Špirit: Škvoreckého čeština nemá v literatuře obdoby

„Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: ‚Tak revoluce se vodkládá na neurčito.‘“ Touto dnes už slavnou větou začíná jeden z nejzásadnějších českých románů 20. století Zbabělci. Jeho autorovi, Josefu Škvoreckému, by 27. září bylo sto let. Ačkoliv byl absolventem filozofie a anglistiky na Filozofické fakultě UK a žil od konce 60. let v Kanadě, ve své próze zůstal věrný češtině. Proč? I na tuto otázku odpovídá znalec jeho díla a také editor některých jeho textů Michael Špirit z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.

Josef Škvorecký v Torontu v roce 1970.

Na Filozofické fakultě UK jste studoval v dramatickém období přelomu 80. a 90. let. Díky listopadu 1989 se mohl Josef Škvorecký se svými Zbabělci stát dokonce tématem vaší diplomové práce. Čím vás jeho dílo tak oslovilo, že jste mu nakonec zasvětil velkou část svého profesního života?

Po listopadu 1989 se na fakultu mohli vrátit lidé, kteří za normalizace nemohli v akademickém prostředí působit. Atmosféra byla pro nás jako pro studenty velice inspirativní, výuka dějin literatury se radikálně proměnila. V mnoha seminářích mj. intenzivně rezonovala ingardenovsko-vodičkovská teorie recepce uměleckého díla, jeho žití v ohlasech. Mou práci vedl Milan Jankovič, který tehdy znovu nastoupil do akademického Ústavu pro českou a světovou literaturu a na katedře literatury měl pohostinský seminář. Můj otec měl z 60. let velmi bohatou knihovnu, a když viděl, že rád čtu, tak mi velmi rafinovaným, nenápadným způsobem podstrkával tituly, které v době mého dospívání byly v knihkupectvích a veřejných knihovnách nedosažitelné. Na rozdíl od spolužáků na gymnáziu a pak na fakultě jsem proto knížky například Josefa Škvoreckého znal. To, že jsem mohl psát diplomovou práci právě o Zbabělcích, bylo tedy způsobeno kombinací osobních důvodů a šťastné chvíle, kdy jsem se setkal s učiteli, jako byli Milan Jankovič nebo Jiří Brabec.

Jak se pak vyvíjel váš vztah k dílu Josefa Škvoreckého?

Zhroucení husákovského, resp. jakešovského režimu bylo něco, co jsme pokládali za zázrak – možnost cestování, pád cenzury, svoboda projevu. V takové atmosféře jsem mohl napsat diplomovou práci a okolnosti vedly k tomu, že jsem na fakultě pak zůstal i jako vyučující se specializací na dějiny literatury 20. století. Literatura, kterou jsem miloval, se mohla stát předmětem mého úředního zaměstnání. S Josefem Škvoreckým jsem si psal už před rokem 1989 a posléze jsem se stal jedním z editorů jeho Spisů (na snímku vpravo Michael Špirit, pozn. red.).

Byl jste to vy, kdo ustavil textovou podobu Škvoreckého Zbabělců, Tankového praporu, Příběhu inženýra lidských duší a několika knih jeho esejů. Jak jste se dostal k této práci?

Škvoreckého spojkou v Praze se zdejšími nakladateli byl jeho celoživotní kamarád Vladimír Justl, někdejší redaktor nakladatelství Odeon a zakladatel pražské Poetické vinárny Viola. Škvoreckého Spisy začaly v Odeonu vycházet v roce 1991, ale když se o rok dva později začalo nakladatelství hroutit a bylo jasné, že ho nelze zachránit, vyjednal Justl přesun edice do nakladatelství Iva Železného. Tam na jedné straně vycházely rodokapsy nebo červená knihovna, ale na druhou stranu chtěl Železný vydávat takové autory, jako byli Viktor Fischl, Oldřich Mikulášek nebo právě Josef Škvorecký. Když po několika svazcích románů a povídek mělo dojít na komponované díly, tedy knihy poskládané z textů, které do té doby knižně nevyšly, přizvali mě Josef a Vladimír ke spolupráci a pověřili mě jejich uspořádáním a komentováním.

Manželé Škvorečtí i po listopadu 1989 zůstali žít v Kanadě. Neumím si představit, jak na tu dálku probíhala komunikace s Josefem Škvoreckým o jeho textech a jejich výsledné podobě…

Bylo to nesmírně vzrušující a zároveň komplikované, protože Ivo Železný sice chtěl mít v portfoliu svého nakladatelství autora, jako byl Josef Škvorecký, ale zároveň chtěl knihy vydávat rychle, a věci jako jmenný rejstřík nebo ediční poznámka pro něj představovaly něco zbytného. Josefa Škvoreckého a Vladimíra Justla ale respektoval. Nakonec se vytvořily takové dvě komunikační linie. Vladimír Justl vše probíral s Ivem Železným a paralelně jsme komunikovali já, Škvorecký a Justl. Všechno se ale tehdy posílalo ještě papírovou poštou, stávalo se, že v nakladatelství pracovali s jinou verzí textu, než kterou korigoval Josef v Torontu a já v Praze. Vznikala z toho určitá nedorozumění.

