Pobaltí neztratilo hrdost ani s agresory v zádech

Trýznivé zkušenosti s totalitárními režimy 20. století, deportace na Sibiř i ty nejaktuálnější problémy společnosti týkající se prohlubujících se sociálních rozdílů nebo menšinové sexuální orientace. To všechno se promítá do současné lotyšské literatury, se kterou se nově mohou seznámit čeští čtenáři díky práci absolventky baltistiky na Filozofické fakultě UK Anny Sedláčkové.

Po dlouhých čtrnácti letech díky Anně Sedláčkové mohlo české čtenářstvo v knihkupectví sáhnout opět po lotyšském románu, když v její péči loni vyšlo dílo Mateřské mléko spisovatelky Nory Iksteny. Postarala se také o uspořádání a vydání antologie lotyšské literatury Lidé jako my, kterou nyní vydalo Nakladatelství Karolinum. Díky tomu mohou i Češi nahlédnout do Pobaltí, tedy oblasti, která je nám kvůli sdílené historické zkušenosti velmi blízká, zároveň kvůli skouposti informací, které k nám z tohoto regionu plynou, málo známá.

Co vás přivedlo k zájmu o Pobaltí?

Pobyt v Pobaltí krátce po střední škole. Na základě něj jsem se po svém návratu rozhodla načíst si všechny možné překlady z litevské a lotyšské literatury. Také jsem se snažila vyhledávat si co nejvíce informací o současném dění v pobaltských státech. V rámci Evropy to pro mě před oním pobytem byly asi nejexotičtější státy, o kterých jsem kromě základních geografických údajů nevěděla vůbec nic. V takové pozici je, jak se domnívám, mnoho lidí i dnes. Ve veřejném prostoru jednoduše pobaltské státy nedostávaly tolik prostoru. Věřím, že jedním z úkolů absolventů takto malých jazyků a oborů je proto předávat svoje znalosti dál a popularizovat nejenom samotnou naši činnost, ale i oblast jako takovou.

Pobaltí začíná být populární mezi turisty, zároveň se k němu stočila pozornost světa po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Co bychom měli o tomto regionu vědět, čím nám může být blízký?

To, co můžeme nějakým způsobem reflektovat i u nás, je schopnost postavit se agresorovi, schopnost semknout se nejenom ve vypjatých historických okamžicích, ale i v historickém kontinuu fungovat, udržet si svou kulturu a vážit si její mnohovrstevnatosti. Blízká nám na tomto regionu může být také jeho velikost, respektive malost, protože populace žádného z pobaltských států nepřevyšuje tři miliony obyvatel. Všechny tyto národy jsou schopny si svou kulturu bránit, být na ni hrdé a vůbec si nepokládat otázky o tom, že by to mělo být jinak. Držet si svou identitu a neochvějně si za ní stát jsou faktory, které by mohly inspirovat i nás.

Pohled na historické centrum Rigy, hlavního města Lotyšska.

Co vás osobně oslovuje na kultuře těchto zemí?

Oslovuje mě hlavně hrdost, která se se všemi těmito národy pojí. Mohli bychom pozorovat odchylky v tom, jak to vnímají Estonci, Lotyši a Litevci, ale hrdost na to, že jejich kultura přetrvala navzdory mnoha vnějším vlivům, je inspirující. Na svou kulturu, literaturu, hudbu a umění vůbec se odvolávají ve svém každodenním životě a je neoddělitelnou částí jejich světa. Ani jeden z pobaltských států však nelze považovat za homogenní celek, ve kterém by prostor měla jen jednolitá litevská, lotyšská nebo estonská kultura. Každý z těchto států je multietnický a otázka, co vlastně taková litevská, lotyšská nebo estonská identita je, samozřejmě přetrvává dodnes. Dnes je dokonce aktuálnější, protože přítomnost ruské menšiny nelze vnímat zaslepeně. Velká část těchto lidí je s tímto územím dlouhodobě spjatá, je plně bilingvní a stejně jako na ostatní, i na ně doléhá tíha současné politické situace. Určitá část samozřejmě taková není, ale to by vydalo na samostatný článek.

Nelze však opomenout dopady válečných konfliktů na formování a užití různých jazyků. Jako dobrý příklad by nám mohla posloužit ukrajinština nebo běloruština, jejichž formování bylo současnou válkou do značné míry postižené.  

