„Během jednoho roku a s mnohem nižším rozpočtem, než jsme byli zvyklí, se nám podařilo vytvořit krátkou rychlou hru se silným emočním nábojem. Train to Sachsenhausen je dostupný zdarma, a tak se ne příliš známé události mohou dostat k široké veřejnosti jak v Česku, tak v zahraničí,“ shrnují designér studia Charles Games Vít Šisler společně s Pavlem Vovsem, ředitelem obecně prospěšné společnosti Živá paměť. Ta vývojářům poskytla autentické výpovědi pamětníků. Hra mapuje události spojené uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939.
Herní vývojář studia Charles Games Vít Šisler (vpravo) a ředitel obecně prospěšné společnosti Živá Paměť Pavel Voves.
Hra Train to Sachsenhausen je dílo studia Charles Games a obecně prospěšné společnosti Živá paměť. Na předchozích historických hrách spolupracovali vývojáři s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Proč teď změna?
Pavel Voves: Byla to shoda náhod. V rámci výzvy německé nadace Erinnerung, Verantwortung, Zukunft (Připomínka, odpovědnost, budoucnost), jež má ve svém poslání připomínat zločiny nacionálního socialismu a zároveň hledá nové cesty, jak toto téma přiblížit mladé generaci, jsme připravili projekt do programu Young People Remember. Navrhli jsme téma o historických událostech 17. listopadu 1939 a obrátili se na Charles Games, aby nám ho pomohli zpracovat právě tak, jak to oni umí – formou historické hry.
Vít Šisler: Je důležité říci, že naše studio má dva hlavní pilíře. Jedním jsou autorské hry jako Atentát 1942 nebo Svoboda: Liberation 1945, které vydáváme sami a do určité míry nás živí. Pak děláme hry na zakázku – nabízíme řešení v oblasti takzvaných serious games, což jsou výukové hry nebo obecně hry s nějakým přesahem. Takto vznikla například DigiStories: Nela o kyberšikaně pro společnost Člověk v tísni, která se používá na školách.
V čem se Train to Sachsenhausen liší od předchozích dvou her, rovněž z období druhé světové války?
Vít Šisler: Je výrazně kratší a jednodušší na pochopení herního principu. Naším cílem bylo hráčům zprostředkovat silný emotivní zážitek relativně rychle. Díky tomu, že vedle počítačů funguje i na mobilních telefonech a je zdarma ke stažení, může se její téma 17. listopad 1939, které možná není tak známé jako listopad 1989, dostat do širšího povědomí. Pro mladší věkové kategorie není úplně samozřejmé zajít si do knihovny a půjčit si knížku vzpomínek pamětníků na rok 1939. Ale stáhnout a zahrát si mobilní hru je úplně jiná rovina, která je pro ně mnohem přístupnější.
Pavel Voves: Živá paměť dlouhodobě zaznamenává rozhovory s pamětníky nacistické perzekuce. Už jsme toto téma zpracovávali v letech 2010-2013, kdy na jejich základě vznikl dokumentární film Zvláštní Akce Studenti. Měli jsme natočeno několik hodin rozhovorů s pamětníky a toto byla skvělá příležitost, jak je dále využít úplně novou inovativní formou.
Hra Train to Sachsenhausen má podobu karet, které otáčíte buď vlevo nebo vpravo – záleží jakou odpověď na položenou otázku vyberete. Tím rozhodujete o osudu hlavního hrdiny.
Měli možnost hru vidět citovaní pamětníci?
Pavel Voves: Bohužel už nežijí. Někteří se ještě zúčastnili našeho prvního projektu, zmíněného dokumentárního filmu, ale poslední pamětník zemřel v roce 2019.
Vám jako historikovi se hra líbí?
Pavel Voves: Pro mě bylo obzvlášť zajímavé vnímat metody práce, s níž jsme neměli dosud zkušenosti. Samozřejmě události jsou podány určitou zkratkou, ale struktura příběhů nebo prohlídka virtuálního muzea, které je uživatelům vedle samotné hry k dispozici, jsou představeny velmi podrobně a chronologicky, nic zásadního opomenuto není. Odborným dohled nám zajistil historik Petr Koura. Scénář s námi byl konzultován opravdu do detailů, například se řešilo, jak vypadaly za Protektorátu lokomotivy, denní tisk a podobně. Čerpali jsme z velkého množství materiálů a myslím, že se tehdejší skutečnosti povedlo opravdu věrně zmapovat a ve hře otisknout.
Díky množství různorodých zkušeností pamětníků jste mohli sestavit hru z několika dějových linek.
Vít Šisler: Přesně tak. Oproti Attentatu 1942 jsme se rozhodli jít jinou cestou a udělat ji víc jako hru, v níž se reálně rozhodujete. Každý váš krok má určité následky, které ovlivňují osud hlavního hrdiny. Ve hře pokrýváme relativně krátký historický úsek – od zatčení studentů na vysokoškolských kolejích přes transport vlakem do Sachsenhausenu. Ale těch rozličných vzpomínek jsme měli k dispozici tolik, že jsme si mohli dovolit ukázat různé varianty: Když se rozhodnete takto, stane se toto, pokud zvolíte tuto cestu, čeká vás… Vytvořili jsme sice příběh fiktivního studenta, na jeho konci ale slyšíte, že cesta, kterou jste si vybrali, a vaše rozhodnutí, jež jste učinili, vedly k něčemu, co se doopravdy stalo. Uslyšíte o nich mluvit reálného pamětníka, který ve svém životě zažil přesně to, čímž jste si před chvílí ve hře prošli. Bez archivu Živé paměti bychom toto nebyli nikdy schopni realizovat, ani bychom si to nedovolili udělat.
