Dnes 3. června uplynulo sto let od úmrtí spisovatele Franze Kafky. Co si v jeho díle může najít současný čtenář? A najdou se v souvislosti s jeho prací, jíž jsou fascinováni nejen literární teoretici, stále nějaké nezodpovězené otázky? I o tom hovořil profesor Marek Nekula, který se Kafkovým dílem zabývá od počátku 90. let, kdy působil na Filozofické fakultě UK. Dnes přednáší na Univerzitě v Regensburgu, kde vede Centrum pro česká studia Bohemicum. Za německou stranu spolu s Fakultou sociálních věd UK rozvíjí také double-degree bakalářský program Česko-německých studií. Za jeho odbornou činnost a dlouholetou úzkou spolupráci ho UK v roce 2021 vyznamenala čestným titulem doctor honoris causa.
Podílel jste se na prvním kompletním vydání Kafkova díla v češtině, jako poslední v této edici vyšly v roce 2007 Dopisy přátelům a jiná korespondence. Co konkrétně bylo vaším úkolem v tomto projektu, který započal už v roce 1997?
S tou myšlenkou přišlo Nakladatelství Franze Kafky. V redakční radě byli rovněž Josef Čermák, Václav Maidl a Jiří Stromšík, předsedal jí Kurt Krolop. Lidi z redakční rady jsem většinou znal z pražské germanistiky, s nakladatelstvím jsem byl v kontaktu, protože jsem pro ně analyzoval, zda a jak by mělo smysl vydat Kafkovu českou úřední a soukromou korespondenci. Na té jsem spolupracoval i s Hansem-Gerdem Kochem, vydavatelem německého kritického vydání Kafkovy korespondence. Z edice a překladu se vyvinul zájem o podobu Kafkovy češtiny. Tehdy jsem se do Franze Kafky více ponořil a začal tím tak můj celoživotní zájem o jeho dílo.
V jednom rozhovoru jste říkal, že Franz Kafka je pro vás celoživotní výzva, můžete to více rozvést?
Kafkou jsem se, jak jsem říkal, začal zabývat z lingvistického pohledu. Nejdříve jsem se věnoval jeho češtině, pak jsem se zaměřil na jeho němčinu a obecněji jazykovou biografii. To je pohled na úrovni mikro.
Pak je tam ale také makro úroveň, tedy jak funguje individuální jazyková biografie v kontextu Prahy, monarchie, následnických států a vůbec v kontextu jazykových ideologií střední Evropy. Jak se tím člověk postupně zabývá, uvědomuje si stále širší souvislosti, původně detailní otázky řeší ve stále širších souvislostech. To je výzva.
Když se Kafkou zabýváte tak intenzivně, přirozeně vás zajímá, zda a jak se jazyk reflektuje také v literárních textech. Otázky jazyka, respektive komunikace, vyjednávání a přidělování identity, otázky kulturní i interkulturní, to všechno v Kafkových literárních textech je.
Výzva spočívá také v tom, že je velký rozdíl mezi jeho osobními a literárními texty. Zatímco to, co je v osobních textech sofistikovaně, ale přece jen jasně formulováno, není v literárních textech snadné uchopit. Musíte překonat počáteční pokušení vidět v jeho literárních textech konkrétní konstelace a jednoduché alegorie, hledat musíte obecnější modely, které Kafka nabízí.
Za ty roky, co se věnuji Franzi Kafkovi, už ho nějak znám, přesto s tím, jak čtu nové metodologické či teoretické studie, si znovu a znovu uvědomuji, že se na jeho dílo mohu podívat nově, jinak, a to je rovněž výzva, nebo spíš obohacení.
Je pro současného čtenáře dílo Franze Kafky stále aktuální?
To je dobrá otázka. Není to tak dávno, co jsem napsal článek Kafkas Nomaden (Kafkovi nomádi). Ten vychází z Kafkova textu Starý list, v němž se z pohledu domácí komunity vypráví vpád nomádů. Z pocitu ohrožení jsou nomádi vypravěčem z řad domácí komunity a zároveň majority v jeho vyprávění dehumanizováni, zbaveni lidského jazyka, chování, lidské kultury. Celé je to tak trochu jako fake news. Text byl v minulosti různě konkretizován, také biograficky ve vztahu k migraci v kontextu první světové války, kdy Židé z východní Haliče utíkali před frontou a pogromy do Vídně a Prahy. Dá se to ale také číst jako příběh, v němž se řeší univerzální otázky migrace či imigrace. O emigraci je pro změnu román Nezvěstný (Amerika). To je jeden z příkladů, že Kafka na obecné rovině řeší aktuální otázky moderního světa. Jeho dílo je tak stále živé, má smysl ho číst, dotýká se současných debat.
Každopádně je přínosnější vnímat Franze Kafku přes jeho texty a nechat ho v elementu, který je mu nejvlastnější, než ho oživovat jinak, takže z něho nakonec zbude jenom tělo, ať už na tričkách, hrníčcích nebo jiných suvenýrech v turistickém průmyslu, nebo ve Warholově pop-artovém podání.
Čím to, že se z Kafky stalo to prázdné tělo nebo přímo turistický kýč, o kterém jste teď hovořil?
