Věda je všude kolem nás. Stačí se jen dívat a zachytit ten správný moment, ať už fotoaparátem, mikroskopem nebo tužkou. Přírodovědecká fakulta UK vyhlásila 10. prosince večer ve Velké aule Karolina vítěze dalšího ročníku vědecko-umělecké soutěže Věda je krásná. Absolutní vítězkou se stala Lucie Steinbachová a její Žebernatky (na snímku vpravo).
Soutěž Věda je krásná se zrodila na půdě PřF UK už v roce 2009. Letos se konala potřinácté. Zúčastnit se jí mohou zaměstnanci a studující a také registrovaní členové na webu prirodovedci.cz.
Soutěží se ve čtyřech kategoriích: Vědecká mikrofotografie (fotografie z optických a elektronových mikroskopů), Vědecká fotografie (od makrofotografií až po satelitní či astronomické snímky), Vědecká ilustrace a virtuální příroda (věda zprostředkovaná tužkou, štětcem či photoshopem, vizualizace molekulárních či jiných struktur, fyzikálních či chemických jevů, grafické výstupy modelů apod.) a Objevitelská pro veřejnost (tematicky odpovídá kterékoliv ze tří ostatních kategorií).
Příspěvky hodnotí odborná porota, kterou letos tvořili biolog profesor Jan Černý, mikrofotograf a entomolog docent František Weyda, obchodní manažer mikroskopické divize Nikon Jakub Karas a fotograf a hydrobiolog Petr Jan Juračka. V případě kategorie Objevitelská pro veřejnost se zapojila i široká veřejnost diváckým hlasováním.
Absolutní vítězkou soutěže Věda je krásná se letos stala Lucie Steinbachová a její Žebernatky.
Žebernatky jsou kmenem primitivních mořských bezobratlých živočichů podobných žahavcům. Pravděpodobně se poprvé objevily již před 700 miliony let a jsou bazální linií ve fylogenetickém stromu živočichů. Jejich průhledné gelovité tělo může dosahovat velikosti od několika milimetrů do přibližně 1,5 metru. Při pohybu žebernatek vzniká díky rozptylu světla duhový efekt. Některé druhy mají schopnost bioluminiscence, při níž se nejčastěji objevuje modré nebo zelené světlo, které je pozorovatelné pouze ve tmě.
Vědecká mikrofotografie
Z prvního místa v kategorii Vědecká mikrofotografie se radovala Anežka Konupková za svoje dílo V labyrintu pelikuly. Mitochondrie a chloroplasty ukryté pod mikrotubulární pelikulou u Euglena gracilis.
Metoda expanzní mikroskopie dovoluje zachytit detailní organelární ultrastrukturu krásnoočka štíhlého (Euglena gracilis). Imunofluorescenčním značením specifickými protilátkami jsou zobrazeny mitochondrie (oranžová), chloroplasty (zelená) a síť pelikulárních mikrotubulů společně s bičíkem a flagelární kapsou (bílá).
Druhé místo v této kategorii obsadil Pavel Škaloud a jeho Lepocinclis acus.
Krásnoočka jsou fascinující mikroskopické řasy, které získaly své zelené plastidy asi před 500 miliony let procesem známým jako sekundární endosymbióza. Vznikla tak unikátní skupina organismů s mnoha specifickými znaky, jako jsou pelikula (flexibilní buněčná stěna) a paramylon (nový typ zásobní látky). Buňka na fotografii obsahuje červené stigma, zelené piškotovité plastidy, oválná zrna paramylonu a poměrně velké jádro s četnými chromosomy. V přední části buňky je možné pozorovat jemné pásky pelikuly.
Na třetím místě se umístil Matěj Ešpandr a jeho David a Goliáš.
Byla jednou jedna samička pilovce, již považovali mezi čočkovci za otesánka. I ona se dlouho měla za jejich soukmenovce. Potulovala se s nimi po bahnitém dně, hledala skrýš ve spleti rostlin, jenomže málokdy uspěla. Rozmrzelo ji to natolik, až si přiznala, že mezi ně nezapadá – během triasu se rodová linie pilovců vydala vlastní cestou a položila základy samostatné čeledi. Brzy své jedinečné rysy přijala, a jakmile dospěla, přivedla na svět více mladých, než by si kterýkoli čočkovec dokázal představit.
Vědecká fotografie
Kategorii Vědecká fotografie ovládl Tomáš Figura a jeho Les Collibres. „Letovky“ kolibříků podčeledi Trochilinae.
.jpg)
Endemická skupina pro Ameriku zahrnuje řadu extrémně pestrých druhů. Jedná se převážně o nektarivorní ptáky (ptáci, jejichž potrava obsahuje nektar), kteří však nepohrdnou ani hmyzem. Fotografie byly pořízeny v horské oblasti Dapa ve výšce zhruba 2000 m n. m., nedaleko Cali (Kolumbie), kde se ještě nacházejí rudimenty horského lesa.
Na druhé místo vystoupal Petr Šípek a jeho Pampeliška.