U Iva Železného pak Spisy vycházely deset let. Nebylo to jednoduché, protože v první polovině 90. let vyšly skoro všechny Škvoreckého prózy u jiných nakladatelů, a to v obrovských nákladech. Josefovi přitom hrozně na Spisech záleželo, chtěl se dožít jejich dokončení. Od poloviny 90. let však hlad po literatuře, která tady byla dvacet čtyřicet let zapovídaná, postupně uvadal. Náklady knih začaly rapidně klesat, myslím, že tím trpěl nejen Škvorecký, ale i řada dalších exilových autorů.

Do toho také vyvolalo velké napětí zveřejnění seznamu tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti, které publikoval Petr Cibulka. V seznamech se objevilo i jméno Škvoreckého manželky Zdeny Salivarové. Ona samozřejmě žádnou agentkou nebyla. Řekl bych, že její jméno se tam octlo na základě formálního prohlášení, které při výjezdu na Západ musel po roce 1948 podepisovat každý. Týkalo se slibu, že dotyčný bude po návratu tzv. příslušné úřady informovat o tom, co se na zájezdu dělo (Zdena mohla v padesátých letech jako členka pěveckého sboru vyjet do Skandinávie a do Francie).

Josef Škvorecký se svou manželkou Zdenou Salivarovou v roce 1980 na výstavě knih na Erindale College.

Vy jste někdy o tom se Škvoreckými hovořil?

Spíše jsme o tom korespondovali, protože těch osobních setkání bylo málo a věnovali jsme je jiným věcem. Škvoreckým, kteří v Čechách nežili a doléhalo to k nim v útržcích, v telefonátech od známých, v dopisech, které jim vyslovovaly podporu, ale také byly anonymní a Zdenu urážely, bylo nemožné vysvětlit, že ty seznamy prostě přinášejí evidenci jmen v dosud nezničených dokumentech a nic jiného, že to není žádný důkaz o provinění, že mezi tisícovkami evidovaných osob figurují vedle Zdeny i jména dalších lidí, jejichž veřejné působení prokazatelně vedlo ke korozi totalitního systému – ale že je současně strašně důležité, že Cibulka seznamy zveřejnil, protože všechny dosavadní vládní reprezentace otázku udavačství za komunistického režimu jen odkládaly nebo bagatelizovaly. Bylo to celé nešťastné. Vehementní obrana Zdeny a Josefa, která byla z lidského hlediska pochopitelná, zároveň vedla k tomu, že se s tím se svou „obranou“, tentokrát v uvozovkách, takříkajíc svezla spousta lidí, kteří za komunismu dělali kariéry a profitovali z potlačování svobody. Zdena Salivarová Škvorecká se pak dlouho s ministerstvem vnitra soudila, proces vyhrála, ale vztah Škvoreckých k Česku to myslím definitivně proměnilo.

Když jste pracovali na porevolučním vydávání Škvoreckého Spisů, jak moc do toho autor zasahoval? Přeci jen měl za sebou spolu s manželkou vlastní nakladatelskou praxi.

Josef Škvorecký (na snímku vlevo v Torontu v roce 2005, pozn. red.) měl chuť do beletristických i do esejistických prací vstupovat. Jedním z důvodů bylo to, že romány a povídky mezitím vydal v anglickém překladu. Redaktoři mu v tamních nakladatelstvích navrhli určité úpravy v textu a jemu se některé zalíbily. Přenášel je pak do českých znění, která vycházela po roce 1990. Někdy to byly dost podstatné kompoziční úpravy, někdy to byly detaily. Řada Škvoreckého próz je svou výstavbou velmi komplikovaná, jsou to takové skládačky, které se nedrží chronologie nebo jednolitého časového vyprávění. Pro anglofonní publikum bylo potřeba určité rysy zjednodušovat a Škvorecký tomu byl otevřen. Když pak ale některé ty změny přenášel do českých verzí, ocitali jsme se trochu ve sporu. Nesměle jsem mu tehdy namítal, že to jednak nedělá důsledně, ale spíš nahodile, a že když jde navíc o Spisy, tedy o jistou „věčnost“, měl by držet to znění, v němž dané dílo vstoupilo do českého kontextu, a pozdější úpravy by se měly zaznamenávat v komentářích. Myslím, že mi v tom nakonec dal za pravdu, ale škody už byly při vydávání Spisů napáchány. Týkalo se to několika románů – Tankový prapor, Mirákl, Lvíče, Příběh inženýra lidských duší –, které byly pro Spisy připravovány v druhé polovině 90. let bez editorské, a vlastně i bez redakční účasti – hodná paní odpovědná redaktorka u toho figurovala de facto jako korektorka. Do některých svazků se na poslední chvíli aspoň podařilo v ediční poznámce vyjmenovat ty nejpodstatnější změny, ale v zásadě to byl hrozný chaos. Byl jsem moc rád, že jsem pak se Škvoreckého vřelým souhlasem mohl připravit text Tankového praporu podle podkladů, které se zachovaly z příprav pro vydání v roce 1969 v Československém spisovateli a které ukazují, že jde o původnější, otevřenější verzi, než bylo vydání exilové v Torontu v roce 1971, a že jsem ještě za Josefova života připravil kriticky ověřené znění Inženýra lidských duší, které pak ale vyšlo už posmrtně.

