Web Univerzity Karlovy

„Když začne hodně pršet, některým pacientům se rozbuší srdce, dostávají úzkosti a potřebují léky na uklidnění,“ popisuje praktická lékařka Marie Bourne, přednostka nově vzniklého Kabinetu environmentální medicíny na 3. LF UK, zkušenosti s obyvateli pražské Troje, kteří dodnes prožívají následky povodní z roku 2002. V rozhovoru přibližuje, jak životní prostředí ovlivňuje naše zdraví i vzdělávání budoucích lékařů.

Zabýváte se vlivem životního prostředí na lidské zdraví. Na co by se podle vás měl dnešní lékař ptát svého pacienta, co by ho ještě před deseti nebo dvaceti lety ani nenapadlo?

Napadají mě především vlny veder. Praktický lékař by se měl v létě aktivně zajímat o to, jak je jeho pacienti zvládají. Jestli se jim nemotá hlava, jestli správně užívají léky nebo zda mají možnost pobývat v chladnějším prostředí. Pokud například někdo bydlí v podkrovním bytě, může tam mít nesnesitelné horko ve dne i v noci. Vedro dnes představuje mnohem větší zdravotní problém než dříve.

A netýká se to jen starších nebo chronicky nemocných lidí?

Vůbec ne. I mladý a zdravý člověk může mít kvůli horku problémy se spánkem. A nedostatek spánku se následně promítá do fungování celého organismu. Pokud se například léčí s depresí nebo úzkostmi, může se jeho stav zhoršit.

Na 3. lékařské fakultě máme v týmu, který vyučuje předmět o dopadech klimatické a ekologické změny na zdraví, také psychiatričku. Ta nám vyprávěla, že dříve její pacienti prožívali psychické propady především v zimních měsících. Dnes se s nimi stále častěji setkává v létě. Jedním z možných vysvětlení jsou právě vysoké teploty a zhoršený spánek.

Zajímavé je také to, jak na naši psychiku působí proměny přírody. Například ve Finsku se zkoumá, jak lidé vnímají zimy, během kterých ubývá sněhu. Jsou zvyklí na to, že sníh alespoň trochu prosvětluje jinak tmavé zimní dny. Když zmizí, může to negativně ovlivňovat jejich psychickou pohodu. Navíc přicházejí o možnost věnovat se zimním sportům.

Vybavíte si nějaký konkrétní případ ze své lékařské praxe, kdy se na zdravotních potížích pacienta výrazně podepsalo prostředí, ve kterém žije?

Typickým příkladem jsou lidé, kteří přicházejí s lymskou boreliózou i v zimě. Dříve jsme byli zvyklí, že klíšťata představují riziko především od jara do podzimu. Jenže zimy jsou dnes teplejší a klíšťata mohou být aktivní i během nich.

Dalším příkladem jsou pacienti z pražské Troje, kde máme také ordinaci. Tato oblast byla velmi zasažena povodněmi v roce 2002. Někteří lidé tehdy přišli o bydlení a dodnes si nesou psychické následky. Když začne hodně pršet a objeví se obavy, že by se řeka mohla znovu rozlít, některým se rozbuší srdce, dostávají úzkosti a potřebují léky na uklidnění. Je to zkušenost, která ukazuje, jak dlouhodobé mohou být zdravotní následky extrémních přírodních událostí.

Jak se environmentální medicína promítá do vaší každodenní práce s pacienty? Přistupujete díky ní jinak třeba k prevenci?

Při preventivních prohlídkách kladu velký důraz na pohyb. Zajímá mě, jestli se pacienti pravidelně hýbou, jakému sportu se věnují a zda je pro ně bezpečný v daném ročním období. Pohyb je jedním ze základních pilířů zdraví. Neznamená to ale, že bych každého posílala do fitness centra. Důležité je najít něco, co člověka baví, protože jinak u toho dlouhodobě nevydrží.

Jenže i tady narážíme na klimatickou změnu. V létě nemůžete pacientům jednoduše doporučit, aby si šli zaběhat nebo zajezdit na kole, když venku panují extrémní vedra. V zimě zase ubývají možnosti zimních sportů. Přitom chceme, aby se lidé hýbali pravidelně, rádi a bezpečně.

Ve své praxi se určitě věnujete také stravování pacientů. Co jim v tomto směru doporučujete?

Ráda s nimi mluvím o tom, co jedí, protože naše stravování ovlivňuje nejen zdraví, ale také životní prostředí. Obecně bychom měli jíst více zeleniny, ovoce, luštěnin, ořechů a semínek a omezovat konzumaci masa, zejména červeného. Mluvíme o takzvaných společných přínosech pro zdraví a životní prostředí. Samozřejmě nechci pacientům přikazovat, aby přestali jíst maso. Jídlo je velmi osobní a často i emocionální záležitost. Ale i omezení konzumace masa o třetinu nebo polovinu může mít význam.

