Zkoumá tajemství gest, teď ji čeká životní výzva

Proč všichni používáme podobná gesta, když chceme vyjádřit čas? Jak to, že někdo rozhazuje rukama, i když jen přemýšlí nahlas? „Gestikulace je naše evolučně daná predispozice, která zefektivňuje komunikaci. Neurologické výzkumy prokázaly, že když mluvíme, aktivuje se automaticky s řečovým centrem i část v mozku zodpovědná za pohyb,“ říká lingvistka a budoucí děkanka Filozofické fakulty UK Eva Lehečková.

Nevíme, zda gestikulace evolučně předcházela řeči, nejspíše ano, každopádně s ní jde ruku v ruce. K čemu nám gesta vlastně jsou?

Skutečně je to nějaká naše evolučně daná predispozice, která má dvě roviny. Sociální, ale také biologickou, protože jak jinak by bylo možné třeba to, že u řeči gestikulujeme i ve chvíli, kdy nás adresát nevidí – například při telefonování.

Já třeba gestikuluji, i když si mluvím pro sebe.

Míra a frekvence je u každého z nás trochu jiná, vliv má typologie osobnosti jako introverze a extroverze. Ale jsou tu také kulturní odlišnosti, kdy například na jihu Evropy gestikulují jinak a v jiné míře než na severu.

A ty biologické důvody?

Z různých neurolingvistických a neuropsychologických výzkumů víme, že řečová a motorická centra se při komunikaci aktivují zároveň. Tato biologická dispozice pro současnou aktivaci řeči i pohybu je dost podstatná pro to, aby gestikulace mohla fungovat tak, jak funguje. Jinak by pro nás bylo hodně kognitivně náročné řeč a gesta takto propojovat a pravděpodobně bychom gestikulaci ani takovou měrou nevyužívali. Těžko se samozřejmě rozhoduje, zda byla dřív řeč či gesta, ale nepochybně se tato dlouhodobě společná aktivace řečového a motorického aparátu stává výhodou pro zefektivnění komunikace. A to nejen v případech, kdy nám ji narušuje nějaký šum v prostoru, ale i ve chvíli, kdy všechno běží hladce.

Gestikulujeme nevědomky. Má to nějaká pravidla?

Ano, ve spotánní komunikaci je to osvojený, nevědomý proces – naopak když se snažíme se na používání gest soustředit, naruší to plynulost naší promluvy, vytrhává nás to z přirozeného stavu. To, že v použití gest jsou jistá pravidla a že gestikulace je systematická napříč mluvčími, je poměrně nový poznatek. Použití neverbálních prostředků se dlouho zkoumá třeba ve scénickém nebo politickém prostředí, ale o systematičnosti gest ve spontánní komunikaci se dlouho nevědělo.

Kde se ta systematičnost projevuje? 

Například když vnášíme do promluvy svůj postoj, používáme i gesta. Když spolu mluvíme, pokaždé je ve větě něco, co považujeme za to nejdůležitější a zpravidla takové slovo doprovázíme takzvaným prezentačním gestem (viz obr. 1) – můžeme gestem nabízet dalším účastníkům komunikace náš pohled na věc, můžeme gestem a dalšími neverbálními prostředky, třeba pomocí pozice ramen, hlavy nebo obočí, vyjadřovat, jak moc jistí si jsme tím, co říkáme.

 Obr. 1 Prezentačním gestem doprovázíme vyjádření postoje.                      Obr. 2 Laterálním gestem označujeme časovou škálu. 

V jakých dalších situacích ještě gesta typicky využíváme?

Třeba v souvislosti s časem, od kdy do kdy a podobně. Mluvčí během řeči umísťují časovou osu někam do prostoru a na ní všichni velmi podobně gestikulují o tom, co bylo dřív a co bylo potom (viz obr. 2). Pomocí gest také odlišujeme nové informace od těch, jež jsou známé z dřívějška, klademe na ně gestem důraz, protože jsou v tu chvíli nejdůležitější – posouvají promluvu někam dál (viz obr 3). Nejprimitivnějším gestům se říká beaty a vidíme je právě u aktuálního členění, kdy jimi poukazujeme na to nejdůležitější nebo naznačujeme srovnání či kontrast dvou jevů (viz obr. 4). Ale pak jsou tak zvaná ikonická gesta, která se už více vztahují k obsahu sdělení. Třeba, když se něco opakuje, nebo to dlouho trvá, předvádíme to točením ruky či prstu.

