Klasické rozvrhy jdou proti potřebám středoškoláků

„Když se student naučí učit, umí si nastavit plán, hledat informace, a ještě má motivaci, získává tím základní předpoklady pro další vzdělávání. Bez pokrokových pedagogů toho ale nemůže dosáhnout,“ shodují se David Hurný z Přírodovědecké fakulty UK a člen kolegia rektorky pro rozvoj pedagogických kompetencí akademických pracovníků i ředitel Střední ScioŠkoly Filip Dobrovolný.

O provázanosti středních a vysokých škol debatoval David Hurný (vlevo) s ředitelem Střední ScioŠkoly Žižkov Filipem Dobrovolným.  

Co mají společného úspěšní uchazeči o studium na Univerzitě Karlově?

David Hurný: Velkou skupinu tvoří lidé zapálení pro svůj budoucí obor, kteří vědí dopředu, že ho chtějí dělat, a většinou tak nemají problém přijímací zkoušky splnit. Dlouho jsme uvažovali, co v testech zjišťovat. Nakonec řada fakult zvolila kombinaci dvou testů – znalostního a testu studijních kompetencí, který ověřuje schopnost pracovat s daty či kriticky hodnotit text. Tato kombinace byla na řadě fakult důležitá z toho důvodu, že ani jeden test sám o sobě nestačí. Když jsme totiž prověřovali pouze studijní kompetence, mívali studenti problémy s látkou prvních ročníků – jedni nestíhali, druzí se naopak nudili. Znalostní test nám tak stanovuje určitou nepodkročitelnou hranici.
Na druhou stranu nechceme tím předem vyřazovat uchazeče jen proto, že třeba neměli úplně nejkvalitnější výuku na střední škole, a přitom může jít o talentované studenty, kterým pouze nevyhovoval způsob výuky.

Pane řediteli, soukromé ScioŠkoly jsou známé svým alternativním přístupem ke vzdělávání. Co děláte pro to, aby vaši studenti byli u přijímaček na vysoké školy úspěšní?

Filip Dobrovolný: V prvé řadě bych chtěl říct jednu věc. Bráníme se představě, že základní škola je přípravou na středoškolské vzdělání, střední škola na vysokoškolské, bakalářský program na magisterský, postupně z této cesty odpadávají ti neúspěšní, a nakonec, když to přeženu, čeká nahoře Nobelova cena.

Jak se to projevuje prakticky na konceptu vaší výuky?

Filip Dobrovolný: Centrální myšlenka ScioŠkoly je dovést studenty k tomu, aby byli takzvaně studijně autonomní, respektive byli schopni řídit a pohánět vlastní učení.

Co si pod tím máme představit?

Filip Dobrovolný: U nás se hodně učí formou projektů, jejichž náplň vybírají a schvalují sami studenti. Pedagogové určují jen základní repertoár povinných témat. Pak je spousta věcí, které studenty zajímají a učí se je, i když nejsou v curiculu. Mezi ně patří i to, že chtějí mít přehled o tom, jaké jsou možnosti studia na českých a zahraničních vysokých školách. Na toto téma se každoročně vypisuje nějaký projekt a zajímají se o to nejen čtvrťáci, ale už třeba třeťáci nebo druháci. Mluvíme o tom s nimi, máme mentorský systém – každý student má jednoho mentora – pedagoga, s nímž se pravidelně potkává. Od začátku třeťáku jim klademe otázku: Máš už nějakou představu o tom, co budeš dělat po maturitě?

David Hurný: Mně se tento přístup velmi líbí. Sám učím na částečný úvazek chemii na gymnáziu. Ale měl bych k tomu jednu poznámku. Vím, že studenti mívají při nástupu na vysokou školu určitou vžitou představu o nějakém oboru z pohledu výuky na střední škole – znají ho jako předmět rozdělený do kapitol a testů, které se mají naučit. To, co potom ve výsledku dělají, když si ho vyberou jako svou profesi, je něco úplně jiného než látka, s níž se seznámili na střední škole. Řekl bych, že teprve při přípravě bakalářské práce zjišťují, o čem ten jejich obor vlastně je.

Potřebují prostor a čas se do něj ponořit. Toho jim ale na střední škole, vedle dalších předmětů, které musí splnit, mnoho nezbývá.

