Ve věku 82 let – dne 25. dubna – odešel Ivan M. Havel. Shodou okolností v podobné životní fázi, ve věku nedožitých 82 let, v roce 1979 zemřel i jeho otec Václav M. Havel. Ten poslední roky života věnoval sepisování svých pamětí – a tento nápad mu vnukli právě jeho synové, aby měl i v pokročilém věku „co dělat“ a aby s ním neodešly i vzpomínky na svět, který se musel z pohledu „normalizačních sedmdesátých“ zdát na míle vzdálený. „Ivan M. Havel, alespoň pokud je mi známo, takováto ponoukání nepotřeboval – nápadů i práce měl víc, než mohl za jeden život stihnout,“ vzpomíná historička Jana Wohlmuth Markupová z FHS UK.
První vzájemné... a těžké setkání
Poprvé jsme se potkali před téměř deseti lety, 19. prosince 2011. Již několik týdnů jsme plánovali první orálně historický rozhovor pro mou chystanou diplomovou práci o něm samotném, když jsem se pár hodin před tím dozvěděla, že zemřel jeho bratr Václav, někdejší český prezident.
Setkání jsem tím pádem považovala za zrušené a odsunuté „na neurčito“ a ani nečekala, že by to mohlo být jinak. K mému překvapení mi však Ivan M. Havel – nebo prostě jen IMH, jak se vždy podepisoval – večer napsal, ať stejně přijdu, že se alespoň domluvíme co a jak… Od té chvíle mě s sebou bral na různá setkání, seznamoval mne s mnoha lidmi, kteří prošli životem nejen bratrovým, ale i jeho vlastním – a jejichž vzpomínky by se mi mohly „do diplomky“ taky hodit. Tento prosincový týden tehdy předurčil celou naši spolupráci a – aniž bych to tehdy tušila – i mé další profesní směřování.
Naše setkávání byla mnohdy překvapivá i nepředvídatelná, často trošku vybočovala z doporučovaných šablon vědecké metody. A přestože se vědomě snažím ubránit jakémukoli patosu, chtělo by se mi dodat, že právě takový byl i Ivan M. Havel.
Bratři, kteří nacházeli cesty
Narodil se 11. října 1938 do rodiny velice úspěšné, podnikatelské, což ho zdánlivě předurčovalo k podobné budoucnosti. Již v dětství ale zažil první kolize s takzvaně velkými dějinami: na svět přišel jen pár týdnů po přijetí Mnichovské dohody, jímž datujeme druhou, předprotektorátní republiku. Následnou druhou světovou válku sice prožil uchráněn v kruhu rodinném, ale poválečné problémy začaly později dopadat i na něj. Jeho příbuzní byli v různé míře křivě napadáni z kolaborace s nacisty a prostřednictvím této obezličky následně zbavováni majetku, postavení a možností, které do té doby měli.
Postiženi byli nakonec i nejmladší bratři Havlovi, kterým nebylo umožněno studovat střední, potažmo vysokou školu – alespoň zpočátku. Oba si totiž – i s pomocí svých rodičů a jejich známých – nakonec vždy našli cestu, jak i ve ztížených podmínkách nerezignovat a alespoň nějak dělat to, co chtěli. Ivan M. Havel tak získal maturitu i inženýrský titul v rámci večerního studia – a v obou případech si vzdělání doplňoval ještě sám, neboť nestudoval, protože musel, ale proto, že toužil po poznání.
Poháněn touhou po poznání
Byť to pro někoho může znít jako fráze či klišé, právě to byl hnací motor většiny jeho dalších aktivit: doktorátu v kalifornském Berkeley, snahy o udržení alespoň částečného kontaktu se špičkovou zahraniční vědou po návratu do Československa na začátku sedmdesátých let i jeho rozmanitých intelektuálních aktivit v letech osmdesátých, kdy je musel vykonávat „mimo hlavní pracovní dobu“, tedy po vyloučení z Československé akademie věd v souvislosti s disidentskou činností jeho bratra Václava.
