Nitroděložní transfuzi vděčí za život. Zachránce potkal po 40 letech

Martin Polách se narodil v Praze 10. prosince 1981. Čtyřicet let poté, v lednu 2024, muž trvale žijící v Anglii, přišel do restaurace U Dobré myšlenky na Rašínově nábřeží poděkovat. V podstatě za život. Dnes pětadevadesátiletému profesorovi Antonínu Doležalovi, který vyřešil zásadní komplikace jeho narození nitroděložní transfuzí krve. Nedílně k ní patřila výjimečná týmová práce specialistů – pediatrů a neonatologů – z nemocnice U Apolináře.

Vraťme se do podzimu 1981. Nenarozenému Martinovi je dvacet šest týdnů a jeho pobyt v maminčině lůně se výrazně vymyká uspokojivému stavu, který by si rodička i ošetřující zdravotnický personál přáli ze všeho nejvíce. Může za to krev, rozdílné Rh faktory. Plod, který „zdědil“ po otci krev s Rh faktorem pozitivním, je vyživován krví matky s Rh faktorem negativním; čili se mu současně s živinami a kyslíkem do tělíčka soustavně dostává i notná dávka život ohrožujících protilátek. Bohužel, s blížícím se koncem těhotenství jejich množství závratně roste. Odvrátit hrozbu toho nejhoršího scénáře tudíž není dobré odkládat: Konat se musí ihned!

Nitroděložní diagnostika  

Cílem monitorace plodu v děloze je předejít nitroděložní smrti, rozvoji asfyxie a dalších komplikací, které vedou k neonatální morbiditě… (Zdroj: WikiSkripta) Péči o nenarozené děti dnes vnímáme jako absolutní samozřejmost. S nejpropracovanějším systémem, využitím nejpokrokovějšího zařízení a v rámci mezioborové spolupráce lékaři – perinatologové (perinatální období = zhruba od ukončeného 22. týdne těhotenství do 7. dne po narození) dokáží v nitroděložní terapii opravdové zázraky. A dokázali je i před čtyřiceti lety!  

„Vytvořit na klinice výborně pracující kolektiv není rozhodně jednoduché,“ zamyslel se pro magazín Forum v říjnu 2023 profesor Antonín Doležal v rozhovoru ▼. Byl to právě on – legenda českého porodnictví a gynekologie, jenž po několik desetiletí vedl porodnický úsek II. gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře –, kdo se svým týmem úspěšnou nitroděložní transfuzi v Čechách provedl mezi prvními! Jak to přesně proběhlo?

Zákrok hodný hodináře

„Měli jsme tenkrát na vybranou pouze ze dvou možností,“ vzpomíná na „Martinův případ“ profesor Doležal. A pokračuje: „Buď nechat plod zemřít na anemii, nebo se pokusit o něco, co nikdo z nás dosud nedělal.“ Riziko neúspěchu? Značné a všude přítomné. „Transfúzní jehlou jsme se museli dostat přes břišní a děložní stěnu matky do jediného místečka na bříšku plodu. Trefit se a nezasáhnout ani placentu ani žádný z důležitých tělesných orgánů, byl úkol na tehdejší dobu poměrně smělý,“ vzpomíná profesor na úkon hodný námětu knih science fiction. Situace rozhodně nepatřila mezi každodenní komplikace na klinice. A že jich bývalo nemálo!  

Úspěšná týmová práce

Patří se dodat ještě jméno druhé velké osobnosti – Josefa Bendla (žil v letech 1927 až 2015; gynekolog a porodník, perinatolog na II. gynekologicko-porodnické klinice 1. LF UK), tehdy vedoucího porodního sálu – který profesoru Doležalovi sekundoval. Vzájemně se v zásadní myšlence o provedení náročného, život zachraňujícího zákroku podporovali.

„Uvědomte si, že plod v děloze plave, pohybuje se, utíká, mění polohu. A bylo nepochybné, že až pocítí vpich, znásobí pohybovou aktivitu. Navíc má při působení nesourodého Rh faktoru zvětšená játra a slezinu, čímž se zvětšuje nebezpečí jejich zasažení vpichem,“ vysvětlil v roce 1982 v rozhovoru pro časopis Květy ze dne 21. 1. 1982 doktor Bendl ▼.

Tým, který náročný výkon srovnatelný s hodinářskou prací, úspěšně provedl, tvořil vedle výše jmenovaných ještě docent Evžen Čech, vedoucí ultrazvukového oddělení kliniky. Ten byl hlavním „navigátorem“, jenž skrze obrazovku ultrazvukového přístroje „vedl“ ruce profesora Doležala. „Je lehké se rozhodnout, když dokonale znáte schopnosti kolektivu, který vedete a můžete v něj stoprocentně věřit. Situace se vyhrocovala prakticky ze dne na den, a tak jsem se souhlasem neváhala,“ komentovala rozhodnutí týmu v roce 1981 další z osobností, profesorka gynekologie a porodnictví Jitka Kobilková (1. LF UK), přednostka kliniky (pro nemoc se nakonec samotného zákroku nezúčastnila).