V přírodě se neustále něco mění a vyvíjí. Vše má svůj rytmus a řád, často jsou tyto změny rychlé a pomíjivé. Tuto přeměnu krásně symbolizují květy pampelišek, které se během několika málo dní přemění z poupěte na spoustu ochmýřených nažek a na prázdné květní lůžko.
Třetí místo obsadil Michal Vais a jeho Létající drahokam.
Když se řekne hmyz, mnohým leze mráz po zádech a otřásá jimi odpor. Pravda je však taková, že mnohé druhy hmyzu vynikají svou krásou nad kdejakým slavným uměleckým dílem. Krásným příkladem jsou zlatěnky (čeleď Chrysididae), kterých v české přírodě najdeme hned několik desítek druhů zářících různými barvami. Tyto malé „kukaččí vosy“, jak se jim přezdívá, nevynikají jen svou krásou, ale i svým způsobem života. Pro vývoj larev využívají hnízda jiných druhů blanokřídlého hmyzu, čímž si vysloužily výše zmíněné označení. Na fotografii je zlatěnka rodu Chrysis nalezená začátkem května v severních Čechách.
Vědecká ilustrace
V kategorii Vědecká ilustrace a virtuální příroda první místo obsadila Lucie Steinbachová a její Kvakoš noční.
Kvakoš noční (Nycticorax nycticorax) je středně velký pták z čeledi volavkovitých. Jeho noční aktivita mu poskytuje výhodu při lovu, protože se převážně živí rybami, obojživelníky a dalšími vodními živočichy, které dokáže efektivně vyhledávat díky svému ostrému zraku. Kvakoše nočního lze zahlédnout v letu s roztaženými křídly nebo tiše sedícího na větvi, kde díky svému zbarvení snadno splývá s okolím. Jeho tiché, avšak pronikavé noční volání mu přineslo latinský název, který znamená „noční havran“.
Druhé místo patří Kateřině Bezányiové s dílem Koruna na hlavě, smyčka na krku.
Larvy ryb hrujovek (Lamprogrammus) jsou zpola průhledné, s nápadnými shluky buněk s barvivem, viditelnou kostrou či srdcem na hrdle. Z hrdla vybíhá i exterilium, vak se smyčkou střeva visící pod tělem. Exterilium možná napodobuje trubýše a chrání svého nositele, možná zvětšuje povrch těla k absorpci živin. Dospělci jsou vzhledem vcelku normální ryby: vpravo dole hrujovka temná (Lamprogrammus niger).
Třetí místo obsadila Kamila Ernestová a její Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius).
Loděnka hlubinná patří mezi hlavonožce z čeledi Nautilidae. U druhů z této čeledi je typické, že mají zachovanou pevnou vnější schránku, což je u hlavonožců považováno za archaický (původní) znak. Schránka loděnky je členěna do jednotlivých komůrek, přičemž většina těla loděnky se nachází pouze v první největší komůrce. Bohužel jejich nádherně zbarvená schránka se stala příčinou jejich nadměrného lovu a všechny druhy loděnek jsou z tohoto důvodu dnes již ohrožené.
Objevitelská pro veřejnost
V kategorii Objevitelská pro veřejnost se z prvního místa raduje Martin Minařík s dílem Recepce a transmise.
Dvě vývojová stádia jesetera obarvená s pomocí protilátky detekující protein Sox2, přítomný v celé řadě smyslových orgánů, od sítnice a čichového epitelu, přes chuťové pohárky, po mechano- a elektroreceptory postranní čáry (dvojice obrázků vlevo). Použití protilátky proti acetylovanému α-tubulinu naproti tomu odhaluje hustou síť nervových vláken, jež přenášejí signály mimo jiné i ze jmenovaných smyslových receptorů (dvojice obrázků vpravo). Zvláště nápadné jsou nervy postranní čáry, jež kopírují linie mechanoreceptorů nad a pod okem.
Michael Ježek a jeho Portréty obsadili druhé místo v kategorii Objevitelská pro veřejnost.
Co pavouk to jiný výraz. Pro arachnology je „kukuč“ pavouka velmi dobrou pomůckou pro jeho determinaci. Vlevo nás pohledem probodává samička běžníka smrkového, uprostřed nám do očí hledí samička křižáka obecného a vpravo si nás se zájmem prohlíží sameček skákavky černé.
Třetí místo obsadil Marek Velechovský s dílem Život v tropech.
Učitel a amaterský fotograf Marek Velechovský ukazuje život v tropické Kostarice, kam měl možnost nahlédnout díky organizaci Justice for Nature, VISK. CZ a jeho škole, někdy hodně zblízka a někdy (díky spolupráci s rangery) i hodně z výšky.
Divácké hlasování
V divácké soutěži si nejvíce hlasů vysloužila Dominika Zimová a její Vorvaní bejby.
Kytovci jsou vskutku vznešené bytosti, se kterými sdílíme naši planetu. Na digitální ilustraci autorka zobrazila mládě vorvaně obrovského (Physeter catodon) a jeho matku jen chvilku po skončení kojení.