 
Obr. 3 Distributivním gestem označujeme posloupnost dějů, myšlenek.     Obr. 4 Srovnávacím gestem naznačujeme kontrast.

Mně osobně je vlastní gesto, o němž píšete ve vašem článku Ruka pohledem lingvisty – když mluvíme o něčem, co je nám blízké, přibližujeme ruce k sobě.

A naopak nepříjemné věci posouváme na samý okraj našeho gestického prostoru. Jak jsme si říkaly, gesto ukazuje to, co je pro nás důležité – jak v samotném sdělení, tak i emocionálně z hlediska postojů. Když v rámci experimentu popisují probandi v laboratoři například cestu odněkud někam, říkají: „Tady nalevo máš takové dvě věže.“ Nejen, že ukážou rukou nalevo, ale přidají i gesto naznačující, jak jsou věže široké. Nebo udělají pohyb rukou: „Tam zahneš“ a gestem ještě ukážou, jak prudká ta zatáčka je. To je něco, čím gestikulace systematicky obohacuje verbální složku sdělení.

Gestikulace nám dodává velké množství faktických informací, které v samotné řeči nevyzní.

Přesně tak – dodávají nám tolik faktů o světě, že si to ani neuvědomujeme. To je jejich obrovská výhoda. Ale zároveň, z hlediska vědeckého, je to základ té zdánlivé nesystematičnosti.

Jak to?

Protože já si jako mluvčí vyberu, že vám řeknu „dvě věže“, ale bude mi celkem jedno, jak jsou široké. Místo toho ukážu dva prsty a k tomu zvednu ruku hřbetem vzhůru, abych vám ukázala, jak jsou vysoké – protože mám pocit, že zrovna podle toho bych se já lépe orientovala. Kdežto vy třeba zase dáte ruce kolmo k sobě před tělem, čímž naznačíte šířku věží. A pak bude zaznamenáno, že každá gestikulujeme úplně jinak.

Protože si vybíráme informaci, která je každé z nás bližší...

A pro nás osobně důležitější. Takže je tam ta subjektivní perspektiva, kterou byste mohla vyjádřit i slovy, ale bylo by to strašně dlouhé – takhle nevypadá efektivní komunikace. Gestem dostanete do sdělení neuvěřitelné množství informací o světě velice rychle, protože je polyfunkční. Ale mluvčí se mohou lišit v tom, co si z té skutečnosti vyberou a jak to zobrazí.

Existuje gesto, které se slovy nedá vyjádřit?

Vrátím se k tomu příkladu pohybu rukou odkazujícímu k času. Když mluvíme o tom, že něco trvalo nějak dlouho, využíváme k tomu osu podél těla. Říká se jí laterální, a nelze ji v evropských jazycích převést do slov, protože nemůžete říci, že něco trvalo zleva doprava. Tuto osu je ale možné otočit v gestikulaci proti adresátovi, a to zpravidla ve chvíli, kdy ho chceme přesvědčit a gestem mu jako by „jdeme naproti“, abychom ho vtáhli do svého postoje. Je to typické pro situaci, kdy říkáme třeba: „Hele, to bude trvat strašně dlouho, než se to stane. Fakt na to chceš tak dlouho čekat?“ A ta budoucnost leží dále od nás a blíže k mluvčímu – a takovou prostorovou orientaci času už v češtině vyjádřit můžeme.

Takovýmto gestům se věnujete u vás v laboratoři?

Naše skupina se nezaměřuje ani tak na laboratorní experimenty, ale spíš na popis spontánní komunikace. Domnívám se, že opravdu důkladný popis gestikulace a neverbálních prostředků včetně mimiky, pohybu očí a podobně můžeme získat pouze kombinací výsledků z obou těchto prostředí.

Jaká jsou úskalí vašeho výzkumu – kromě toho, že nikdy nemůže jít o záznam zcela spontánní komunikace?