Hodně se mluví o bílkovinách, zejména v souvislosti se zdravým stárnutím. Neobávají se pacienti, že bez masa jich nebudou mít dostatek?

Určitě. Na sociálních sítích se objevuje spousta doporučení, kolik bílkovin bychom měli přijímat, ale ne všechna odpovídají potřebám většiny populace. S přibývajícím věkem je důležité dbát na udržení svalové hmoty a dostatečný příjem bílkovin. Ty ale můžeme získávat i z luštěnin, vajec, ořechů nebo semínek.

Při práci s pacienty používám techniku motivačního rozhovoru, která je založená na respektu a hledání změn, jež je člověk skutečně ochotný udělat. A funguje to. Někdy mě až překvapí, když se s pacientem po třech měsících znovu setkám a on mi řekne, že své návyky opravdu změnil a cítí se lépe.

Environmentální medicína se zabývá také chemickými látkami, které mohou ovlivňovat náš hormonální systém. Jak velké téma je to pro vás jako praktickou lékařku?

Je to velké a stále významnější téma. V našem výukovém týmu na 3. LF UK se mu věnuje především doktorka Klára Matoušková, která se na tuto oblast specializuje. Zajímavé je, že nás někdy v podobných otázkách předběhnou samotní pacienti. Lékaři bývají poměrně konzervativní a občas nás právě pacienti upozorní na něco, o čem četli a čemu bychom se měli více věnovat.

Když jsem se o tuto problematiku začala zajímat před třemi nebo čtyřmi lety, nedokázala jsem si úplně představit, jak o ní s pacienty mluvit. Chemické látky jsou totiž prakticky všude kolem nás a je velmi obtížné se jim zcela vyhnout. Dnes už ale vím, že mohu doporučit alespoň několik jednoduchých opatření. Například omezit používání plastových obalů, pravidelně doma vysávat nebo neohřívat jídlo v plastových nádobách v mikrovlnné troubě. Tím můžeme expozici některým látkám snížit.

Přesto je to pro mě z klinického hlediska stále poměrně obtížně uchopitelné téma. Není to jako kouření, kdy pacientovi doporučíte, aby přestal, a tím významně snížil konkrétní zdravotní riziko. Tady se řadě vlivů zkrátka úplně vyhnout nedokážeme.

Nakolik tedy můžeme své zdraví ovlivnit sami a nakolik záleží na širších společenských změnách?

Myslím, že důležité je obojí. Nemůžeme všechno přenášet na jednotlivce, ale zároveň bychom neměli rezignovat na vlastní odpovědnost. O klimatické změně a dalších environmentálních problémech víme už velmi dlouho. Spoléhat se pouze na to, že všechno vyřeší trh nebo změny spotřebitelského chování, nestačí. Potřebujeme také politická rozhodnutí a systémová opatření.

To ale neznamená, že nemá smysl, když se jednotlivci rozhodnou jíst více zeleniny, omezit maso nebo nekupovat zbytečné plastové obaly. I takové změny vysílají určitý signál a mohou postupně ovlivňovat chování společnosti.

Pro mě osobně je navíc důležité chovat se v souladu s tím, čemu věřím. Když vím, že něco představuje problém, a přesto se podle toho nechovám, necítím se s tím dobře.

Jak jste se vlastně k environmentální medicíně dostala? Souvisí to s vaším studiem a životem ve Velké Británii?

Určitě. Do Velké Británie jsem odjela už v sedmnácti letech díky stipendiu Open Society Fund. Stipendium bylo původně na rok, nakonec mi ho prodloužili na dva, ale já jsem ve Velké Británii zůstala přibližně patnáct let. Dokončila jsem tam středoškolské vzdělání, vystudovala medicínu a absolvovala specializační přípravu v praktickém lékařství.

To stipendium mělo zajímavou myšlenku. Umožňovalo mladým lidem ze střední a východní Evropy studovat na Západě s tím, že se jednou vrátí domů a budou předávat zkušenosti, které tam získali. Přestože jsem v Británii nakonec zůstala mnohem déle, dodnes cítím určitou odpovědnost předávat dál to, co jsem se tam naučila a co mi dává smysl.

K environmentálním tématům jsem měla blízko už dříve, ale zásadní pro mě byla Pařížská dohoda z roku 2015 a potom zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu z roku 2018. Tehdy jsem si řekla, že situace je opravdu vážná. V té době jsem měla dvouletého syna a začala jsem mnohem intenzivněji přemýšlet o tom, do jakého světa jsem ho přivedla. Hodně jsem četla a jako lékařka jsem zprávy o stavu planety vnímala především z pohledu lidského zdraví. Viděla jsem v nich hrozbu pro své pacienty i pro vlastní rodinu.