David Hurný: Pokud se zapojí do různých projektů a středoškolských odborných činností nebo korespondenčních seminářů (organizuje například Matfyz – poznámka redakce) udělají si o určitém odvětví určitě reálnější představu. My tyto aktivity také bonifikujeme při přijímacím řízení, dokonce tak, že jim přijímací zkoušky promíjíme. Osvědčilo se nám to. Vidíme u nich dlouhodobý prokazatelný zájem o obor, jsou schopni v něm samostatně pracovat a nemají problém studia na vysoké škole dokončit.

Filip Dobrovolný: Pro mě je hrozně zajímavé sledovat, jak o svých plánech středoškoláci přemýšlí. Učil jsem řadu let na „klasických“ osmiletých gymnáziích a vždycky mě udivovalo, že studenti o tom, kam půjdou na vysokou, začínali uvažovat velmi často až týden před uzávěrkou přihlášek a stěžejní pro ně byla myšlenka: „Kam se dostanu?“

Vaši studenti plánují jinak?

Filip Dobrovolný: Zvažují několik věcí: Chci jít studovat na vysokou, nebo ne. Pokud ano, chci jít studovat hned? A jestliže chci studovat hned, pak v zahraničí anebo v Česku? Snažíme se o to, aby nepřemýšleli, kam se dostanou, ale co chtějí. Pokud budou dobře vědět, co chtějí, vysoká škola je jednou z možností, které k tomu vedou. Ale není to možnost jediná. A pokud se rozhodnou, že chtějí hned po maturitě pokračovat na vysokou školu, jsme tu pro ně, abychom jim pomohli a poskytli k tomu nástroje. Ale samotnou přípravu necháváme hodně na nich. Mentoři s nimi probírají, jaké možnosti pro sebe student vidí, jak uvažuje, kudy by se chtěl vydat. A následně ho jeho průvodce vede k tomu, aby si potřebné informace našel a na přijímačky se připravil.

My ani nemáme klasické předměty, ale čtvrtletní kurzy, do kterých se studenti zapisují podle svého uvážení a jak podrobně chtějí věci znát. Můžou mít individuální konzultace s průvodcem, který je na určitý obor, třeba chemii, zaměřený. Mohou navrhnout projekt, v němž se budou určité látce věnovat víc do hloubky.

Pane Hurný, jakým způsobem může vstoupit do podoby přijímacího řízení vedení Univerzity Karlovy?

David Hurný: Jen velice omezeně, protože je v gesci jednotlivých fakult, kde ho stanovují garanti jednotlivých studijních programů a následně ho schvaluje fakultní senát. Nicméně vedení univerzity se nyní snaží vzdělávat akademiky v pedagogických kompetencích. Laicky řečeno v duchu toho, že existuje i něco jiného než přednášky a frontální výuka. Máme k dispozici daleko větší paletu nástrojů a metod. Například chceme dostat do povědomí a následné praxe vysokoškolských pedagogů koncept takzvané převrácené výuky, kdy si studenti předem z doporučených zdrojů zjistí co nejvíce informací sami a na přednáškách pak probíhá diskuze o klíčových a problémových záležitostech. Výuka se zefektivní a studenti nebudou jen pasivními příjemci zpráv a zapisovateli poznámek.

Jak to souvisí s přijímacím řízením?

David Hurný: Jedno se odvíjí od druhého. Když se pedagogové naučí určitým novým způsobem učit na vysokoškolské úrovni, změní se jim i vnímání toho, co chtějí po svých uchazečích. Kolegové se mnou nemusí souhlasit, ale já jsem zastáncem toho, že test, který dokáže student na vysoké škole zvládnout z knih a poznámek, je špatný. Určité nepodkročitelné minimum znalostí samozřejmě mít musí a chápu, že například lékař se potřebuje rozhodovat rychle. Ale obecně, co to o testu vypovídá, když ověřuje znalosti, které si mohu vyhledat? Test by měl mít nějaký přesah, směřovat k vyšším úrovním kognitivního myšlení.

Podobně by měly být koncipovány i testy na středních školách.

David Hurný: Proto se mi líbí zmíněná koncepce ScioŠkol a jako zástupce univerzity ji vítám. Když se student naučí učit, ví, co mu pomáhá, umí si nastavit plán, hledat informace, a ještě má motivaci, získává tím základní předpoklady pro další vzdělávání. Přesně toto od našich studentů chceme. Často totiž vidíme, že vystudují určitý obor, a nakonec jdou dělat něco jiného. Ale když se naučí učit, přemýšlet, propojovat informace, rozšíří se jim pole působnosti. A je to také jeden z cílů, kam by se, mimo jiné, mělo vzdělávání na vysokých školách ubírat.

