Smysluplné léto? Pro Olgu Heidingsfeld je v Mulbekhu

Kus posledních letních prázdnin strávila v Mulbekhu. Vědkyně, biochemička Olga Heidingsfeld z Přírodovědecké fakulty UK tam pomáhala rozběhnout laboratoř. A taky se učila učit lidi v módu, který není pro našince – řekněme si otevřeně – zcela běžný.  

Možná i kolem vás v roce 2020 „proletělo“ video s výzvou určenou českým nadšencům pro vědu. Jeho tvůrci z neziskovky Brontosauři v Himalájích tímto vskutku originálním způsobem chtěli do Malého Tibetu přitáhnout dobrovolníky, jež by pomohli rozjet specializované učebny v nové škole v Mulbekhu. Ve škole, kterou Češi na severu Indie zbudovali. Že se záměr vyvedl, nejlépe referuje osmnáct krátkometrážních dokumentů mapujících Prázdninové dobrovolnictví 2022. Kupříkladu na nejvydařenějším ze všech vydařených filmů hlavní aktéři – desetiletí školáci – velkolepě odpálili raketu na Mars.

Jak odpálit raketu na Mars:

Výzvu do Himalájí – přiletět a strávit tam několik týdnů ve prospěch výuky chtivých malých Tibeťanů – zvedla i Olga Heidingsfeld. V létě 2022 se jim vědkyně z katedry biochemie Přírodovědecké fakulty UK a Ústavu organické chemie a biochemi AV chystala vysvětlit, že genetický kód je univerzální a spojuje celou přírodu.

Jak vyrobit protein z medúzy:

Smysluplné léto

„Když přišel covid-19, měla jsem docela krizi,“ vzpomíná na úvod rozhovoru Olga Heidingsfeld. Lockdown biochemičce tehdy jednak zmrazil slibně se rozjíždějící práci v laboratoři biochemie patogenních kvasinek na Přírodovědě (dnes už je zase v plné činnosti – pozn. red.), a ani v osobním životě to prý tehdy nebyla úplně hitparáda. Výzva k dobrovolnické práci ve zcela odlišných podmínkách jí připadala jako záchranné lano.

„Začátkem roku 2021 jsem v hromadném e-mailu v rámci Akademie věd narazila na nabídku výuky v malém Tibetu. Přišlo mi to jako skvělé řešení, možnost odrazit se ode dna, vrací se ke klíčovému rozhodnutí biochemička. Tehdy měla jen minimální povědomí o aktivitách hnutí Brontosauři v Himalájích, jež se na budování školy – a v ní speciálních laboratoří – v Mulbekhu podíleli. Na začátku netušila, že letní prázdninové dobrovolnictví je jen jedním z „brontosauřích“ programů zahrnujících výuku a další pomoc školákům v zemi vzdálené geograficky, sociálně, kulturně. Vědkyně z Prahy bez delšího váhání nabídku přijala a k prázdninovému dobrovolnictví se přihlásila.

  
Na fotografiích zleva: ve třídě při výuce (není zvykem mít ve třídách lavice), děti se procvičují v pipetování, začátek každého dne v Mulbekhu obstarává ranní shromáždění žáků v aule

„Sebeprověrka“

„Vyzkoušet si učit lidi v jiném módu, než jaký je pro našince běžný a zjistit o sobě, jak dobrý pedagog jsem,“ přiznává podstatu své motivace pro cestu do Himalájí Olga Heidingsfeld. A tak se vědkyně se specializací na biochemii a molekulární biologii ocitla v Mulbekhu. Společně s kolegyní, studentkou biofyzikální chemie Pavlou Trembulakovou tam učily nejstarší děti, tedy ve věku čtrnáct až patnáct let, což v tamním školním systému představovalo devátou a desátou třídu. Kurz, který Olga vedla, se týkal molekulární biologie a nesl název How Khorana Cracked the Genetic Code. Kořeny na Přírodovědecké fakultě měla ještě třetí do počtu – Tereza Matějková, jež si děti a stejně tak vyučující získala programem zaměřeným na pitvy.

Nadšení a improvizace

Sehnat v buddhistickém prostředí zvířecí orgány však nebylo vůbec jednoduché: „Na svá bedra ho vzal pan Chamba, zástupce ředitele školy a člověk, kterému jsme vděčili za většinu praktické pomoci. Třeba nám také zajistil pravidelný přísun ledu do laboratoře: coby majitel ledničky s mrazákem dal vždycky večer doma zmrznout hrnek vody a ráno dovezl led v sáčku do školy,“ vrací se k zajímavým okamžikům přírodovědkyně.