Dle Antonína Doležala hrál nejdůležitější roli v „partě“ primář Miloš Zapadlo z novorozeneckého oddělení, měl zásadní podíl na klíčových rozhodnutích vedoucích ke všem úspěšným zákrokům. „V celém příběhu takřka z doby kamenné, kdy se teprve rodila současná podoba perinatální a novorozenecké intenzívní péče, sehrál podstatnou roli entuziasmus jednotlivců tvořících tým. Ten vyvážil tehdejší nemožnost konfrontovat naše snahy s neonatální intenzívní medicínou v zahraničí, i značně omezené přístrojové vybavení,“ zamýšlí se dnes doktor Zapadlo.

Martin je na světě

Dne 10. listopadu 1981 dostává nenarozený chlapec první transfuzi. Tehdy nikdo netuší, že nebude zdaleka poslední. Vše, zdá se, se ke spokojenosti lékařů i rodičky vyvíjí slibně. Přesto v čase kolem třicátého týdne těhotenství přichází druhý okamžik rozhodnutí: Počkat s další transfuzí až bude dítě na světě, nebo zopakovat výměnu krve nitroděložně?

V osmdesátých letech minulého století se u zdravých novorozenců s váhou kolem 1600 až 1900 gramů úmrtnost pohybovala zhruba na deseti, patnácti procentech. Ovšem „našemu“ nezralému novorozenci reálně hrozil rychlý rozvoj žloutenky a poruchy krvetvorby. Po podrobném uvážení všech pro a proti lékaři rodičce navrhují vyvolání porodu. Souhlasí, a tak velmi obtížným císařským řezem přišel 10. prosince 1981 malý Martínek na svět.

„Neměl to lehké před narozením, ani po něm,“ zavzpomínal se znovu profesor Doležal. Během prvních dnů života dostal chlapec dalších pět transfuzí. Příběh by ani tak nemusel mít dobrý konec, kdyby druhý den po narození nezasáhl další týmový parťák, doktor Jaroslav Špatenka, dětský kardiochirurg. Výměnné transfuze byly prováděny katetrem do žíly pupečníkové. Když už to nebylo možné, zavedl docent Špatenka katetr do žíly krční.

Profesor Doležal s manželkou Janou se U Dobré myšlenky dočkali: „Jmenuji se Martin a díky vám jsem vyrost jak z vody,“ hlásí na uvítanou Martin v doprovodu partnerky Kateřiny. „Jsem velice rád, že tě tu vidím, hochu!“ odvětil profesor s neskrývaným dojetím.

Setkání po mnoha letech 

„Jmenuji se Martin a díky vám jsem vyrost jak z vody,“ hlásí na uvítanou sympatický mladý muž s rozesmátou chlapeckou tváří. Do Prahy přiletěl z Velké Británie, kde už deset let žije v městě Chester. Do restaurace se symbolickým názvem U Dobré myšlenky dorazil 5. ledna 2024 v doprovodu své životní partnerky Katky. „Rád a často se do Prahy vracím. Dnešní den je o to svátečnější, že se mohu pozdravit a potkat s člověkem, kterého si nesmírně vážím. Zachránil mi život. Škoda jen, že u toho už nemohou být ani maminka ani tatínek,“ prozradil s dojetím Martin. A přidal ještě něco navíc: „Víte, hrdinou příběhu je i můj bratr Jenda. Zatímco mamince lékaři druhé těhotenství nedoporučovali, varovali ji před hrozícími zdravotními riziky, brácha si mě vyprosil: Maminka vzpomínala, že bráchu jednou viděla mluvit samotného se sebou a bylo jí ho líto, že nemá sourozence. Je až neuvěřitelné, že pro narození dítěte je žena ochotná obětovat svůj život, což byl příběh i mojí maminky. Naštěstí s dobrým koncem.“

Martin Polách rovněž přiznal, že za dnešní setkání vděčí hlavně svému tátovi. To on pečlivě ochraňoval již zmíněný výtisk časopisu Květy s reportáží Balanc na hrotu jehly (jejím autorem byl dnes proslulý Josef Klíma), která čtenářům zprostředkovala vypjatou práci týmu z apolinářské kliniky: „Naše rodina dost cestovala, ale časopis měl tatínek vždy pečlivě uložený ve speciálních deskách na dně kufru. Na výtisk jsem narazil při úklidu, čirou náhodou. Dlouho jsem si říkal, že vám – pane profesore – dlužím velké poděkování.“    

Výpravy na počest života

„Jsem velice rád, že tě tu vidím, hochu! Dovol mi, abych ti na počest našeho setkání předal členskou legitimaci Intenational Einstein Prague Activity Club (IEPAC) ►, v dávné minulosti jsme na počest tvého života pořádali proslulé výpravy po Praze,“ uvítal svého hrdinu profesor Doležal, pověstný svým celoživotním smyslem pro humor a bezbřehou recesi. Ostatně jeho neuvěřitelná zásoba veselých a kuriozních vzpomínek nebyla toho podvečera ani zdaleka vyčerpána. „Je úžasné, že jsme se tu sešli,“ konstatoval profesor Doležal s dojetím.
A jen co pohledem zkontroloval Martinovu krční žílu (Martin má totiž na pravé straně krku jizvu po preparaci krční žíly), cele se oddal úsměvným historkám ze života gynekologa a porodníka.