do San’á. Samotné letiště tam bylo už několikrát vybombardované, takže tam přistáváte mezi ohořelé zbytky letadel. Uprostřed toho tam na mě čekal takový usměvavý týpek s kyticí, který mě přijel vyzvednout. Vyprávěl mi, že byl před válkou zpěvák a začal mi ukazovat různá svoje videa. Odvezl mě do ubytování, kde jsem měla na posteli připravenou růži. Vařila nám tam skvělá etiopská kuchařka. A pak v noci najednou začalo bombardování. K smrti jsem se bála. I když to probíhalo několik kilometrů daleko, měla jsem pocit, jako kdyby nám bomby padaly na dvorek za domem. Všechno se třáslo, jen jsem čekala, kdy se vysklí okna. Druhý den v práci jsem ale viděla, jak už toho nikoho nevzrušuje. Já nemohla celou noc spát a oni skoro o ničem nevěděli. Uvědomila jsem si, že když v takovém prostředí žijete, zvyknete si na to. Pro mě to bylo ale hodně těžké. Začala jsem se řídit podle místních. Když jsem viděla, že je to nerozrušuje, říkala jsem si, že situace není tak vážná. I když na zvuk střelby jsem si nikdy nezvykla, postupně mi přestalo připadat zvláštní, že tam na ulici každý nosí zbraň přes rameno.
S jakými úkoly jezdíte na mise?
Přesné zadání nedostanete. Něco jiného vám řeknou na brífinku v operačním centru a něco jiného pak na místě. Nakonec je to ale stejně na vás. Snažila jsem se vždycky si promluvit s lidmi na místě, udělat si aktuální obrázek a na základě toho vyvodit, co je nejvíc potřeba. Cílem misí MSF obecně je etablovat na místě kvalitní péči. Pokud jste ale na „emergency misi“, jejímž cílem je pomáhat v nějaké skutečně vážné situaci nebo při epidemiích, snažíte se především celou situaci stabilizovat a přispět k péči, kterou tam lidé akutně potřebují.
Jako zdravotní sestra pracujete nejen na misích, ale i v České republice ve velmi stresujícím prostředí, co děláte proti vyhoření?
Ve stresu je hodně důležitý tým, v jakém pracujete. Uvědomila jsem si to během pandemie. Mně hodně pomáhá socializace, odpočívám tím, že jdu s kamarády a kolegy někam ven.
Připravily vás mise na pandemii? Byla jste jako zdravotní sestra v první linii a starala jste se o pacienty ve vážném stavu připojené na plicní ventilátory…
Hodně lidí mi během pandemie říkalo, že už na tohle musím být zvyklá z misí. Ale pandemie byla přeci jen něco jiného. Na misích jste na omezenou dobu. I když tam prožíváte nějaké opravdu náročné momenty, víte, že za několik týdnů pojedete domů. Během pandemie ale žádný takový horizont nebyl. Nikdo nevěděl, jestli to bude trvat rok nebo pět let, navíc jsem se velmi bála o svoje blízké. Když jste na misi, víte, že vaše rodina je v bezpečí.
To, na co mě mise připravily, je hlavně vědomí toho, že epidemie nebo válka může vzniknout kdekoliv na světě, třeba i tady. To jsem si uvědomila dávno před válkou na Ukrajině, která tu pro řadu lidí byla velkým budíčkem.
Vedle práce zdravotní sestry se věnujete také tématu komunikace ve zdravotnictví, a to jak na úrovni mezi zdravotnickým personálem, tak mezi zdravotníky a pacienty, potažmo rodinami pacientů. Co vás k tomu přivedlo?
To, co pro mě bylo hodně důležité a formující, je to, že jsem na misích zažila různé typy spolupráce a jinou úroveň vztahů mezi lékaři a sestrami, i mezi zdravotníky a pacienty a jejich rodinami. Tady stále přetrvává paternalistický model, tedy že nejvýš, jak nad pacienty, tak nad sestrami, stojí lékař. Pořád tu navíc panuje stereotypní představa, že sestry jsou asistentky lékařů, které tam jsou proto, aby lékaři uvařily kávu nebo přišily knoflík. To je naprostý přežitek a nepatří to k moderní medicíně. Neskutečně mě to vytáčí. Respektující a partnerský vztah by měl fungovat jak mezi lékaři a pacienty, tak mezi lékaři a zdravotními sestrami. Kvalita péče je pak vyšší.