Jak opatřit zvířecí orgány pro pitvu?

„Program prázdninového dobrovolnictví byl zvláštní kombinací technologického pokroku a improvizace,“ popisuje dnes už s úsměvem vědkyně a vzpomíná, jak spolu s ostatními kolegy dodělávali vše potřebné, aby mohla být laboratoř slavnostně otevřena. Měli na to jeden den: Chybělo připojení vody a plynu, ani s bezpečností si nikdo moc hlavu nelámal: stoly celodřevěné, žádný hasicí přístroj v dohledu, chemikálie volně přístupné. 

Práce v laborce byla prý celkem adrenalin. Přesto se vše podařilo zvládnout a všechny plánované experimenty Olga Heidingsfeld s žáky uskutečnila. „Nešlo by to bez pomoci kolegů v Praze, ať už na fakultě nebo na ústavu AV, kteří mi před odjezdem pomohli všechno optimalizovat pro polní podmínky Mulbekhu,“ přiznává vědkyně z Přírodovědy a Akademie věd. 
(Foto vpravo: třída připravená k výuce)

Vnímám rozdíly

„Získanou zkušenost, kdy se svým připraveným programem stojíte před náhodně vybranou školní třídou z úplně jiného kulturního okruhu, dnes vnímám jako nesmírně zajímavou a přínosnou pro svou další pedagogickou činnost. Dosud jsem měla zkušenost jen s vysokoškoláky nebo s vybranými středoškoláky, kteří přišli do laborky kvůli SOČ (středoškolská odborná činnost – pozn. red.) . Uvědomila jsem si, jak rozdílně se v normální třídě do výuky zapojují děvčata a kluci, o kolik víc jsem se musela na kluky soustředit. A taky jak jsem každý večer upravovala přípravy na další den. Věřím, že pedagogicky mě pobyt v Himalájích posunul.“ zamýšlí se Olga Heidingsfeld. I díky tomuto poznání si teď prý daleko více váží svých studentů-mladých mužů v laboratoři.
(Foto vlevo: Kluci v akci – izolace DNA)

Možná se vrátím

Vzpomínky na výhled z okna na panorama hor, žlutý autobus přivážející děti do školy i na běžné každodenní situace má vědkyně stále v hlavě. I proto nevylučuje, že by se do Mulbekhu jednou vrátila. A to navzdory vysoké nadmořské výšce – v oblasti Leh, ve které Mulbekh leží, je krom řídkého vzduchu i sucho, což výrazně snižuje účinnost veškeré fyzické námahy. „Víte, já jsem vlastně o svém působení a místě samotném neměla žádné představy. Že jsem nakonec v Himalájích zůstala místo tří neděl pět, souviselo s tím, že jsem chtěla poznat co nejvíce,“ přibližuje přírodovědkyně. A dodává: „Přidala jsem si ještě týden strávený na budhistickém kurzu, další týden jsem cestovala a objevovala nejbližší okolí.“             

Tři týdny minimum

Když už je řeč o třech týdnech, tak právě jedenadvacet dní je – dle názoru naší vědkyně – nejkratší doba nutná k tomu, aby člověk dokázal pobyt prožít intenzivně, přičemž zhruba celý první týden zpravidla zabere nezbytná horská aklimatizaci. „Jediné, co mi v Himalájích opravdu chybělo, bylo oblečení na jógu,“ říká Olga s úsměvem.

  
Na fotografiích zleva: děti si prohlížejí plotny s E. coli po transformaci, s deváťačkami ve třídě, řetězce inzulinu z korálků

Čeho se účastníkům-dobrovolníkům dostávalo dávkou vrchovatou byl kolosální zájem dětí a vděčnost komunity. „Na závěrečné slavnosti, kam přišli rodiče žáků i další místní obyvatelé, moje studentky udělaly o genetickém kódu taneční představení. Kolegyně Pavla s dětmi opravdu odpálila pár raket a Tereza se svou skupinou předvedla pitvu promítanou na plátno – nikdo ani nedutal. Všichni doufáme, že si z našeho působení děti odnesly alespoň tolik zážitků a nových zkušeností jako my. A že navzdory našim obavám budou laboratoře fungovat a dobře škole poslouží,“ přeje si vědkyně-pedagožka.

Pokud vás po přečtení článku napadlo, že byste rádi přiložili ruce a hlavu k dílu a s hnutím Brontosauři v Himalájích do Himalájí vyrazili, zde získáte nejčerstvější pokyny a program pro letošní prázdniny v Mulbakhu. Ostatně teď už víte, kde se dá prožít smysluplné léto.  ► https://www.brontosaurivhimalajich.cz/node/5291