I v dnešní době narážíme na otázku toho, jak poměrně velkou část rusky hovořící populace v pobaltských zemích definovat, zda je budeme definovat například jako rusky mluvící Estonce nebo lotyšské Rusy. Nad touto otázkou si lámou hlavou odborníci (a samozřejmě i neodborná veřejnost) ze všech pobaltských zemí už dlouhá desetiletí. Rozhodně ale platí, že jazyky v těchto zemích, ať už jsou to litevština, lotyština i estonština, mají svou pevně danou pozici, která je neochvějná. Často z řad neodborné veřejnosti zaznívají samozřejmě obavy, zda tyto jazyky přežijí další století, ale podle mě to rozhodně není na místě. Přeci jen v Pobaltí jsou podmínky trochu jiné, než byly na Ukrajině nebo v Bělorusku.

Mluvčí litevštiny, lotyštiny i estonštiny ke svým jazykům přistupují nezřídka s velkou hrdostí a vážností. Vnímají to i u cizinců a váží si těch, kteří se rozhodli jejich jazyk zkoumat a šířit, což se netýká jenom úředních jazyků. Já působím také na Livonském institutu při Lotyšské univerzitě, kde se zabývám společně s kolegy revitalizací ugrofinského velmi ohroženého jazyka – livonštiny (lívštiny). Vnímání tohoto jazyka je opět o něco jiné.

Zazněl tu název u nás celkem neznámého, dnes silně ohroženého jazyka – livonštiny. Jak moc je dnes aktivně používaný v Pobaltí?

Aktivních mluvčích je okolo čtyřicítky, což není úplně velké číslo. Specifikum jazyka je v tom, že probíhá především komunitní přenos, tj. jazyk si mluvčí osvojují převážně v různých komunitách (spolcích a třeba pěveckých sborech). K jeho přenosu dochází většinou v rámci různých volnočasových aktivit, některé kurzy zajišťuje také náš institut. Každý rok probíhá dětský tábor, kde se děti v rámci několika týdnů s livonštinou seznamují, učí se slova, fráze, systém jazyka, aby ho pak mohly využívat i v každodenním životě. Pořádají se čtenářské kluby, kde se čtou především starší livonská literární díla. I když aktivních mluvčích je asi jen čtyřicet, na světě máme minimálně čtyři básníky, kteří v tomto jazyce tvoří. Neoznačila bych proto tento jazyk za mrtvý nebo vymírající, jak uvádí například česká Wikipedie. Tím spíše, když vidíme, že se každý rok například již zmíněného tábora účastní několik desítek dětí a každé tři roky probíhá kurz livonštiny pro univerzitní studenty (v rámci studia ugrofinských jazyků na Lotyšské univerzitě se vyučuje ještě častěji). To jsou kroky, které pomáhají udržet tento jazyk živý. Faktem ale je, že téměř pro všechny mluvčí livonštiny je hlavním jazykem lotyština.

Vy livonštinu ovládáte?

Pasivně ano, abych se mohla podílet na livonsko – lotyšsko – estonsko – anglickém internetovém slovníku nebo na práci s historickými materiály. Aktivně na takové úrovni, abych mohla hovořit s jeho mluvčími a přenášet dál jejich potřeby.

Vaším hlavním odborným zájmem je ale lotyština a její literatura. Co může českému čtenáři nabídnout tento literární prostor?

Když jsem minulý rok přeložila román Mateřské mléko spisovatelky Nory Iksteny, jednalo se o první překlad z lotyštiny do češtiny po čtrnácti letech. Tato pauza bohužel na čas znemožnila českým čtenářům sledovat vývojové tendence současné lotyšské literární scény. Snažíme se to teď napravit naším skupinovým projektem lotyšské antologie Lidé jako my, která právě vyšla v Nakladatelství Karolinum. Pro antologii jsme vybrali jedenáct rozličných autorů, kteří jsou nějakým způsobem významní pro domácí scénu, abychom ukázali, že i národ, jehož populace nepřekračuje dva miliony obyvatel, dokáže vyprodukovat literaturu, která stojí za pozornost.

Lotyšská literatura stejně jako další pobaltské literatury velmi často zpracovává reflexe historické zkušenosti. Každý obyvatel Pobaltí má přímou zkušenost s hrůzami sovětského režimu. Ať se zeptáte kohokoliv, bude mít někoho z rodiny nebo bude alespoň znát někoho, kdo byl deportován na Sibiř. Je to historická zkušenost, která není jenom vepsaná v číslech a statistikách, ale v osobních příbězích všech lidí. Potřeba o tom psát je proto veliká.