Josef Škvorecký byl anglista, od konce 60. let žil v anglofonním prostředí, přesto psal prózu stále česky, na rozdíl například od Milana Kundery, který se postupně přeorientoval na psaní ve francouzštině. Proč?

Čeština je pro Josefa Škvoreckého už od prvních literárních pokusů velice specifická, v širokém rejstříku idiomatická, s prvky nejenom z východočeského nářečí, ale s mnoha typy slangů – pracovních, zájmových, generačních, sociálních. Je to literární čeština, která ve druhé polovině 20. století nemá v české literatuře obdoby.

Škvoreckého jazyk byl natolik stylisticky bohatý, že mu bylo jasné, že v angličtině nemůže začít psát tak, jak píše v češtině. V angličtině psal v 70. a 80. letech pro severoamerická média stati, které si pak pro publikace do českých exilových periodik překládal sám, a to velmi nápaditě a bohatě, ale sám mnohokrát řekl, že na beletrii toho typu, kterou chce psát a je disponován psát, jeho angličtina nestačí. Pokud vím, tak v angličtině napsal pouze krátký román nebo novelu Dvě vraždy v mém dvojím životě, která je motivována ovzduším Česka poloviny 90. let a těmi seznamy estébáckých spolupracovníků. A myslím, že na českém znění textu, i když asi nejde o přímý překlad z angličtiny, je znát, že je jiný než ostatní Škvoreckého prózy.

Propsalo se nějak studium na Univerzitě Karlově do díla Josefa Škvoreckého?

Je to taková mizanscéna jeho literární fikce. Některé hlavní i vedlejší postavy řady jeho próz po univerzitě touží nebo na ní s problémy studují anebo jsou z ní vyhazováni. Jiné univerzitě, té torontské, vzdal Škvorecký úžasnou čest v románu Příběh inženýra lidských duší, kde se jedna rovina textu odehrává během semestru, v němž jsou probíráni autoři americké a anglické literatury. Něco srovnatelného autor o české univerzitě nenapsal, ale v mnoha esejích či rozhovorech se často ke svým vysokoškolským studiím vracel, vzpomínal na přednášky Václava Černého, na své rigorózum nebo na to, jak byl po státnicích úředně přidělen do pohraničí (na snímku vpravo je Josef Škvorecký zachycený jako maturant, pozn. red.)

Josef Škvorecký se narodil v roce, kdy zemřel Franz Kafka. Jaký vztah měl k tomuto autorovi?

Několikrát ve svých esejích vzpomíná na to, jak se mu během nacistické okupace dostal do rukou Eisnerův překlad Zámku z roku 1935 a že mu to vlastně nic moc neříkalo. A pak, když pracoval jako zástupce šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura, který začal vycházet v dubnu 1956, věnovali značnou část čísla Franzi Kafkovi. Kafkovy texty v Čechách byly do té doby tabu a blok ve Světové literatuře v červenci 1957 připravil takříkajíc půdu pro první knižní překlady po únoru 1948, v roce 1958 Proces a pak v roce 1962 Amerika. Škvorecký byl tedy u toho, když se ve Světové literatuře podařilo zpřítomnit autora, který z perspektivy tehdejšího stalinistického režimu nebyl přijatelný. V průběhu 70. let se ve svých statích psaných pro exilová periodika k tomuto znovuobjevení Kafky, na němž měl značný podíl jako redaktor, který blok spoluinicioval, velmi rád a s hrdostí vracel.

S Josefem Škvoreckým jste se stýkal v pracovní i osobní rovině. Jakou vzpomínku na něj jste si uchoval?

Vzpomínám na něj moc rád. Byl nesmírně pozorný a pracovitý. Když jsme dělali na Spisech, bylo mu už po sedmdesátce, psal dál nové věci, přispíval dál do krajanského tisku v Americe a do periodik vycházejících v Čechách, byl prostě i v důchodu v jednom kole, ale přesto na všechny mé dotazy odpovídal bryskně a pozorně. Byl to moc velkorysý, laskavý a přející člověk, vždycky se mě ptal, jak se mi daří a co dělá moje rodina, zkrátka nikdy jsme nezůstali jen u pracovních věcí. A nepochybuji, že to měl tak s každým, s kým tady takto úžeji komunikoval. Měl zde nejen své vrstevníky, ale také mladší spolupracovníky, a samozřejmě tisíce čtenářů, kteří jeho texty milovali.