Když jsem se ho ptala, jak se mu dnes spí, překvapivě odpověděl, že líp, než na podzim roku 2021. „Tehdy jsem už měl sbalené i evakuační zavazadlo. Z jednání Ruska vůči Ukrajině bylo naprosto jasné, kam to směřuje,“ podotkl Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK, který se dlouhodobě zaměřuje na politický a bezpečnostní vývoj v postsovětských republikách.
Podle něj je to teď především na Západu, jestli bude putinovskému Rusku porušování základních mezinárodních pravidel tolerovat, a dopustí překreslení systému vzájemných vztahů narýsovaného po druhé světové válce.
Vy jste asi nebyl překvapen tím, co se stalo 24. února 2022, že?
Já jsem naopak dlouhodobě upozorňoval na to, že je to nejlogičtější vyústění stávajících trendů vývoje, které byly patrné už delší dobu a jimž z nějakých důvodů, kterým moc nerozumím, nebyla věnována pozornost. V té souvislosti musím říct, že úroveň českého veřejného diskurzu je naprosto katastrofální, selhávají média, akademická centra i expertní komunita, o politické třídě ani nemluvě. Měli jsme hlavu státu, která dlouhodobě podporovala a ospravedlňovala agresivní zločinné chování cizí mocnosti, která se u nás snažila uplatnit svůj vliv. To všechno dohromady vytvořilo smrtící koktejl, který nemohl vyústit v nic jiného. Ta skoro až vyhlazovací fáze ruské války proti Ukrajině, která začala v roce 2014, trvá už dva roky a už to zase nikoho nezajímá.
Kdy jste si začal uvědomovat, že počínání putinovského Ruska vede směrem k totální invazi na Ukrajinu?
Mezníků bylo víc, počínaje nepotrestanou agresí Ruska proti Gruzii v roce 2008, použití chemických zbraní v Sýrii v roce 2013 ze strany ruského klienta Bašára Asada a vůbec podpora jeho režimu a vedení války naprosto nelidským způsobem, který je pro Evropana v 21. století naprosto nepředstavitelný, agrese na Krymu a na Donbasu v roce 2014, pak otravy novičokem, Vrbětice v roce 2014 a tak dále…
Pořád jsme si mysleli, že to máme pod kontrolou. Ukázalo se ale, že nemáme. Teď, když se takto velký regionální konflikt slije s dalšími, které už doutnají nebo vypukly – Blízký východ, Čína – Tchaj-wan, tak to může vyústit až do konfliktu globálních rozměrů.
Obytný dům poškozený po zásahu ruskou střelou S-300 z 15. dubna 2023. Patnáct zabitých, Slovjansk, Doněcká oblast (foto: Jan Šír).
Po ruské anexi Krymu jste spolu s dalšími kolegy napsali monografii Ruská agrese proti Ukrajině, která vyšla v roce 2017 v Nakladatelství Karolinum (na konci loňského roku vyšlo její druhé vydání). Už tehdy jste popisovali agresivní rysy ruské vlády vůči Ukrajině, snahu Ruska korumpovat evropské politické strany nebo konkrétní politiky a političky, ovlivňovat veřejné mínění doma i v zahraničí prostřednictvím šíření dezinformací, hoaxů. Jistě jste nebyli jediní, kdo to viděl. Jak to že Rusku už tehdy nikdo nedal stopku?
To je otázka vůle nás všech odejmout si od úst malinký kousíček našeho komfortu, ve kterém žijeme. Je to těžká situace, která vyžaduje od politiků nepopulární opatření, na které si málokdo troufne, když máme v demokracii volební cyklus na čtyři roky. Politiků máme sice hodně, ale skutečných státníků je málo. V takové situaci musíte začít férově komunikovat s veřejností. Říct všem, že nás čeká těžké období a že když teď ty nepříjemné kroky neuděláme, tak za rok za dva nás to bude stát stokrát tolik. To si nikdo z politiků nedovolí. Léčba šokem je jediné, co zabírá, bohužel kvůli tomu teď na Ukrajině umírají tisíce lidí, kteří nic špatného neudělali.
Rád bych poděkoval Nakladatelství Karolinum, které knihu vydalo, protože ve své době to byl poměrně odvážný počin. Knížka se bohužel začala prodávat až po únoru 2022, i když tam bylo nastíněno, jak se situace po anexi Krymu může dále vyvíjet, a i řada dalších věcí, která se následně stala, tam už před sedmi lety byla popsána.
V monografii popisujete mimo jiného i ruský vojenský plán proti Ukrajině Mechanický pomeranč, který se objevil v ruských médiích už v roce 2008. Jak moc se jím Rusko v současné době drží?
