Historička popsala soukromou válku dědečka Havlových

Jeho vnukové mu říkali Děd Vševěd. Hugo Vavrečka ale nebyl jen dědečkem Václava a Ivana M. Havlových. Byl také československý diplomat, ředitel v Baťových závodech i ministr druhé republiky. Této pozoruhodné osobnosti téměř renesančních rozměrů se ve své nové monografii Soukromá válka Huga Vavrečky, kterou vydalo Nakladatelství Karolinum, věnuje historička soudobých dějin Jana Wohlmuth Markupová z Fakulty humanitních studií UK. Zaměřila se především na závěr jeho života, kdy se musel opakovaně potýkat z nařčení z kolaborace s nacisty, za což byl nakonec také ve vykonstruovaném procesu po únoru 1948 odsouzen.

Hugo Vavrečka je dnes neprávem pozapomenutá pozoruhodná osobnost československé diplomacie, byznysu a kultury. Ačkoli vystudoval techniku, do veřejného povědomí vstoupil jako novinář a popularitu si pak získal svou humoristickou povídkou František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, kterou na pokračování vydával v Lidových novinách pod pseudonymem Hugo Vavris (později ji zfilmoval Karel Lamač s Vlastou Burianem, Martinem Fričem a Lídou Baarovou v hlavních rolích).

To, jak se v jeho příběhu seznámí praktikant Lelíček se Sherlockem Holmesem, prý odpovídá tomu, jak se Hugo Vavrečka seznámil v roce 1906 s Tomášem Baťou. „‚Odpusťte, že vyrušuji,‘ začal neznámý zčistajasna. ‚Musím s vámi, pane Lelíčku, promluvit o důležité věci.‘ Praktikant Lelíček rozšířil nejprve zornice, zdvihl víčka, povytáhl obočí a pak otevřel dokořán ústa. Vždyť toho člověka jaktěživ neviděl. Jen ten pronikavý pohled, ten mu něco připomínal…“.

Přesně takto zčistajasna prý oslovil Tomáš Baťa v kavárně brněnského hotelu Slavia Huga Vavrečku, protože si s ním chtěl pohovořit o nějakých technických záležitostech, které by vylepšily fungování jeho podniku. Od té doby se přátelili a Tomáš Baťa nabízel Vavrečkovi ve své firmě práci.

Hugo Vavrečka se prozatím ale vydal jinou cestou. Během první světové války se v Terstu zapojil do činnosti odbojové organizace Maffie a po válce se z něj pak stal diplomat. Na Baťovy návrhy ale nakonec přeci jen kývl. Do podniku však oficiálně nastoupil jen pár dní před tím, než Tomáš Baťa v roce 1932 tragicky zahynul při letecké nehodě (na snímku vpravo je Vavrečkův portrét jako ředitele firmy Baťa, fotografie se dochovala v rodinném archivu Ivana M. Havla, v současné době spravovaném Knihovnou Václava Havla). Vavrečka jako jeden z ředitelů v Baťových závodech zůstal a vedl je i během druhé světové války (za přítomnosti říšského ředitele) s výjimkou období, kdy se zotavoval po infarktu. Před válkou navíc zaujal na několik měsíců i funkci ministra propagandy (respektive bez portfeje), kdy vyjednával postavení Československa po přijetí Mnichovské dohody.

Jana Wohlmuth Markupová představila svou monografii veřejnosti na diskuzi, která se konala v Knihovně Václava Havla (foto: Vladimír Šigut).

Na to, co se dělo po skončení druhé světové války, se přednostně soustředí ve své monografii Jana Wohlmuth Markupová. „Mě na Vavrečkovi nezajímalo tolik jeho nejúspěšnější období, ale spíše to, co člověk dělá nebo jak reaguje ve chvíli, kdy pomalu začne vlivem vnějších okolností tuto výsadní pozici, kterou dlouhodobě budoval, ztrácet. To, co se dělo od roku 1945 ve Vavrečkově životě, je vědecky zpracováno nejméně, protože je to mnohem komplikovanější a není to tak jednoznačně vyložitelné. Vavrečkovo jednání je v této době v mnoha ohledech překvapující a na první pohled nepochopitelné,“ podotkla historička.

Dnes jedna z ulic v areálu někdejších Baťových závodů ve Zlíně nese Vavrečkovo jméno (foto: Shutterstock).

Po válce byl Vavrečka spolu s dalšími vedoucími Baťových závodů vyšetřován kvůli kolaboraci, ačkoliv koncern za války pomáhal odboji, finančně podporoval rodiny zatčených a vězněných a jeho vedení se podařilo zaměstnat některé studenty a vědce zavřených vysokých škol, a ochránit je tak před pozdějším totálním nasazením. Takto se do Zlína dostal z ČVUT také Otto Wichterle, jehož publikace o organické chemii Vavrečka na sklonku svého života začal překládat do němčiny, aby mohly vyjít i v zahraničí.

Hugo Vavrečka se svou dcerou Boženou Havlovou na Barrandovských terasách (foto: archiv Ivana M. Havla / Knihovna Václava Havla).