Zajímavé je, že během studia medicíny jsme se o environmentálních tématech prakticky neučili. Až při postgraduálním vzdělávání jsme měli jednu přednášku věnovanou Cílům udržitelného rozvoje OSN. To byl pro mě takový aha moment. Najednou jsem viděla jednotlivé problémy v širších souvislostech a uvědomila si, že bych se jim měla věnovat mnohem víc.

Zabývala jste se těmito tématy už v Británii také profesně?

Tehdy spíše jako aktivistka. Kolem roku 2018 bylo ve Velké Británii velmi silné klimatické hnutí. Chodila jsem na demonstrace, někdy i se synem. Bylo cítit, že se něco mění a že se o těchto tématech začíná hodně mluvit. Potom ale přišla pandemie covidu a celé hnutí ztratilo část své síly.

Když jsem se vrátila do Česka, překvapilo mě, jak kontroverzní téma tady klimatická změna stále je. Měla jsem pocit, že se o jejích zdravotních dopadech příliš nemluví a že ani lékaři v této oblasti nemají dostatek informací.

Do Česka jste se vrátila v roce 2020. Proč jste se rozhodla opustit Velkou Británii?

Důvodů bylo víc, ale určitou roli sehrál také brexit. Můj manžel je Brit a výsledek referenda ho velmi zasáhl. Byl z něj dlouho smutný. I to byl jeden z argumentů, proč jsme začali uvažovat o životě jinde. Do Prahy jsme se přestěhovali v únoru 2020. A přibližně dva týdny nato přišel lockdown. Pro manžela to samozřejmě nebyl úplně ideální začátek života v nové zemi.

Co vás po návratu přivedlo právě na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy?

Původně to byla výuka komunikace s pacienty, které se ve Velké Británii věnuje velká pozornost. Je to oblast, ve které mám zkušenosti a myslím, že mám i co předávat. Protože jsem se zároveň intenzivně zajímala o environmentální témata, začala jsem je na fakultě postupně otevírat. Našla jsem podobně smýšlející kolegy a kolegyně a společně jsme připravili volitelný předmět věnovaný dopadům klimatické a ekologické změny na zdraví.

Vyučujeme ho přibližně tři roky a během patnácti lekcí se věnujeme například dopadům klimatické změny na tělesné i duševní zdraví, výživě nebo chemickým látkám v prostředí. Předmět je velmi populární, v každém běhu máme přibližně dvacet českých a dvacet zahraničních studentů napříč ročníky. Vítáme také studenty z jiných fakult, protože právě mezioborová spolupráce je pro planetární zdraví zásadní.

Díky naší dlouhodobé snaze a podpoře nového vedení fakulty nyní vznikl také Kabinet environmentální medicíny.

Proč bylo potřeba založit samostatné pracoviště, když už na fakultě funguje volitelný předmět?

Právě proto, abychom nezůstali jen u jednoho předmětu. Chceme environmentální medicínu na fakultě dál rozvíjet a postupně její témata začleňovat také do dalších předmětů. Na 3. lékařské fakultě nás nyní čeká reakreditace studijního programu všeobecného lékařství. Doufáme, že se nám při této příležitosti podaří environmentální témata začlenit také do povinného kurikula. Aby se s nimi nesetkávali pouze studenti, kteří si sami vyberou náš volitelný předmět, ale aby se stala přirozenou součástí vzdělávání budoucích lékařů.

MUDr. Marie Bourne
Praktická lékařka a přednostka Kabinetu environmentální medicíny 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V roce 2005 odešla do Anglie díky stipendiu Open Society Fund a medicínu nakonec vystudovala na University of Hull ve Velké Británii, magisterská studia dokončila v nizozemském Leidenu. Jako lékařka pracovala ve Velké Británii do roku 2020, poté se s rodinou vrátila do ČR a od té doby působí na 3. LF UK. V letech 2023-2025 působila také v Armádě spásy. Ve své odborné a pedagogické činnosti se zaměřuje na dopady klimatických a ekologických změn na lidské zdraví. Na 3. LF UK se podílí na výuce environmentální medicíny a komunikace s pacienty.

Foto: Vladimír Šigut
Vědavýzkum.cz
UNICEF Česká republika
Vesmír.cz
Česká televize
ČTK
Český rozhlas
Aktuálně.cz
Finmag
Novinářský inkubátor
Universitas - magazín vysokých škol
Lidové noviny
Czexpats in Science
›
‹