Finance. Sbírat data pro multimodální komunikaci je strašně drahé. Musíte ji nahrát, přepsat, zpracovat zvukovou stránku jazyka, a ještě anotovat neverbální projev. V rámci velkého projektu Kreas, který řeší filozofická fakulta do konce příštího roku, se teď snažíme vybudovat takový malý korpus projevů několika desítek českých mluvčích různého věku nazvaný Czico – Czech Interactional Corpus (v krátkém videu ho představuje Jakub Jehlička z Ústavu obecné lingvistiky FF UK, pozn. red.). Korpus bude standardně zpracovaný i vystavěný – zpracovávají se v něm podobné úkoly jako v zahraničí, tím pádem bude srovnatelný s jinými jazyky. Plánujeme jej v duchu otevřené vědy zpřístupnit pro badatelské účely dalším vědcům, může se z toho rozvinout spousta výzkumů.

Čím se konkrétně zabýváte?

Patříme do výzkumné skupiny, která se věnuje právě kombinaci biologických a sociokulturních předpokladů komunikace a zejména nás zajímá, jak se projevují v prozódii a gestikulaci. V České republice jsou jen dva vědecké týmy, které do výzkumu začleňují i gestikulační složku, a pouze náš ji propojuje s těmi kognitivními (biologickými) předpoklady. Nově se třeba také podílíme na mezioborovém výzkumu, v němž se pro různé psychologické a lingvistické účely zpracovávají nahrávky řeči matek s dětmi. Zajímá nás, jak se gestický projev matek liší oproti tomu, když hovoří s jiným dospělým, a zároveň zda a jak způsob gestikulace matek souvisí s jejich sledovanými osobnostními rysy. Právě díky mezioborovému zaměření lze, myslím, očekávat fascinující poznatky.

Nebude vám výzkum chybět, až v únoru příštího roku usednete do děkanského křesla?

Já jsem vždycky dělala víc věcí najednou, takže jsem nikdy neměla tolik času na vědu, kolik bych si bývala přála. Na druhou stranu do budoucna chci veškerý zbývající pracovní čas, který si teď budu rezervovat, věnovat vědě, a ne dalším akademickým činnostem. Chci pokračovat ve spoluautorských výzkumech; dost se na to soustředím a nechávám si i poradit od kolegyň, které se orientují na psychologii práce v akademickém prostředí, abych v organizaci času nedělala zbytečné chyby.

Toto je asi jeden z posledních rozhovorů o vaší odborné práci.

To jste moc hodná, že jste mi ho dopřála (směje se). Pak už to asi bude jen o problémech Filozofické fakulty.

Na co se těšíte, až ji povedete?

Myslím si, že FF UK je naprosto skvělá. Ono se to momentálně moc nenosí říkat, ale já vím, o čem mluvím – za ta léta znám skoro všechny její zaměstnance a také konkrétní výzkumy, které se podařilo rozjet.

Ty ale neumíte veřejnosti moc prodat.

A na to já se právě těším, že se v tom budeme zlepšovat. Vidím nevyužitý potenciál, který zde čeká. Pak jsou věci, o nichž vím, že budou složité…

Finance?

Ano. Mezinárodní hodnocení vědy, které připravoval prorektor Jan Konvalinka (podrobně jsme informovali zde), potvrdilo, že spolu s Přírodovědeckou a Matematicko-fyzikální fakultou UK patříme mezi hlavní výzkumné fakulty Univerzity Karlovy.

Jenže na rozdíl od nich nemáme dobře stabilizovanou finanční situaci. Příčina tkví v devadesátých letech, kdy se přidělovaly koeficienty náročnosti na studenty a tehdy se ještě uvažovalo tak, že humanitní vědci přece potřebují jen tužku a papír, maximálně nějakou knihu… Dnes už se samozřejmě ví, že i oni potřebují ke svým výzkumům – například psycholingvistickým – laboratorní vybavení, dále mohutné servery na budování digitálních databází a podobně. Ovšem zohlednit to i ve financování není v moci fakulty, ale ministerstva školství či univerzity.

Ale můžete za to lobbovat.

Ano, a to je také jedna z věcí, v níž se můžeme zlepšit. Upozorňovat víc na to, proč jsme tak důležití. Prakticky, nejen slovy dokládat, že jsme nejlepší humanitní fakulta v zemi. Proč je pro Českou republiku výhodné podporovat u nás tolik malých, ale strategických oborů. Musíme veřejnost přesvědčit, že naše vědecké výsledky jsou stejně kvalitní jako u technických fakult, ale nejsme tak ceněni. V tomto směru nám paradoxně pomohla covidová situace, neboť jasně ukázala, že bez humanitní a sociálněvědní perspektivy nelze dopady pandemie úspěšně řešit, což ostatně platí i pro jiné společenské výzvy dnešní doby.