Na to asi nemám dobrou odpověď. Určitě v tom hraje roli příliš těsné propojení Kafky s Prahou. A to je dlouhodobý proces. V roce 1947 vyšla knížka Franz Kafka a Praha. Ta obsahuje také mapku Prahy, do níž jsou vepsána místa spojená s Kafkovým životem. Na totéž později naražíte v turistickém vytěžení Kafky.
Hned od začátku zájmu o jeho dílo je, zvláště v českém kontextu, silný důraz na biografii a propojení s Prahou. Pavel Eisner se od 30. let pokoušel vyložit Kafkovo dílo z pražského prostoru, pracoval s tezí trojího gheta. To se pak rozvíjí v různých obrazových publikacích ke Kafkovi, kde se to propojení Kafky a Prahy znovu a znovu posiluje. Jde vlastně jen o biografii. Kafkovy literární texty se s výjimkou Popisu jednoho zápasu neodehrávají v Praze. A tak se v tomto kontextu dostávají do pozadí.
Turistické vytěžení Kafky je ovšem otázkou až od 90. let. Negativně se to reflektuje v Kunderově románu Nevědění, ironicky v Topolově próze Pustou zemí.
Jak se na to díváte vy?
Je to zajímavý fenomén. Nemám na to ale žádnou teorii. Reflektuje se v tom možná posun od literatury a slova k vizuálním médiím. A vizuální pohled v případě Kafky potlačuje komplexní text ve prospěch jeho těla, fyziognomie, tváře. Vidět je to například na pomníku Franze Kafky od sochaře Jaroslava Róny (na snímku vlevo). Ten ho sice vztahuje ke Kafkově povídce Popis jednoho zápasu, kterou propojuje s obrazem Kafkova těla. Pomník tím text významově zjednoznačňuje a zjednodušuje, textu tím dává jednu, biografickou významovou dimenzi. Text se potlačuje, tělo spjaté s biografií vystupuje do popředí.
Mělo by se o tom asi přemýšlet hlouběji. Každopádně když je toho těla moc, tak si člověk říká, proč by Franz Kafka nemohl být reflektován přes nefigurální, abstraktní reprezentace?
U příležitosti stého výročí úmrtí Franze Kafky se letos pořádají napříč světem konference spojené s jeho dílem, vycházejí nové monografie, studie, pořádají se výstavy. Zůstávají literárním teoretikům stále nějaké nezodpovězené otázky spojené s jeho dílem?
Teď v květnu vyšla knížka Andrease Kilchera, která se jmenuje Kafkas Werkstatt (Kafkova dílna). Jak název napovídá, věnuje se předpokladům Kafkových literárních textů, jak se jeví mj. v Kafkových osobních textech. Ty můžeme i nemusíme nějakým způsobem propojovat. Tato otázka je stále zajímavá a znovu se vrací v různých podobách a variacích, ať už v literární vědě nebo v historiografii.
Skrze Kafku tak navíc lze nahlédnout do dobového fungování literatury a kultury. Pořád je co zpřesňovat. Franz Kafka je také dobrým příkladem toho, o čem aktuálně bádá germanobohemistický tým na Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, a sice, jak historiograficky uchopit a usouvztažnit literaturu v českých zemích psanou různými jazyky. Kafka sice literaturu psal jen německy, ale samozřejmě poměrně dobře znal i českou literaturu, a nejenom ji. Máme ale i produktivní vícejazyčné autory, příkladem je třeba Jiří Mordechaj Langer. Otázkou tedy je, jak vyprávět literaturu psanou v českých zemích různými jazyky a jak tato interakce a interkulturnost či transkulturnost proniká do textů.
Ty otázky se s ohledem na exil v jiné podobě vrací i později, například u Milana Kundery, který ve své tvorbě přešel do francouzštiny. V němčině k takovým autorům patří například Jiří Gruša nebo Libuše Moníková. Dílo Franze Kafky tedy stále navozuje otázky, které jsou relevantní nejen pro něho, i proto má stále smysl se jím zabývat.
| Prof. Dr. phil. PhDr. Marek Nekula, Dr.h.c. |
 Absolvent bohemistiky a germanistiky na někdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Posléze byl doktorandem a asistentem na Filozofické fakultě UK. Doktorát získal na Freie Universität Berlin, později se habilitoval na Masarykově univerzitě. Od roku 1998 působí jako profesor bohemistiky a západní slavistiky na Univerzitě v Regensburgu, kde vede Centrum pro česká studia Bohemicum. V České republice byl jmenován profesorem v roce 2006 pro obor český jazyk. Od roku 2007 vede na německé straně Česko-německá studia, společný bakalářský studijní program Fakulty sociálních věd UK a Univerzity v Regensburgu. V roce 2021 mu Univerzita Karlova udělila čestný titul doctor honoris causa.Mezi oblasti jeho odborného zájmu patří mnohojazyčnost, jazyková politika, nacionalismus a paměťová studia, ve vztahu k literatuře zvláště otázky paměti a mnohojazyčnosti. Je autorem a spoluautorem řady monografií a studií, např. Franz Kafka and his Prague Context (2016) nebo Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře (2017). Obě monografie vydalo Nakladatelství Karolinum, vyšly i v překladech do francouzštiny a němčiny. Spolupracoval na prvním kompletním vydání Díla Franze Kafky (1997–2007) v češtině a také na německém kritickém vydání Kafkova díla. |