Plán Mechanický pomeranč popsal kolega Jurij Fjodorov, který zpracovával kapitolu o ruské agresi v Donbasu. Jednalo se o vojenský plán celoplošné invaze na Ukrajinu, který byl původně zveřejněn v ruských médiích už v roce 2008. Otázkou je, proč se vůbec v médiích objevil (nezávislý ruský bezpečnostní expert Jurij Fjodorov, který se tomuto tématu v monografii věnoval, popisuje, že nejpravděpodobnější důvod cíleného úniku plánu do médií byla snaha Ruska tlačit na ukrajinskou vládu, aby ustoupila od záměru vstoupit do NATO, pozn. red.). Jsou v něm popsány tři hlavní směry útoku i strategický cíl celoplošné invaze, jejímž cílem je dokázat, že Ukrajina jako národní a státní projekt není životaschopný.
Rusku nejde jenom o zničení Ukrajiny, ale zároveň o obnovení statusu velmoci, svoje ambice na světovládu nijak neskrývá. Netají se tím už nějakých dvacet let, my si ale pořád mysleli, že je to jen chvástání zaměřené na vnitřní ruskou veřejnost, a nebrali jsme to vážně, ani když to bylo podpořeno reálnými kroky, které směřovaly k naplnění tohoto plánu.
Pozůstatky provizorního pohřebiště obětí hromadných vražd civilistů z doby ruské okupace v roce 2022, Izjum, Charkovská oblast (foto: Jan Šír).
V monografii zazní také věta, že ruský prezident Vladimir Putin není žádná nadpřirozená bytost, abychom měli věřit nebo nevěřit, a je proto třeba být připraven na to, že vše, o čem mluví on sám nebo jeho diplomaté, si skutečně myslí a udělá. Co očekáváte tedy teď?
Tuto myšlenku rozvíjí v monografii Mychajlo Samus (ukrajinský vojenský analytik, pozn. red.) a píše, že jakýkoliv ústupek je nesmyslný a pouze povzbudí ruské agresivní zločinné chování, protože to Rusové budou vnímat jako slabost a nebudou mít důvod své chování měnit, když jim prochází. Proto záleží na nás, jak se k tomu postavíme, a to bych chtěl zdůraznit.
Cokoliv předjímat za války je ošemetný úkol. Každopádně z těch možností, jež připadají v úvahu, je dobré věnovat pozornost i těm, které možná nejsou nejpravděpodobnější, ale které můžou mít největší impakt.
A těmi jsou?
Světová válka. Když Ukrajina padne, proč by se Rusové zastavovali a nešli dál? Málokdo si uvědomuje, že to není válka jenom o tom, kudy povede rusko-ukrajinská hranice, a o tom, jestli část území Ukrajiny připadne, nebo nepřipadne Rusku, nebo jaká tam bude vláda, správa nebo mezinárodní režim. Toto je do velké míry válka, která určí podobu dalšího mezinárodního uspořádání a pravidla mezinárodní politiky. Je to střet koncepcí, které jsou neslučitelné. Na jedné straně stojí demokratický Západ, kde se hraje podle pravidel mezinárodního práva, to znamená, že některé věci nejsou přípustné, protože je právo zakazuje – tam patří i to, že nemůžete zlikvidovat souseda, protože se vám nelíbí. Na druhé straně je za tím ruská představa, že Rusové budou ovládat půlku světa a všichni ostatní s tím budou spokojení.
Možností, jak to může vyústit, je víc. Podle mě je potřeba věnovat pozornost tomu, co už nelze vyloučit, totiž že válka bude jednak ještě nějakou dobu trvat, a tím nemyslím dny nebo měsíce, a jednak že skončí jenom totální porážkou jedné, nebo druhé strany. Teď jde o to, která z nich to má být, jestli Ukrajina, potažmo my nebo někdo z našich spojenců, nebo Rusko, a to záleží na nás.
Nerozumím těm, kteří volají po jednáních. Ruský prezident Vladimir Putin porušil úplně všechny dohody, které kdy podepsal. Jak chcete najít řešení, které znovu neporuší? Jedná se celou dobu od roku 2014. Jenom na rusko-ukrajinské úrovni bylo víc než dvě stě schůzek. V prvním roce invaze v roce 2014 německá kancléřka Angela Merkelová mluvila s Vladimirem Putinem více než čtyřicetkrát, to je všechno zdokumentované. To, co se děje, není důsledkem toho, že se málo jedná. To je důsledkem toho, že jedna strana porušuje všechno, co chce, a protože její cíle míří k podkopání celého systému založeného na Chartě OSN a na Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
Cesta na Siversk za městem Lyman, Doněcká oblast. (foto: Jan Šír).
Loni jste pobýval několik měsíců na Ukrajině. Jak se dělá výzkum ve válečné zóně?
Pobývat ve válečné zóně před vás jako výzkumníka klade úskalí profesního rázu, které se promítá do toho, co můžete nasbírat a jak. Do terénu musíte. Nedokážu si představit, jak někdo může o Rusku nebo Ukrajině psát, když tam v životě nebyl. Realita tam je jiná, než jakou si ji představujeme tady od stolu. Můžu si tady z literatury nastudovat tradiční nebo strategický, geopolitický aspekt konfliktu, ale jak válka vypadá ve skutečnosti, jak se válčí na té trošku nižší úrovni a pak samozřejmě některé humanitární aspekty, to si člověk musí prožít, aby to pochopil a dokázal si představit, co to skutečně obnáší.