Vyrovnávání se s totalitní zkušeností je všudypřítomným prvkem ve všech pobaltských literaturách, a v lotyšské obzvlášť, což reflektuje například série My. Lotyšsko 20. století (Mēs. Latvija, XX gadsimts), což byl literární projekt, který vedla přední lotyšská autorka Gundega Repše. Přizvala do něj třináct autorů, kteří dostali za úkol nějakým způsobem zpracovat libovolné téma týkající se historie 20. století v Lotyšsku. Vzniklo z toho mnoho knih, které uspěly nejen na domácí scéně, ale v některých případech se dočkaly i mnoha překladů. Mateřské mléko je jednou z nich. Touto sérií to ale nekončí, potřeba reflexe těchto zkušeností přetrvává. V dnešní době navíc nejde už jenom o to reflektovat to, co bylo, ale nějakým způsobem se připravovat i na to, co hrozí v budoucnu. Jak říká název naší antologie, jsou to lidé jako my, řeší stejné problémy globálního charakteru jako my, například nedostupnost bydlení, nedůstojné platové ohodnocení, o tom všem píše mladá generace a zpracovat téma společenských problémů umí pobaltští autoři velmi výstižně.

Zajímavý pro nás může být například román Insomnia od Ilze Jansone, jehož úryvek jsme pro antologii také přeložili a který zpracovává střet náboženského přesvědčení postavy s její neheterosexuální orientací. Lotyšsko bohužel patří k nejkonzervativnějším zemím Evropské unie. Tento román vyšel v roce 2010 a v roce 2022 se dočkal znovuvydání. Na základě takových drobných událostí vidíme, že se i lotyšská společnost nějakým způsobem posouvá. Literatura je tady proto, aby tyto změny reflektovala.

Proč jste si pro překlad vybrala právě Mateřské mléko Nory Iksteny?

V době, kdy jsem se pro něj rozhodla, se dočkal překladů do už asi patnácti jazyků. Považovala jsem za smutné, že po tom, co jsme měli poměrně bohatou historii překladů z těchto jazyků, především od Vojtěcha Gaji, Aleny Vlčkové, Vladimíra Macury nebo Radegasta Parolka, literárního vědce a vyučujícího právě na Filozofické fakultě UK, se tato tradice téměř přerušila. Od 90. let do roku 2010 se vydalo vzhledem k předešlým dobám nepoměrně málo překladů. Věřím, že to, co mi pomohlo dostat tuto knihu k nakladatelům a probudit zájem, bylo to, že kniha začala být důležitá i v mezinárodním kontextu, protože poskytuje obraz toho, jak Lotyšsko vypadalo v době, kdy bylo součástí Sovětského svazu.

Zajímavá byla recepce této knihy v zemích, které nemají ani zdaleka podobnou historickou zkušenost. Když jsem pro časopis PLAV pořizovala rozhovor s autorkou, říkala mi, že když byla na prezentaci své knihy v Japonsku, lidé jí během besedy začali vyprávět, jak moc se díky knize o zemi dozvěděli a že na základě její četby začali zjišťovat, o čem ten režim vůbec byl, hledali si další materiály, informace a knihy. Pro české čtenáře bude vstup do tohoto světa daleko jednodušší, protože existuje sdílená historická zkušenost. Ale i tak v románu narazí na spoustu věcí, které jsou specifické pro Lotyšsko. To jsem chtěla českému čtenáři zprostředkovat. Zároveň jsem si říkala, že pokud to má být první krok pro to, abychom na tradici překladu navázali, nebude vhodnější knihy, protože v současné době neexistuje úspěšnější a ani čtenářsky přístupnější lotyšský román.

Máte v hledáčku nějaký další cíl, který byste ráda převedla do češtiny?

Chtěla bych s kolegy překladateli poukázat na díla, jejichž ukázky jsme vybrali pro antologii Lidé jako my. Jsem přesvědčená, že každá z ukázek by si jistě zasloužila vydání celé knihy. Já bych si ráda přeložila román Skaistās (v češtině Krasavice), který napsala Inga Gaile. Román vypráví o zkušenostech ženských vězeňkyň a dalších postav v pracovním táboře Ravensbrück, což je téma, které do té doby v lotyšské literatuře vůbec tematizované nebylo. Neotřelé je to i v tom, že kniha je vyprávěna z různých narativních perspektiv, vypráví ji tedy několik postav zároveň.

Inga Gaile je autorkou osmi básnických sbírek a dalších několika románů, tento román ale vyčnívá asi největší provokativností a upřímností. Zpracovat něco takového nebylo úplně jednoduché, otevřela tím hodně odvážné téma. Kniha vznikla na základě mnoha rešerší historických materiálů, není to čistě smyšlený příběh, je postavený na základě skutečných událostí a postav. Nečte se úplně jednoduše nejenom kvůli své formě, ale i kvůli svému obsahu. Inga Gaile je také jednou z nejvýraznějších postav lotyšského feminismu, takže ve svých knihách přináší opět témata, která se v Lotyšsku dosud příliš netematizovala, ať už ženské emancipační hnutí v Lotyšsku, obecně feministická témata, homosexualita a podobně. Její tvorba má co nabídnout i na mezinárodní úrovni.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.