Filip Dobrovolný: Problém středního školství u nás je v tom, že je odstřižené od světa kolem. Symbolem toho je pro mě vycpaná sova v kabinetě, o níž se učí ve třídě, místo aby se na ni šlo podívat ven. Právě proto máme vedle dlouhodobých projektů i čtrnáctidenní, v nichž mají naši studenti k dispozici 34 hodin na to, aby se mohli vybranému tématu věnovat do hloubky. Mají čas vyjet do terénu, popovídat si s lidmi z praxe. Není pravda, že toto není v moci středních škol. Ale není to v moci takových, které mají první hodinu matematiku, druhou češtinu a kde je práce studentů na objevování světa rozsekaná do pětačtyřicetiminutových okýnek. Samozřejmě i do hodiny chemie můžete pozvat chemika, který studentům poví, čím se zabývá, a je to bude zajímat nejspíš víc než počítání molární hmotnosti. Když pro to škola vytvoří prostor a podmínky, rozhodně to možné je.

Ministerstvo školství pracuje na revizi rámcových vzdělávacích programů, jejíž součástí je rozdělení učiva na jádrové a rozšiřující. Tím pádem budou mít větší volnost výběru a prostor zaměřit se na to, co je skutečně zajímá, i žáci a studenti klasických státních škol (revize by měla být minimálně pro první a šesté ročníky ZŠ spuštěna ve školním roce 2025-2026 – pozn. red.). Pomůže to?

David Hurný: Věřím, že ano, ale bude to trvat. Já sám jsem měl na školách, kde jsem v minulosti učil, problém nikoli s výukou nebo se studenty, ale s pedagogy, kteří nepřijímali žádný jiný koncept než svůj. Myslím, že změna bude narážet na situaci na daných školách. Nařízením shora, pokud vyučující sami nebudou chtít, to taky nepůjde. Pokud jim někdo neukáže, proč by to měli zkusit, jak mají postupovat, jak to bude fungovat, a co se tím studenti v reálu opravdu naučí, změna neproběhne.

Filip Dobrovolný: Vyžaduje to také intenzivní a otevřenou komunikaci napříč pedagogickým sborem, což není vůbec běžné. Vím to z vlastní zkušenosti. Na škole, kde jsem učil, nás bylo sedm češtinářů. Ale kvůli všemožným vzájemným animozitám jsme se společně sešli jen jednou za celé čtyři roky. Že by lidé spolupracovali mezi sebou, natož i s kolegy z jiných oborů a dělali něco společně? To bylo naprosto výjimečné. Učitelé si naopak velmi cenili, že jim do toho, jak učí, nikdo nekecá. A už vůbec ne nějaký mladý pseudoalternativní pedagog. Tento zvyk českých škol bude velmi účinně bránit jakékoli reformě.

Proto jste nakonec oba odešli učit do soukromých škol?

David Hurný: Bohužel je to tak. Z první školy, kde jsem učil, mě nevypudili studenti, ale kabinet. Nyní jsem na menším soukromém gymnáziu a nejvíc si cením právě té volnosti jak lze výuku i hodnocení pojmout a respekt k různým přístupům jednotlivých vyučujících. Bohužel budu muset z časových důvodů, které mi zabírá práce v kolegiu rektorky UK, výuku na střední škole na čas opustit. Ale plánuji se k ní zase vrátit. Už teď vím, že mi bude chybět.

Filip Dobrovolný: Já osobně jsem se, myslím, na všech svých předchozích působištích snažil něco změnit. Vím, že jsem byl pro mnoho kolegů otravný. Cítil jsem, jak plavu proti proudu. Po devíti letech této činnosti jsem byl strašně unavený. Teď mi připadá, že jsem užitečnější, když vytvářím školu, která je živým příkladem toho, že to jde dělat i úplně jinak.

Jak se vlastně pozná dobrá škola?

Filip Dobrovolný: To je ohromně těžké. V zahraničí existují různé ratingy podle toho, kolik studentů udělá maturitu, dostane se na vysokou školu a na jaký obor… Něco vám to o těch školách samozřejmě řekne. Ale spoustu dalších věcí vám to neřekne. A výstup, který se rozhodnete tímto způsobem měřit, pak nabývá větší důležitosti a věnuje se mu větší pozornost než ten, který je zrovna tak zásadní, ale měří se hůř. Já bych skoro řekl, že školu poznáte jedině tak, když se do ní zajdete podívat. Popovídáte si s lidmi uvnitř a pak dáte na svůj instinkt. Spousta škol vás odmítne vpustit mimo dny otevřených dveří, a už to vám o nich dost řekne.