Věda u něj převládla i po roce 1990, kdy se před ním po mnoha letech otevřely dveře do tří oblastí: do politiky (působil tehdy v Občanském fóru), do podnikání (počínaly restituce rodinných podniků) a do akademického světa. Zatímco první se ujal jeho bratr a druhé jeho manželka Dagmar Havlová-Ilkovičová, sám se pustil do budování Centra pro teoretická studia (CTS), společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd, kde chtěl ve svobodných podmínkách rozvíjet to, co do jisté míry zahájil v prostředí disentu či neoficiální kultury v 70. a 80. letech – místo pro skutečně transdisciplinární možnosti bádání, kde se přemostí nedorozumění, mnohdy plynoucí jen z rozličných jazyků jednotlivých disciplín, které se naopak mohou společně obohatit.
Nepřekvapí tedy již tolik, že stál i u zrodu Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, jejíž zakladatelé a jeho přátelé z prostředí disentu, Jan Sokol a Zdeněk Pinc, ji s podobnou ambicí zakládali. S Ivanem M. Havlem ale neodešla jen významná osobnost akademického světa a veřejného života, která se nebála přesahovat mnohé disciplíny, experimentovat s netradičními metodami poznání a slušně, leč pevně si stát za svým názorem. Odešel člověk nesmírně vzdělaný, inspirativní, laskavý, který rád spojoval lidi, o nichž si myslel, že si mají co říct, a jehož smysl pro – mnohdy dost sarkastický, ale i proto kouzelný – humor mi bude neskutečně chybět.
Práce na společné knize
S Ivanem M. Havlem jsme po úvodním setkání před oněmi desíti lety společně proseděli mnoho hodin při natáčení rozhovorů a další nespočet na dálku, když jsem o něm psala práci a různě se potřebovala na něco doptat či ujistit, zda jsem například jako laik v oboru Computer Science pochopila správně, o čem vlastně napsal svoji disertaci. Obrovskou velkorysost IMH projevil i později, když se z mé diplomové práce měla stát monografie (ta také následně vyšla jako kniha nakladatelství Karolinum s názvem Ivan M. Havel: Od Puzuka k Sakatekovi – pozn. red.).
Do mých závěrů nikdy nezasahoval, naopak se mi snažil být nápomocen, abych k nim vůbec mohla nějak dospět. Po vydání knihy na podzim 2017 se naše každodenní cesty rozešly, ale i nadále jsme sledovali, co ten druhý dělá. On i proto, že věděl, že jsem se zavázala dotáhnout do konce disertační práci o jeho dědečkovi Hugo Vavrečkovi, který na něj měl v dětství velký vliv. V říjnu 2020 jsem proto Ivanu M. Havlovi v přání k narozeninám slíbila, že mu na Vavrečkovy narozeniny v únoru 2021 pošlu hotový text. Nečinila jsem tak proto, že bych si myslela, že mi pod rukama vzniká nějaké veledílo, nýbrž proto, že jsem si chtěla dát deadline, se kterým se už nedá hnout, a práci dokončit. IMH mi napsal obratem, že se moc těší; já letos v únoru slib opravdu dodržela a trnula, co na práci řekne. Text se mu na první pohled líbil, na začátku dubna jsem mu ještě poslala finální text, do něhož se hned začetl, ale dodal: „Velmi mě to zajímá, ale čtu pomalu a tlačí mě [jiné] věci.“
Jeho odpovědi, čtenářských dojmů, „oprav pamětníka“ ani precizujících poznámek se už bohužel nedočkám – stejně jako mnoho jeho kolegů a přátel, kteří mi od jeho skonu vyprávějí, jak spolu mluvili před pár týdny, plánovali setkání, chtěli společně něco diskutovat, ale... Je to ale snad právě i tato nedokončenost, jež svědčí o tom, jak obdivuhodně aktivní až do svého náhlého konce zůstal.
Čest Vaší památce.