Ještě před zveřejněním hry jste prováděli její prvotní testování na středních školách. Jaké byly reakce?
Vít Šisler: Velice pozitivní – jak od učitelů, tak studentů. Říkali, že oproti našim předchozím hrám měli pocit většího vtažení do příběhu a možnost ho ovlivnit, což byl přesně náš cíl.
Ta hra je totiž velice jednoduchá – v pozitivním slova smyslu. Rychle se zorientujete v pravidlech, nemusíte pak už nad nimi přemýšlet a „jen“ se rozhodujete coby hlavní hrdina.
Vít Šisler: Především učitelé ocenili, že hra je krátká a mezi uživatelem a obsahem nestaví žádnou bariéru. Ovládací vrstva je záměrně tak jednoduchá, aby fungovala i na člověka, který hry vůbec nehraje. Atentát 1942 nebo Svoboda: Liberation 1945 jsou uzavřené příběhy, které trvají tři hodiny a vyžadují hlubší ponor do poměrně složité problematiky. Pár lidí má chuť se k nim vrátit a hledat jiné konce a další varianty, ale obecně jde o děj, který se uzavřel. Zatímco Vlak do Sachsenhausenu vás vyloženě vyzývá k tomu, abyste ho hráli opakovaně a nacházeli jiné cesty pamětníků a další alternativy.
Kolik má vlastně Train to Sachsenhausen konců? Já se dostala ke čtyřem, ale bude jich určitě mnohem víc.
Vít Šisler: Sedm, tudíž má pro vás docela dlouhou dobu smysl hru hrát. A právě toto je i třeba z hlediska výuky ohromně silný aspekt. Tím, jak ji hrajete opakovaně, díváte se na událost z různých pohledů a možných reakcí. Dostáváte historii víc a víc pod kůži. Lépe chápete různé souvislosti.
Napadá mě, že třeba v rámci výuky mohou hrát studenti hru současně a pak si povídat o jednotlivých příbězích – je velká pravděpodobnost, že každý se vydal po jiné lince.
Vít Šisler: Díky tomu, jak je hra relativně krátká, dá se výrazně jednodušeji než Atentát 1942 nebo Svoboda 1945 zapojit do klasického českého formátu vyučovací hodiny. Třeba k Atentátu 1942 existují velice propracované modelové hodiny, ale ty ideálně vyžadují, aby jim učitel věnoval tři nebo čtyři vyučovací bloky. Zatímco s dostupnou metodikou k Train to Sachsenhausen máte kompletní náplň pro pětačtyřicet minut, která funguje, s jasně definovanými vzdělávacími cíli. Pro učitele je to mnohem jednodušší.
Pavel Voves: Je ale nutné říct, že Train to Sachsenhausen není primárně koncipován jako hra do škol. Od začátku byl požadavek, aby fungovala pro kohokoli, protože si ji kdokoli může zdarma stáhnout a zahrát. Edukační částí jsou jednak autentické vzpomínky pamětníků ve formě videonahrávek, k nimž se dostanete v závěru každé dějové linie. A pak také sekce virtuální muzeum, v němž se můžete začíst do dobových materiálů nebo si prohlédnout fotografie a získat další podrobnosti.
Train to Sachsenhausen vyšel kromě češtiny také v angličtině a němčině. Jaký ohlas má v zahraničí?
Vít Šisler: Vedle Česka evidujeme vysoká čísla stažení v Německu a v USA. Ale obecně se hráči našich her vyskytují od Japonska po San Francisco. Atentát 1942, který vyšel v roce 2017, se k dnešnímu dni prodal zhruba ve 120 zemích. Train to Sachsenhausen je k dispozici teprve dva měsíce, uvidíme, jak bude úspěšný. Byl to pro nás úplně nový formát a zkušenost a jsme nadšeni, že i s výrazně nižšími prostředky i časem jsme byli schopni vyvinout hru, která má tak silný impakt.
| Mgr. Vít Šisler, Ph. D. |
| Působí v Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a také na katedře mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK. Ve svém výzkumu se věnuje informačním a komunikačním technologiím na Blízkém východě, výukovým hrám a simulacím a počítačovým hrám. Během doktorského studia absolvoval na Fulbrightově stipendiu vědeckou stáž na Northwestern University v Chicagu. Je zakládajícím členem studia Charles Games a hlavním designerem jeho počítačových her. |
| Mgr. Pavel Voves |
| Historik, statutární zástupce a ředitel obecně prospěšné společnosti Živá paměť, jejímž cílem je pečovat o společné vzpomínkové dědictví osob pronásledovaných totalitními režimy, zejména pak obětem nacionálního socialismu. Vedle hry Train to Sachsenhausen, na jejíž přípravě se podílel se studiem Charles Games, byl hlavním koordinátorem putovních výstav Paměť tváře/Tváře paměti...nejen nuceně nasazených či Osudy Romů za 2. světové války. |
