O linduškách a zakoktávání ptáků. Na zahradě u Petrusků

Své hájemství má na dohled Vltavy a co by kamenem dohodil od bydliště. Slouží jí k relaxu i práci. Ekoložka Tereza Petrusková z Přírodovědecké fakulty UK se totiž zabývá výzkumem ptačího zpěvu. I kvůli drobným opeřencům nejde o klasicky zvelebovaný pozemek; je zde záměrný prostor i pro „borčus“ – křoví slouží pro hnízdění ptáků, ale i úkryt ježků a hadů.

Studuje sice zpěv slavíků, strnadů a lindušek, ale pokud by si měla vybrat hlas jejímu uchu nejlibější, vyhrála by červenka: „Její široce variabilní a lehce zastřený melancholický zpěv koresponduje s její krásou, která působí velmi něžně, “ přiznává Tereza Petrusková.

A při otázce na zpěváka z druhého konce hitparády se jí vybaví příhoda spojená s pobytem v polské Wroclawi; do tamního kampusu se na noc slétali havrani: „Každé ráno se tam rozléhal příšerný kravál. Ale jak jsem si po pár dnech zvykla, vlastně se mi ten jejich ,zpěv´ začal líbit,“ připouští. Ptáky zkrátka není možné hodnotit jen dle jejich hlasového projevu. Pokud bychom prý měli po celý den poslouchat straky – neuvěřitelně chytré a adaptabilní tvory –, pravděpodobně to podle usměvavé a veselé vědkyně takříkajíc „nedáme“...

Do terénu, tedy za výzkumem chování a vokalizace zpěvného ptactva Tereza často vyráží i s manželem Adamem Petruskem, jenž se na PřF UK věnuje ekologii či evoluční biologii a též diverzitě perlooček rodu Daphnia, raků a blešivců. Profesionálně se doplňují a podporují: „Já nejdřív neviděla ty jeho brebery vůbec, ale poměrně záhy jsem byla schopna rozlišovat některé dafnie i do druhu, a Adam se zase naučil ptačí zpěv skvěle nahrávat.“

Zvuk jako vykreslený obraz

V oboru bioakustiky jsou zásadní různé sofistikované programy zobrazující ptačí zpěv. Jedna z větví výzkumu, jemuž se Tereza věnuje, je sledování konkrétních jedinců za pomoci nahrávek jejich zpěvu: „Zabýváme se individuálním akustickým monitoringem – díky němu bych třeba mohla zjistit, nejen kdo všechno mi na zahradě zpívá, ale i rozpoznávat jedince konkrétního druhu.“ Právě tato metoda umožňuje etologům sledovat přirozené chování a vzájemné hlasové interakce pěvců, bez nutnosti jejich odchytu a značení.

Jejím koníčkem jsou lindušky; aktuálním středobodem zájmu je linduška kanárská, jež se vyskytuje pouze na Kanárských a Divokých ostrovech a na souostroví Madeira. „Druh je geneticky výborně zmapován, a právě tyto studie odhalily existenci dvou nezávislých migrací. Na nás je teď nahrávání zpěvu a jeho studium. Protože se zpěv přenáší kulturně, změny se mohou fixovat podstatně rychleji, než v genetice, a tak předpokládáme, že rozdíly ve zpěvu budou mezi různě vzdálenými ostrovy podstatně výraznější, než jaká na nich byla nalezena variabilita genetická,“ přibližuje milovnice ptactva jeden z probíhajících výzkumů.

Tím druhým je výzkum lindušky úhorní. „Kanárské lindušky vznikly jako nový, sesterský druh právě z těch úhorních. Do oblasti je to nejspíš kdysi odfouklo,“ zjednodušuje Tereza. „Zpěv i chování mají podobné. Na rozdíl od kanárských jsou lindušky úhorní migrujícím druhem. Můžeme proto sledovat rozdíly a zjišťovat třeba vliv migrace na variabilitu a strukturovanost zpěvu. Mimochodem: lindušky úhorní se vyskytují u nás na jediné lokalitě – v uhelných dolech u Litvínova a Mostu,“ říká, že jim nevadí ani rámus těžebních strojů.

