Před 150 lety se narodil neurolog a psychiatr Jan Janský

Toužil stát se chirurgem, k psychiatrii přešel pro nedostatek pracovních příležitostí. Výzkumy, které na poli neuropatie provedl, mají dodnes platnost, přesto je jeho jméno spojováno především s krevními skupinami a dárcovstvím krve. Profesor Jan Janský se narodil 3. dubna 1873.

Byl rodilým Smíchovákem a žádný z jeho předků nebyl vzdělán v medicíně; tatínek se – po vzoru svého otce – věnoval tovární výrobě a obchodu mýdlem. Po gymnáziu se rozhodl pro studia medicíny na Lékařské fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde promoval v roce 1898.

Na přelomu 19. a 20. století platila psychiatrie spíše za „pavědu“. Přesto – i vlivem osobnosti profesora Karla Kuffnera (český psychiatr, profesor Univerzity Karlovy v Praze, autor první učebnice psychiatrie v češtině – r. 1897; je považován za otce české vědecké psychiatrie – Wikipedia), který v té době stál v čele Psychiatrické kliniky v Kateřinské ulici – se z Jana Janského velmi záhy stal Kuffnerův asistent, uznávaný neurologický odborník a autor či spoluautor celé řady vědeckých studií a odborných článků.

Ovšem nepřehlédnutelnou roli ve vědecké práci Janského zastávala i jeho manželka Hedvika Bečková; byla dcerou movitého stavitele, co všechny své děti patřičně zabezpečil, Hedvika tudíž svého vědou pohlceného chotě – když bylo třeba – ochotně finančně podpořila (však už víme, jak na tom psychiatrie byla).  

Fotografie z dokumentu České televize:  České zázraky – Psychiatr, který odhalil tajemství krve (2022)

Janského středem zájmu bylo prověřit, zda by se psychická labilita člověka dala přečíst z jeho krve – ze srážlivosti – a hledal rozdíly v těle. Najít souvislosti si zvolil i za téma své habilitační práce.

Nenašel, co hledal

Potvrdit souvislost mezi krví a duševními nemocemi se mu nepodařilo. Ale jako první v českém prostředí využil poznatky o krevních skupinách – jejich pojmenování 0, A, B a AB platí dodnes – a krevní srážlivosti. Tím u nás významně přispěl k rozvoji nově vzniklého oboru – hematologie. V roce 1907 otiskl Sborník klinický Janského ucelenou Haematologickou studii u psychotiků. Poté krev „opustil“ a zaměřil se především na výzkum mozkomíšního moku…

Co se ještě rodiny Janských týče, profesorův syn Stanislav se stal praktickým lékařem a jeho manželka Ludmila – vědcova snacha – objevy v oblasti hematologie využívala v podstatě denně, pracovala v transfuzní stanici. A dokonce jako první žena v historii udělování Janského plaketu ◄ za opakované bezpříspěvkové dárcovství krve v roce 1967 převzala.

Profesor Janský byl v prvé řadě psychiatr. Krevní skupiny prý objevil náhodou. Byl tento fakt důvodem proč se Janského objevu nevěnovalo tolik pozornosti? Wikipedie k tomu například uvádí, že jeho prioritu již v roce 1921 uznali američtí lékaři.

Ne nebyl, protože tvrzení uvedené nyní (7. 3. 2023) na české Wikipedii je nepřesné. Janský není prvním, kdo objevil krevní skupiny a s nimi související srážlivost krve. Prvním byl v roce 1901 skutečně Karl Landsteiner, který za objevy dostal později Nobelovu cenu. Nezávisle na něm a ještě před Janským na toto téma publikovali Landsteinerovi studenti Alfred von Decastello a Adriano Sturli (1902), kteří objevili další skupinu, a Wolfgang Weichardt (1905), a teprve v roce 1907 Janský.

Janský navíc předchozí práce znal, protože je ve své habilitační práci Haematologické studie u psychotiků citoval v pasáži, kde hovoří o takzvané isoaglutinaci, a to včetně průlomové práce Landsteinerovy. Je možné, že předchozí interpretace vznikla tak, že Janský cituje Landsteinera v textu, ale chybí mu v seznamu literatury na závěr. Jsou tam však Decastello a Sturli, zřejmě se jedná o přehlédnutí.

Uznání americkými lékaři, které zmiňujete, je omyl. Netýká se prvenství při objevu krevních skupin, ale Janským navržené klasifikace skupin označených římskými čísly I-IV podle vzájemných reakcí. Protože paralelně vytvořil velmi podobně vypadající systém také v roce 1910 americký lékař William L. Moss a oba systémy se šířily světem, mohlo jejich záměnou dojít k závažným komplikacím při podání krevní transfúze nekompatibilní s krevní skupinou pacienta.

Proto v roce 1921 vydalo několik amerických lékařských asociací doporučení, aby se nadále používal Janského systém, jenž byl vytvořen dříve. Toto doporučení však nebylo vždy respektováno.

Tudíž Nobelova cena, kterou vídeňský patolog Karl Landsteiner v roce 1930 získal, přišla do správných rukou?

Landsteiner byl skvělý vědec, který má na svém kontě řadu objevů. Například ve spolupráci s Erwinem Popperem objevil virus dětské obrny. Landsteiner je také autorem původního značení krevních skupin A a B, krev skupiny 0 označoval jako C. Jeho Nobelova cena je tedy zcela zasloužená. Janský byl zajisté významný český vědec, od roku 1920 byl mimořádným profesorem a v letech 1918-1921 též přednostou neurologického a soudně-psychiatrického oddělení pražské posádkové nemocnice. Jako první u nás se věnoval praktickému biochemickému a sérologickému výzkumu v psychiatrii. Založil likvorologickou laboratoř na psychiatrické klinice. Škoda, že jeho kariéra skončila brzy, zemřel ve věku pouhých 48 let, v roce 1921, na následky anginy pectoris.

Jak bylo v té době snadné či těžké dosáhnout prvenství a být uznán za objevitele?

Musela jste publikovat jako první. Důležitou odlišností bylo i  to, že řada českých lékařů psala články výhradně česky, což už se dnes skutečně nedělá. Čeština je malý jazyk a zahraniční odbornou veřejnost nezajímá. Jak říká novodobá variace na starověké rčení: Bohemica non leguntur et si leguntur non citantur (Česky psané texty se nečtou a pokud ano, tak se necitují). Naopak, co platilo vždycky: nemůžete čekat světové objevy, pokud není výzkum dostatečně financován.

Proč bychom, pane docente, ještě dnes měli profesora Janského připomínat?

Jan Janský sice nebyl celosvětově první, ale byl prvním, kdo tento originální výzkum provedl v Čechách. Neměli bychom přehlédnout ani skutečnost, že ve svém oboru – v psychiatrii – věnoval originálním, novým myšlenkám. 

Ví se, jaký profesor Janský byl – nebyl třeba jen „urputný“ vědec?

O Jánském vyšla v roce 1973 zajímavá životopisná studie Pavla Šnebergera, kde se například dozvíme, že si na gymnáziu osvojil znalost francouzštiny a na fakultě pak ještě angličtiny. Rád chodil do společnosti a již jako medik byl vášnivým milovníkem dostihů a odborníkem v tomto směru na slovo vzatým. Byl též nadšeným nimrodem, rybářem a plavcem. A byl prý skvělým společníkem, kterému nechyběl smysl pro humor.