Proto jsem ráda, že jsem mohla být u otevření magisterského oboru Intenzivní péče na 3. lékařské fakultě UK. Existuje mnoho studií, které ukazují, že dochází k méně chybám a dokonce i nižší úmrtnosti, když máte ve zdravotnických zařízeních vzdělané zdravotní sestry.
Přes kolegyni Jitku Kosíkovou, která také pracovala pro MSF, jsem se navíc dostala k výuce kurzů komunikace v Centru paliativní péče a posléze ke start-upu ComGuide, kde působím jako lektorka, a který prostřednictvím virtuální reality učí zdravotníky, jak komunikovat s pacienty.
Čemu konkrétně se tam věnujete?
Pracujeme na vývoji aplikace, kde si můžete trénovat obtížnou komunikaci s pacientem – AI avatarem. Je to takový trenažér pro situace, ve kterých zdravotníci často tápou, například jak sdělit člověku, že má nevyléčitelné onemocnění nebo že mu zemřel jeho blízký, jak mluvit s naštvaným příbuzným nebo s člověkem s demencí, těch možností je celá řada. Já tam ve spolupráci s ostatními členy a členkami týmu navrhuji průběh situace, aby to co nejvíc odpovídalo praxi, a také zodpovídám za odbornou správnost toho, jaké komunikační techniky se tam uživatelé učí.
Zdravotníci mají nacvičené to, jak perfektně provést dialýzu, ale už ne, jak to, co pacienta čeká, vysvětlit jemu nebo jeho rodině. Komunikace je pořád na druhé koleji, i když se to v posledních letech začíná zlepšovat.
Pořád platí, že mezi zdravotními sestrami převažují ženy?
V intenzivní péči přibylo dost mužů, kteří vystudovali obor zdravotnické záchranářství. S tímto oborem totiž nemusejí pracovat jen na záchrance.
A pořád se jim říká zdravotní sestra? Má tato profese nějakou mužskou variantu názvu?
Legislativně jsou to sestry. Někdo jim říká bratři, ale to nemá žádné právní ukotvení. Pacientům se většinou představují jménem. Někdy jim pacienti říkají „pane doktore“, protože jim připadá divné, že ta „sestra“ je dvoumetrový chlap.
Je to super oživení profese, muži do ní vnášejí jinou dynamiku. Na druhou stranu se i oni setkávají se stereotypy. Zažila jsem lékaře, který nechtěl, aby se o pacienta v kritickém stavu staral kolega – muž. Prý proto, že „muži neumí dělat tolik věcí najednou“. Přitom to byl zkušený a dobrý profesionál. Takže ty předsudky fungují na obě strany.
Jaké vlastnosti je dobré mít pro práci v intenzivní péči?
Mnoho lidí by vám asi odpovědělo, že je třeba mít odolnost vůči stresu. Já bych k tomu doplnila, že je dobré mít sebedůvěru a sebelásku, abyste si uměli nastavit hranice a nevyhořeli jste. A potom je důležité si uvědomit, že pokud se dostanete do prostředí, které vám zásadně nevyhovuje, můžete se ho pokusit změnit, když to nejde, tak jít dál. Nejhorší je, když člověk setrvává u něčeho, co ho neuspokojuje. Pak se z něj stane taková černá díra, která všechno pohlcuje, práci nebude odvádět dobře, a nakonec to otráví všechny.
| Mgr. Martina Vitverová Jurigová |
| Absolvovala bakalářský obor zdravotnické záchranářství na Jihočeské univerzitě a magisterskou Obecnou antropologii – integrální studium člověka na Fakultě humanitních studií UK. Jako zdravotní sestra byla na pěti misích organizace Lékaři bez hranic – Tanzanie (2015), Jemen (2016), Irák (2017), Sýrie (2018), Nigérie (2019). Pracovala na Klinice anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, posléze ve stejné nemocnici na Kardiochirurgické klinice. Podílela se na sestavení koncepce navazujícího magisterského programu Intenzivní péče na 3. lékařské fakultě UK, kde také donedávna vyučovala. Působí jako lektorka komunikace pro zdravotníky v kurzech Centra paliativní péče a ve start-upu ComGuide. V současnosti je na mateřské dovolené s dcerou Medou. |