Práce v terénu za odměnu

Bioakustika se snadno popularizuje. Podle Terezy je jenom škoda, že na pozorování ptáků v terénu obecně není dost času. „Slyšíte to? Teď si samečci sýkorky vzájemně vyhrožují: ,To je moje území a ty mi sem nelez...´ Začíná hnízdní období (setkání proběhlo počátkem března – pozn. red.) a řev nelze přeslechnout,“ komentuje Tereza Petrusková boj, který se právě odehrává v korunách stromů. A vrací se k vyprávění o svojí práci, včetně té pedagogické: „Studenty, kteří k nám přicházejí, předem upozorňuji: podstatnou část výzkumu si odsedíte u počítače, práce v terénu je za odměnu. Někteří už po prvním setkání nepřijdou...“

Vědce u drobných pěvců překvapila jejich paměť. „Ornitologové při odchytu konkrétních jedinců často používají playback – k síti přidají reproduktor, z něhož pouštějí chytanému samečkovi zpěv jeho vlastního druhu. Ten se pak při hledání domnělého vetřelce do sítě chytí, tedy napoprvé. Napodruhé – a to vědí všichni, kdo se věnují kroužkování – je to už podstatně těžší. A zrovna lindušky úhorní si praktiky spojené s tímto způsobem odchytu pamatují minimálně pět let,“ prozrazuje Tereza, která přidává i vzpomínku z Krkonoš. Tamní slavíci modráčci si údajně pamatovali, nejen jak a kdo je chytil, takže se příště „zašili“ do kleče.

Zastrašit, či přilákat

Věděli jste, že i ptáci mohou mít vadu „řeči“? Tereza Petrusková tedy spíše používá termín „zakoktávání“. A týká se zejména našich pěvců, kteří zpívají hlavně během hnízdní sezony: zkrátka jim chvilku trvá, než se rozezpívají: „Pár dní po příletu jsou takoví skřípaví, vrže jim to. Ani při tréninku mladých ptáků zpěv nezní úplně dokonale. Dokonce existuje studie, podle které se na kvalitě zpěvu mohou odrážet vývojové vady: třeba když je pták na hnízdě málo krmený, tak to má za následek špatný vývoj mozkového centra, jež koordinuje hlasový aparát. Samička tudíž pozná, jestli je sameček – ucházející se o její přízeň – fit a zdráv.“  V rámci svého druhu toho pěvci poznají z hlasu hodně, například, zda je zpěvák připravený k útoku, či k úprku, anebo to, jak je přibližně starý a v jaké je kondici či odkud pochází.

Co přinesl bioakustice covid? „Jsem zvědavá, jak dopadne studie z doby pandemie, kdy dobrovolníci nahrávali městský ruch. Prokazatelně se ví, že se ztichlou lodní dopravou se do Středozemního moře vrátili kytovci a že se zvířata přestala bát a procházela se prázdnými ulicemi,“ líčí. A co ptáci? „Nelze vyloučit, že se ve městech objevily i druhy, které tam před covidem nebyly. Ptáci, kteří s námi ve městech žijí, už ruchu přivykli, jsou nesmírně adaptabilní. Dokážou regulovat zpěv podle okolního hluku: spontánně zesílí nebo přejdou na jinou frekvenci. Motivace samčí populace je jasná: zastrašit rivaly, či přilákat samičky.“

„Prosím vás, popojděte si kousek, stojíte mi v tulipánech,“ říká Tereza Petrusková na své zahradě fotografovi Vláďovi Šigutovi (na fotografii vpravo v koruně stromu). Ten je zmaten – krokusy a tulipány se teprve klubou na svět, nebylo je v trávě vidět. Během dalšího focení i vyprávění se dozvídáme, že je vlastně kumšt na něco v „Petruskovic hnízdě“ nešlápnout – tak moc je pestré...

Rozmanitost především

Před rozloučením s jejím zahradním hájemstvím vznáší Tereza Petrusková prosbu: „Kéž by si každý uvědomil, jak důležitá je rozmanitost!  Na zahradě a přeneseně i na území státu, kontinentu či celého světa. Nežli mít na zahrádce úhledný golfový trávník, je lepší pažit i se sedmikráskou, fialkou, pampeliškou... A místo tújí, buxusu a jiných nudných živých plotů mít pěkně křoví, kde se střídají keře zajímavé pro lidi i ptáky. Prostě lehce zabordelená zahrada se vám oplatí tím, že se budete moci kochat krásou hmyzu i obratlovců, ptactvo nevyjímaje!“