Musíte dodržovat určitá pravidla – neškodit, nepřidělávat problémy lidem, kteří se vám tam věnují. Za situace, která tam je, to obnáší rizika spojená i s ohrožením života. Velmi mě inspirovalo a mentálně posílilo to, když jsem tam viděl lidi, kteří třeba přišli o své děti nebo mají trvalé následky po válečných zraněních, a přesto pomáhají dál a dělají, co je třeba, protože věří, že to má smysl.
Přenastaví vám to životní hodnoty. Plně si uvědomíte, že problémy, které řešíme my tady, jsou naprosto bezvýznamné v porovnání s tím, co se děje na Ukrajině, kde umírají lidé ve velkém a kde se rozhoduje o budoucím uspořádání Evropy na několik desetiletí dopředu.
Jak dnes žije běžné ruské obyvatelstvo? Ví se o tom vůbec něco?
Rusko je obrovské, devět časových pásem, dvě stě národů, velkoměsta i vylidněné oblasti, dávat nějakou jednoduchou odpověď, která by popsala všechny sféry společnosti, nejde.
Pro mě je Rusko ohromná tragédie. Až do roku 2014 jsem tam jezdil téměř každý rok. Měl jsem tam přátele, známé, síť pracovních kontaktů. Po anexi Krymu se to ale změnilo. Jak také chcete spolupracovat a psát odbornou práci s někým, kdo vám tvrdí, že Krym prostě anektován nebyl!? Dodnes tam mám ještě pár kamarádů, se kterými jsem stále v kontaktu, ti jakžtakž chápou, co se děje, ale bavit se o tom nechtějí. Řada obyvatel je úplně zfanatizovaných. Kdo to měl v hlavě srovnané, tak už se snažil Rusko opustit. To znamená, že tam dochází k velkému odtoku mozků.
Vím, že používat příměry je ošemetné, ale hitlerovské Německo je v řadě ohledů absolutně adekvátní příměr k tomu, co se v Rusku děje dnes, jen my si to tady nechceme přiznat. Ti, co na to upozorňují, jsou pak označování za hysteriky, rusofoby, nebo válečné štváče.
Způsob, jakým Rusové vedou válku, se projevuje nejen jako vnější kolonialismus, kdy se snaží kolonizovat Ukrajinu, ale i jako vnitřní. Do armády neposílají lidi z velkých etnicky ruských měst, ale lidi z etnické periferie, například Jakuty nebo Burjaty. Tímhle způsobem vyhlazují vlastní obyvatelstvo.
Je tedy reálná možnost i občanské války v Rusku?
Asi je. Mohlo by to ale vést k migračním tokům, k regionálním konfliktům, přerušení dodávek energetických surovin. Otázka také je, co by se stalo s jednotnou kontrolou jaderných zbraní. Těchto dopadů se všichni bojí. Z mého pohledu by to ale byla pořád akceptovatelnější varianta než to, co je teď.
Náš rozhovor byl velmi temný, vidíte alespoň záblesk světla na konci tunelu?
Informací je dost a jsou i lidé, kteří jsou schopní je vyhodnotit a na základě nich navrhnout další postup, včetně politiky. Jenom nám chybí lídr. Celá tato situace není o tom, jestli máme, nebo nemáme rádi Ukrajinu. Je to o elementárním pudu sebezáchovy. Pokud Ukrajina padne, naše výdaje na obranu budou muset vzrůst geometrickou řadou, protože to bude znamenat, že jednak budeme mít agresivní nepřátelskou zemi blíž k našim hranicím a pak to, že se Vladimiru Putinovi agrese vyplatila. Proč by s ní tedy nepokračoval, když to funguje? Bude to znamenat rozvrat mezinárodního uspořádání, tedy to, že každý, kdo si usmyslí, může napadnout koho chce a projde mu to. Je na nás, jestli toto dopustíme.
PhDr. Jan Šír, Ph. D. |
Absolvent Fakulty sociálních věd UK, dnes na fakultě působí na Katedře ruských a východoevropských studií UK. Zabývá se politickým a bezpečnostním vývojem v prostoru bývalého Sovětského svazu, zaměřuje se na rusko-ukrajinské vztahy, Turkmenistán či roli ropy a zemního plynu v oblasti Kaspického moře. Je autorem monografie Denuklearizace Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu, která vyšla v roce 2013 v Nakladatelství Karolinum. Stejné nakladatelství o čtyři roky později vydalo monografii Ruská agrese proti Ukrajině, jíž byl Jan Šír hlavní editor. Publikace vyšla na konci loňského roku ve druhém vydání. Účastnil se volební pozorovatelské mise OBSE při prezidentských volbách v Ruské federaci v roce 2012, na Ukrajině pak v roce 2004 při prezidentských volbách a o dva roky později při volbách parlamentních. Pobýval na mnoha zahraničních studijních a vědeckých stážích po celém světě, včetně Ukrajiny, Ruské federace nebo USA. |