Nic z toho nepomohlo. Ačkoliv první stíhání pro kolaboraci bylo pro nedostatek důkazů zastaveno, Hugo Vavrečka byl po únoru 1948 nakonec před soud přeci jen postaven a odsouzen na tři roky vězení a propadnutí majetku. Vzhledem k tomu, že měl za sebou velmi těžký infarkt a jeho zdravotní stav nebyl dobrý, nástup do vězení mu byl odložen. Každého půl roku však musel žádat o nový odklad. Do káznice nakonec už nikdy nenastoupil. Vavrečka vysílený událostmi, především spory s bratrem jeho zetě Milošem Havlem, vazbou a následným vyšetřováním jeho zetě Václava M. Havla, vyloučením vnuků Václava a Ivana M. Havlových ze Středočeské koleje krále Jiřího z Poděbrad a nakonec Akcí B, kdy se měla rodina vystěhovat z Prahy, v únoru roku 1952 umírá.

Sedmdesát let po smrti tak znovu ožívá na stránkách monografie Jany Wohlmuth Markupové, která se k zájmu o něj dostala přes jeho vnuka – Ivana M. Havla, o němž psala diplomovou práci a která později vyšla pod názvem Ivan M. Havel. Od Puzuka k Sakatekovi (1938–1989).

Cestu k vědě pomáhal Ivanu M. Havlovi, který působil v Centru pro teoretická studia, najít i jeho dědeček Hugo Vavrečka.

„Pro Ivana M. Havla byl Hugo Vavrečka osobnost, na kterou z rodiny vedle matky Boženy vzpomínal nejradši a nejvíce, troufám si tvrdit. Bral ho jako Děda Vševěda, což byla rodinná přezdívka, tedy dědečka, který byl schopen vyprávět a vysvětlovat věci z různorodých oblastí. Vzpomínal na něj jako na člověka, který v něm probudil touhu po poznání a zvídavost. Bral ho jako velkou motivaci proniknout do spousty oblastí,“ vysvětlila vědkyně a připomněla, že Hugo Vavrečka se svými vnuky Václavem a Ivanem M. Havlovými trávil mnoho času.

Díky rozhovorům, které s Ivanem M. Havlem vedla pro svou diplomovou práci, mohla následně lépe vykreslit také osobnost jeho dědečka. „Přestože jsem si myslela, že rozhovory s Ivanem M. Havlem použiji jen na nějaké dokreslení, jejich význam se ukázal, když jsem se snažila rozklíčovat období Vavrečkova života po roce 1948, kdy jsem nechápala, proč s ohledem na zahraniční kontakty, místa a lidi, které ve světě znal, s rodinou neodešel raději za hranice (emigroval jen jeho syn Ivan s manželkou a dítětem a Miloš Havel s přítelem). Tam mi pomohla vzpomínka Ivana M. Havla, který říkal, že si celá jeho rodina v té době myslela, že tehdejší politická situace nebude mít dlouhého trvání a že ‚to brzy praskne‘. Krátká zmínka Ivana M. Havla mi pomohla rozklíčovat to, co ze psaných pramenů není zřejmé,“ podotkla.

Nakladatelství Karolinum spolu s Knihovnou Václava Havla uspořádalo v úterý 13. září slavnostní uvedení monografie Soukromá válka Huga Vavrečky. Mikrohistorie z rozhraní soudobých dějin (1945–1952). O Hugo Vavrečkovi během večera s Janou Wohlmuth Markupovou debatoval Pavel Mücke z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a FHS UK.  O měsíc později, ve středu 12. října, pořádá Knihovna Václava Havla v Pražské křižovatce mezinárodní konferenci k poctě laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva. Tematicky se budou debatní panely vztahovat k titulu letošního setkání, jímž je Zločin a trest, s podtitulem Zločiny proti míru a lidskosti a kola spravedlnosti. Laureát ceny bude vyhlášen na podzimním zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku v pondělí 10. října. Vedle letošního laureáta vystoupí v diskuzích přední čeští i mezinárodní odborníci na historickou paměť, transformační spravedlnost, sociální psychologii a morální filozofii, mezi nimi hlavní žalobce Mezinárodního trestního soudu v Haagu Karim Khan, soudkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Ivana Janů nebo ruská historička zaměřená na holocaust Ksenie Poluektova-Krimer.

Důležitý pramen, který také objevila, byla pohádka, jež Hugo Vavrečka napsal v březnu roku 1945 svému vnukovi Ivanovi, tehdy žákovi první třídy. Do rukou se Ivanu M. Havlovi dostala však až díky historičce, která se také postarala o její vydání. Od svého dědečka ji nikdy neslyšel. „Jmenuje se Pohádka o králi Škrábalovi čili o Ivanovi Krasopisci. Může se zdát, že je to jen hříčka pro děti, která nemá moc velký význam pro historické bádání, přesto mi poskytla informaci o tom, jak si Hugo Vavrečka představoval poválečný svět a jak chtěl, aby byli vychováváni a vzděláváni jeho vnuci, v nichž viděl následovníky velmi úspěšného rodinného podnikání (jak ze strany Huga Vavrečky, tak i Václava M. a Miloše Havlových),“ zdůraznila.

Osobnost Huga Vavrečky není zajímavá jen pro čtenáře, kteří se zajímají o Václava a Ivana M. Havlovy, jejichž život dědeček velmi zásadním způsobem ovlivnil. Pozoruhodná je i z jiného úhlu pohledu. „Z jeho životního příběhu jsem si odnesla to, že člověk by si měl zachovat jistou míru opatrnosti i v situacích, kdy si je sám sebou velmi jistý. Hugo Vavrečka si byl pravděpodobně dlouho stoprocentně jistý, že situace kolem sebe dokáže ovlivňovat. Bohužel se ale ukázalo, že ani on, ani spousta jiných lidí to ne vždy dokáže. V tom je pro mě jeho příběh stále aktuální.“